Alžběta Dvořáková
O páté postní neděli uslyšíme jako druhé čtení úryvek z Listu Židům 5,7-9, ve kterém o Ježíši čteme:
Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoliv to byl Syn, neučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají (Žid 5,7-9).
Řecký originál tohoto textu je velmi obtížně srozumitelný. Patří k nejnáročnějším exegetickým místům celého listu a hodně záleží na překladatelích, jakým způsobem text přeloží, a tím pádem současně i vyloží. Mnozí exegeté pokládají tento úryvek za dávný hymnus, který autor převzal do svého kázání. List Židům je totiž pravděpodobně nejstarším záznamem křesťanského kázání, což lze odvodit z toho, že autor celou dobu střídá části, ve kterých se vykládá křesťanská nauka, a části, kde se snaží napomenout a povzbudit svou křesťanskou obec. Na mnoha místech listu se autor také vyjadřuje tak, jako by právě mluvil. Kázání bylo pravděpodobně určeno římské církevní obci pro třetí generaci křesťanů, ale úplnou jistotu o době a místě sepsání nemáme.
Je důležité vzít v potaz, komu je list určený, a čeho chce nám neznámý autor u posluchačů dosáhnout. Z obsahu listu můžeme vyčíst, že autor píše „slovo napomenutí“ (13,22) obci, jejíž členové ochabují ve víře, zanedbávají bohoslužebná shromáždění a odpadají od víry. Obec má za sebou zkušenost pronásledování a mnozí, kteří se tenkrát zachovali statečně, nyní propadají sklíčenosti či zevšednění. Proto v listu nacházíme časté výzvy k vytrvalosti a mnohá povzbuzení. V našem úryvku chce autor překonat krizi víry posluchačů tím, že mluví o Ježíši jako o člověku, který trpěl a „byl vyzkoušen ve všem možném, vyjma hříchu“ (4,15). Tím posouvá Ježíše, osvědčeného ve zkoušce utrpením, do nejtěsnější blízkosti zkoušené obce: člověk Ježíš stojí zcela na straně těch, kdo jsou jeho.
Autor má v úmyslu vtisknout tradovanému vyznání Božího Syna novou podobu: vyznání Ježíše Krista jakožto Velekněze. V tom směru má napomoci také Boží výrok ze žalmu 110,4: „Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova.“ Tento výrok je vztažený přímo ke Kristu. Rámuje z obou stran náš dnešní úryvek, ve kterém se v krátkosti shrnuje, co vlastně Ježíšovo velekněžství podle řádu Melchizedechova znamená.
Jak jsme již řekli, hlavní důraz je položen na Ježíšovo bezvýhradné lidství a na jeho upřímnou solidaritu s lidmi, která se projevuje zejména v prožitku utrpení. Ježíšova pozemská existence je popsána slovy „v době, kdy jako člověk žil na zemi“ – což by se doslovně dalo přeložit jako „ve dnech svého těla“. Už v úvodu tedy můžeme vnímat, že Ježíš skrze svůj lidský život naprosto náleží k lidem. To je ještě zdůrazněno tím, že Ježíš je vylíčen jako modlící se člověk, který ve smrtelné nouzi hlasitě volá a s pláčem se obrací k Bohu s prosbou o záchranu.
Ježíš přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Většina čtenářů si u tohoto verše zcela bezděčně představí Ježíše v Getsemanské zahradě v předvečer ukřižování. Zmínka o tom, že Ježíš byl vyslyšen, když volal k tomu, kdo měl moc ho osvobodit od smrti, v nás možná vyvolá otázku. Víme přece, že Ježíš se ve svém bezmezném ztotožnění s lidmi nezastavil ani před utrpením smrti, kterým prošel až do konce. Zkušenost smrti Bůh od Ježíše neodvrátil. Čeho se tedy týká vyslyšení Ježíšovy modlitby?
V Českém ekumenickém překladu čteme v dodatku za tímto veršem, že Ježíš „byl vyslyšen a zbaven své bázně.“ Mnozí exegeté však dávají přednost tomu, že Ježíš nebyl na Olivové hoře zbaven smrtelných úzkostí. Vyslyšení podle nich znamená, že pro protrpěném ukřižování byl Ježíš vzkříšen z mrtvých. Exegeté svůj názor odvozují z mnoha starozákonních nářků a děkovných písní, ve kterých se odráží podstata víry izraelského lidu v Hospodina. Spravedlivý, který trpí a je ponížen do nejhlubší nouze, je Hospodinem vždy zachráněn a vyvýšen. Tento starozákonní model modlitby v utrpení, se kterým se setkáváme v tolika žalmech, zřejmě pomohl povelikonoční církvi k tomu, aby zprvu nepochopitelnou Ježíšovu smrt mohla nahlížet očima víry: Ježíš je trpící Spravedlivý a Bůh mu stojí po boku tím, že ho vzkříšením zachraňuje ze smrti a vyvyšuje.
V sedmé kapitole Listu Židům stojí v protikladu Ježíšovo velekněžství a levitské kněžství. Levitské kněžství je přitom nedokonalé mimo jiné proto, že kněží musejí zemřít a nemohou tak zastávat svůj úřad navěky. Oproti tomu Ježíšova smrt je podstatnou součástí jeho velekněžství – stává se jedinou a dokonalou obětí. Zároveň však byl Ježíš vytržen z říše smrti, která nad ním již nemá vládu. Proto jeho velekněžství nikdy nepomine.
Ačkoliv to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají. Osmý verš je v podstatě prohloubením verše předchozího. I zde se setkáváme se stručným shrnutím pašijové a velikonoční zvěsti. Autor staví do úmyslného kontrastu Ježíše Krista jako vyvýšeného Syna a proti tomu učení o jeho poslušnosti. V prvních verších Listu Židům čteme, že Boží Syn je „dědičným pánem všeho a skrze něj Bůh stvořil svět. On je výblesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty a všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očištění od hříchů, zasedl na trůn po pravici Velebnosti na výsostech.“
Nyní čteme, že ten samý Syn, který „vznešeností převyšuje anděly“, se nejprve rozhoduje v souladu s vůlí Otce zakusit, co je utrpení a poslušnost. Po vzkříšení a vyvýšení Boží Syn již nezakouší utrpení, ale protože ho zakusil „v době, kdy žil jako člověk na zemi“, může nyní soucítit s trpícími. Ježíšovo podrobení se poslušnosti je dalším rysem, které ho řadí na stejnou úroveň s lidmi. Obrat přeložený „dokonal své dílo“ by bylo možné chápat i jako „došel dokonalosti“. A cesta, v níž Ježíš „došel dokonalosti,“ aby se stal „příčinou věčné spásy,“ začíná zcela dole, u trpících a ponížených lidí. Ve dvanácté kapitole Listu Židům (12,2-4) autor povzbuzuje posluchače k vytrvalosti právě poukazem na Ježíšovo ponížení:
„Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; teď sedí po pravé straně Božího trůnu. Myslete na to, jak on to snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali. To vám dodá síly, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali. Vždyť jste v zápase proti hříchu nekladli ještě odpor až do krve. Pustili jste z hlavy, že vás Bůh povzbuzuje jako své syny…“
Zmiňovaná poslušnost není podřízeností vůči autoritě, která má nad námi převahu, kterou jsme nuceni přijmout, i když jsme plni nesouhlasu. V našem případě se jedná spíš o poslušnost víry, jakou zakoušel například izraelský lid, když celou svou existenci vydával bezvýhradně do Boží vůle. Přes veškerou vzájemnou nerovnocennost byli Izrael a Hospodin partnery uzavřené smlouvy a Izrael do smlouvy vstoupil jednomyslným souhlasem. Ve chvílích strastí a pokušení na poušti pak Hospodin tuto poslušnost od Izraele vyžaduje, protože osobní vztah mezi Bohem a členy izraelského národa se utrpením a zkouškami pročišťuje do ryzosti. Současně se Izrael připravuje na to, aby mohl být „světlem národů“.
Podobnou situací procházel Ježíš v ponížení a utrpení. K této poslušnosti vyzývá autor Listu Židům především v podobě vytrvalosti v situaci, kdy je víra napadána, ať už pronásledováním, malomyslností či ochladnutím. Tato poslušnost – či dalo by se říci svobodně přijatá vydanost Bohu – se očekává od Ježíše stejně jako od těch, kdo k němu patří, kdo ho poslouchají.
Bylo by velmi oklešťující myslet si, že od Ježíšových následovníků se vyžaduje poslušnost, která pouze a prostě napodobuje Ježíšovo chování jako jakýsi model; například kdyby si někdo myslel, že křesťanské dokonalosti dosáhne tím, že pomocí mravního výkonu vůle bude prokazovat stejnou poslušnost, jakou měl Ježíš. Ježíšův význam pro spásu by pak spočíval pouze v tom, že je nám vzorem, příkladem. Ježíšova dokonalost, o které se mluví v devátém verši, však není výsledkem etického sebezdokonalení pomocí vlastního úsilí.
Podle věrného překladu nedosáhl Ježíš své dokonalosti sám, ale – doslova řečeno – „byl v ní dovršen,“ to znamená dovršen Bohem samotným. Stejnou myšlenku vyjadřuje například i List Filipanům 2,8nn:
„Ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto také ho Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno…“
Autor Listu Židům namísto povýšení mluví raději o zdokonalení. Neznamená to, že by Ježíšova odevzdanost Bohu byla nedokonalá, a proto musela projít očišťujícím utrpením. To, co se zde zdokonaluje a prohlubuje zkušeností, je Ježíšova solidarita s lidmi, jeho účast na všeobecné lidské situaci. Ježíšova poslušnost vede k ukřižování, které je jeho velekněžskou obětí. Současně tak Ježíš dostává schopnost spasit ty, kdo ho poslouchají. Autor tedy chce vyjádřit, že Boží jednání s ukřižovaným Ježíšem neznamená jen jeho vyvýšení po Boží pravici, ale zároveň i otevření nové cesty ke spáse lidí. Vždyť tímto jednáním je Boží Syn zdokonalen, „dovršen“ k tomu, co je jeho posláním a určením – totiž být „příčinou věčné spásy“. Velikonoční událost vidí autor listu zejména jako nastolení Ježíšova úřadu Velekněze podle Melchizedechova řádu.
Pro autora listu je důležitá skutečnost, že Ježíš sám byl pokoušen stejně jako lidé. Jako velekněz je proto schopen mít soucit se zkoušenými a trpícími lidmi a umí jim přispět na pomoc, protože v situaci pokušení Ježíš obstál jako Syn skrze svou poslušnost. Tak byl ve své dokonalosti dovršen a otevřel lidem novou cestu spásy. Členové oslovené obce se tak paradoxně smějí považovat za přijaté do Kristovy spásy právě proto, že se nacházejí uprostřed pokušení. A tak i my, když procházíme zkouškami, pochybnostmi a utrpením, se můžeme utěšovat tím, že Ježíš prošel všemi těmi věcmi před námi a pro nás, že nám dokonale rozumí jako člověk a stojí na naší straně. A že díky němu tato cesta utrpení nekončí smrtí, ale vede nás do věčného života.