Alžběta Dvořáková

Nacházíme se v předposledním týdnu před slavností Ježíše Krista Krále. Po několik předchozích týdnů nás při druhém nedělním čtení provázely úryvky z Listu Židům, a ten dnešní je dovršením jejich dlouhé řady. Zároveň také zakončuje dlouhý celek hlavní části tohoto listu, která se počítá od sedmé kapitoly a zabývá se tématem Ježíše-velekněze. Ústřední část listu začíná odkazem na žalm 110, podle kterého se Syn Boží podobá Melchizedechovi tím, že jeho kněžství trvá navěky (7,3). Citátem z žalmu 110 je také ústřední část listu zakončena: Kristus jako velekněz nyní usedl navždy po Boží pravici, a teď už jen čeká, až mu budou nepřátelé položeni za podnož k nohám (10,13).

V první polovině textu autor shrnuje téma Kristova kněžství a jeho účinnosti ve srovnání s kněžstvím levitským. Následuje citát z Knihy proroka Jeremiáše, který má dosvědčit, že jím zaslíbená nová smlouva již začala působit. Poslední verš je shrnutím celé hlavní části listu do jediné věty: Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích. Nejdůležitější poselství, které chce náš úryvek vyjádřit, můžeme doslova převzít z verše 8,1: Hlavní věc při tom, o čem mluvíme, je toto: Máme takového velekněze, který zaujal místo po pravé straně trůnu Boží velebnosti v nebi. Poslechněme si dnešní úryvek Písma:

Každý kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak Kristus podal za hříchy jedinou oběť, a pak se navždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož. Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil. Ale i Duch svatý nám to dosvědčuje. Když totiž řekl: Tuto smlouvu sjednám s nimi po těch dnech – praví Pán: svoje zákony jim vložím do srdce a do mysli jim je napíšu, pak dodává: a na jejich hříchy a nepravosti už nevzpomenu. Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích.

Když autor mluví v prvním verši o obětech, které nemají sílu k zahlazení hříchů, má před očima kultický rituál přinášení oběti, který byl předán levitským kněžím jako něco velmi svatého. Účelem obětí bylo, jak nás zpravuje Třetí kniha Mojžíšova 10,17, aby kněží nesli nepravost pospolitosti a konali za ni před Hospodinem smírčí obřady. Autor však zdůrazňuje, že tuto moc má pouze Kristova oběť. Svou roli hraje také skutečnost, že starozákonní kněží stojí denně ve službě – svou práci tedy vykonávají ve stoje. Stát před Hospodinem je ve Starém zákoně pokládáno za čest. Náš autor to však pokládá za činnost nižšího stupně ve srovnání s Kristem. Ten totiž vykonává svůj úřad jako nebeský kněz vsedě, což je znamením panujícího vladaře.

Jak jsme slyšeli, Kristus podal za hříchy jedinou oběť, a pak se navždycky posadil po Boží pravici. Jako z mnoha dalších míst v Listu Židům, i z tohoto verše vyplývá, že pro autora je Kristova smrt na kříži a jeho vyvýšení jedinou událostí. Kristovo vyvýšení na místo po Boží pravici ještě potvrzuje další verš: teď už jen čeká, až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož. Tento citát ze žalmu 110 má nejen znovu připomenout božskou povahu Ježíšova velekněžství podle řádu Melchizedechova, ale také povzbudit důvěru posluchačů v účinnost Ježíšových přímluv za ně. Někteří biblisté se domnívají, že Ježíšovo posazení se po pravici Boží znamená konec jeho velekněžské služby. Je-li však Ježíš veleknězem „navěky podle řádu Melchizedechova“, můžeme spíš situaci vykládat jinak. Ježíšovo usazení se není známkou skončení veškeré jeho činnosti v náš prospěch. Spíš již není třeba, aby Ježíš dělal ještě něco dalšího pro usmíření hříchů, aby se ještě dále či znovu obětoval. V našem úryvku se nemluví o Ježíšově věčném sebeobětování v nebeské svatyni, ale o jeho věčném kněžství, které trvá na základě jedinkrát uskutečněné oběti na kříži. V očích autora má Ježíšova oběť tak nesmírnou hodnotu, že všechny předchozí druhy obětování jsou od nynějška neplatné, a jakákoli další, jiná oběť – i Krista samotného – by byla přebytečná.

Skutečnost, že Kristus jen čeká, až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohámvyjadřuje prvokřesťanské vyznání ohledně poslední spásy člověka: Ježíšovo spásné dílo je již dokonáno, a nyní je naše spása předmětem naděje, jak píše Pavel v Listu Římanům 8,24. Zatím ještě nepřichází doba Kristova druhého příchodu: posluchači se nacházejí – tehdy jako teď – v období čekání. Otázkou, kdy Kristus přijde podruhé, se náš úryvek vlastně vůbec nezabývá. Chce říci jen toto: usmíření hříchů je dokonáno, na to ostatní máme čekat, dokud Kristus nepřijde podruhé. Spása je již přítomná, očekává se pouze její konečné naplnění.

Ve verši 14 čteme: Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil. Tento verš vlastně jinými slovy vyjadřuje to, co stojí ve verši 10,10 těsně před začátkem našeho úryvku: A touto vůlí jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy. Posluchači listu mají vědět, že cesta do nebeské svatyně je pro ně nyní dokonale otevřená a jejich spása má věčnou, absolutní platnost. V principu jsou již tím, čím se vždy znovu musejí teprve stávat: posvěcenými. Patří jim spása, ale ještě nedosáhli posledního cíle. Proto jsou zároveň již posvěcenými a zároveň stále znovu posvěcovanými.

Nyní se dostáváme k druhé polovině textu, postavené na citátu z Knihy proroka Jeremiáše. Verš 15 je nezvykle dlouhým uvedením posluchačů k citátu: Ale i Duch svatý nám to dosvědčuje. Když totiž řekl atd. Autor povolává Ducha svatého jako toho, který dosvědčuje pravdu starozákonního zjevení. Zároveň tak svému kázání dodává punc pravdy zjevené božským způsobem, Duchem svatým. Autorovým svědkem v jeho kázání je tedy Duch svatý, ta samá moc, která posluchačům umožňuje po odpuštění hříchů začít nový život. Také sousloví když totiž řekl má posluchače upozornit na nadlidskou autoritu následujících slov, protože upomíná na úvodní formuli, která ve Starém zákoně obvykle doprovází zjevení od Boha: tak pravil Hospodin.

Autor ve zkrácené podobě cituje Jeremiášovo proroctví z 31,31-34, které ve své plnosti zní takto:

Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu:

Ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země, smlouva, kterou zrušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem – praví Hospodin. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech – praví Hospodin:

Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem! Nebude již učit druh druha, bratr bratra: „Poznej Hospodina!“ Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího – praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu.

V osmé kapitole Listu Židům cituje autor toto proroctví celé, a tam se jedná o nejdelší starozákonní citát v knihách Nového zákona vůbec. Na našem místě je však výrok zkrácen, aby silněji vynikly souvislosti s předchozím tvrzením autora. Čtyři zaslíbení jsou zestručněna na dvě. Formule smlouvy (začínající slovy „já budu jejich Bohem…“ atd.) a zaslíbení poznání (začínající slovy „nebude již učit druh druha…“ atd.) zde nenalézáme. Naše citace Jeremiáše zní: Tuto smlouvu sjednám s nimi po těch dnech – praví Pán: svoje zákony jim vložím do srdce a do mysli jim je napíšu, pak dodává: a na jejich hříchy a nepravosti už nevzpomenu. Zůstává tedy pouze zaslíbení Tóry („svoje zákony jim vložím do srdce“) a příslib odpuštění hříchů („na jejich hříchy a nepravosti už nevzpomenu“).

Najdeme také další změny v původním textu proroctví. To již není určeno Izraelovu a Judovu domu: Bůh nyní uzavírá novou smlouvu s posluchači listu. Když autor citoval Jeremiáše poprvé v osmé kapitole, chtěl tím dokázat, že stará smlouva je již neplatná. Tato zkrácená citace má být oproti tomu důkazem, že nová smlouva je již v platnosti. Nová smlouva ovšem spočívá v odpuštění hříchů. Proto List Židům spojuje dvě starozákonní skutečnosti do nového celku. První skutečností je krev smlouvy ustanovené na Sinaji a druhou skutečností je Jeremiášova nová smlouva. Tyto prvky jsou sjednoceny v Ježíši Kristu, který se stal ručitelem či prostředníkem této nové smlouvy. Jak čteme ve verši 9,15, on je prostředníkem nové smlouvy. Svou smrtí dal zadostiučinění za hříchy… a tím se povolaným dostává splnění slibu o věčném dědictví.

Poslední verš našeho dnešního úryvku zní: Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích. Touto větou autor věcně shrnuje, v čem spočíváproměna Zákona, následující podle verše 7,12 nutně po proměně kněžství.Pro křesťany je Kristus naplněním starozákonního kultu. Jsou-li již s definitivní platností odpuštěny hříchy, znamená to konec každého pozemského kultu: jakákoli lidská snaha o usmíření hříchů je tím provždy nadbytečná. V obou citacích Jeremiáše však autor Listu Židům klade důraz na něco, co se v původním textu vůbec nenachází: totiž že starozákonní kult by sám sebe vyrušil skrze Jeremiášův výrok.

Při dnešním výkladu tohoto úryvku i celého Listu Židům hrozí nebezpečí, že budeme posuzovat vztah mezi církví a Izraelem z pohledu takzvané substituční teorie, podle níž je církev dějinnou institucí spásy, která zcela vstoupila na místo starozákonního Izraele. Podle této teorie, která v církevní tradici přežívala téměř dva tisíce let, je církev Novým Izraelem. Stala se Božím vyvoleným lidem, protože Izrael, který odmítl uznat Ježíše jako Mesiáše, se tak sám zbavil Božího požehnání a vyvolenosti, a nyní je zatracen pro svou tvrdošíjnost.

Od Druhého vatikánského koncilu v letech 1962-1965 však jsou křesťané vyzýváni, aby k biblickému židovství i k současné židovské veřejnosti zaujímali hlubší postoj. Je to vlastně postoj, který najdeme už u apoštola Pavla v Listu Římanům, a je dobře rozpracován v dokumentu Papežské biblické komise z roku 2001, který vyšel česky pod názvem Židovský národ a jeho svatá Písma v křesťanské bibli. Pavel v Listu Římanům 9,4-5 vyjmenovává s obdivem dary, které Izraelité od Boha dostali: mají přijetí za syny, slávu, smlouvy, zákonodárství, bohoslužbu, zaslíbení – mají praotce a z nich vyšel podle těla Kristus, který je nade vše. Vidíme, že Pavel, podobně jako do jisté míry i autor Listu Židům, kladně hodnotí tyto dary. Spolu s autorem Listu Židům se ovšem shodnou na tom, že ten největší Boží dar – Ježíše Krista a jeho evangelium – Židé nepřijali, a proto jsou ostatní dary nedostačující.

To však neznamená, že Bůh židovský národ opustil. Vyvolenost Izraele trvá, což při mnoha příležitostech připomenul i minulý papež, Jan Pavel II. Vztah Izraele a církve Pavel shrnuje v Řím 11,28-29 takto: Pokud jde o evangelium, jsou odpůrci, a to k vašemu prospěchu. Pokud jde o vyvolení, jsou Bohu drazí kvůli svým praotcům. Když totiž Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné.

Když se blíže zadíváme na List Židům, zjistíme, že autorovi nejde v první řadě o protiklad židovství a křesťanství. Autor neporovnává církev a Izrael, ale nebe a zemi. Největším protikladem je pro něj dualismus nebeských a pozemských skutečností. Veškeré nebeské skutečnosti jsou nadřazené tomu, co se děje na zemi; proto vše pozemské je pouhým stínem a nápodobou toho nebeského. Takto vyhrocený dualismus je současně cizí starozákonnímu biblickému myšlení.

Nebeský kult je představen posluchačům tak, že ten pozemský, židovský chrámový kult, se jim zkrátka musel jevit jako bezcenný. Autor však nesepisuje žádnou protižidovskou polemiku s cílem dokázat, že starozákonní kult je teď již provždy nadbytečným. Jeho spis není určen pro posluchače vně církve, ale pro jeho křesťanskou obec. Nadřazení nebeského kultu má za cíl hlavně upevnit jistotu unavených věřících, které má povzbudit myšlenka, že skrze Kristovu oběť je jim otevřena taková možnost ke spáse, kterou žádná jiná možnost nemůže překonat. I my se nechejme povzbudit skutečností, že náš bratr Ježíš, který s námi prožívá každý okamžik našeho života, je zároveň nejvyšším veleknězem, který se za nás u Boha Otce přimlouvá. Pozastavme se s vděčností nad tím, že Ježíš a Bůh Otec si o nás neustále a s láskou vyprávějí.