Dominik Opatrný

O slavnosti Ježíše Krista Krále máme jednu z mála možností slyšet při mši čtení z poslední knihy Nového zákona – z knihy Zjevení. Nedělní úryvek je téměř z jejího začátku. Při jeho výkladu je dobré mít stále na paměti trojí charakter knihy Zjevení – jedná se totiž o apokalypsu, prorockou knihu a dopis zároveň.

Celá kniha začíná slovy: „Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh.“ Řecky se zjevení řekne apokalypsis a od toho dostala své jméno celá kniha i myšlenkový proud, ze kterého vychází. Už na těchto úvodních slovech ale vidíme, jak silně stojí v popředí Kristus. V textu se totiž nemluví o zjevení Janově, ale Kristově. Kristus je nositelem zjevení, které má svůj původ v Bohu. Ovšem jak je to pro apokalyptickou literaturu obvyklé, skrze anděla je toto zjevení oznámeno i Janovi.

Biblická apokalyptická tradice vychází ze staršího proudu prorockého. A Jan se k němu silně hlásí. Sám svou zvěst nazývá na začátku i na konci knihy proroctvím. V poslední kapitole navíc mluví anděl o Janových bratřích prorocích. I z toho je zřejmé, že Jana autora knihy Zjevení nemáme spojovat s Janem apoštolem. Byla to jen shoda jmen. Zjevení napsal potulný prorok, který se nikdy apoštolskou autoritou nezaštiťoval.

Konečně třetím rysem knihy Zjevení je, že se jedná o dopis. Z celé knihy je ke čtení nejsnazší snad právě druhá a třetí kapitola obsahující dopisy sedmi maloasijským církvím. Jsou v nich povzbuzovány a napomínány k vytrvalosti ve svědectví. Kromě toho je ale dobré nezapomenout na to, že celá kniha je okružním dopisem těmto církevním obcím.

Starověký dopis měl poměrně ustálenou formu úvodu a závěru. Je trochu matoucí, že zde dopisní úvod začíná až od čtvrtého verše. Snad předcházející tři verše, které jsou jakýmsi nadpisem, doplnil autor později.

Jan začíná přáním milosti a pokoje od Ježíše Krista a plynule pokračuje teologickými výpovědmi o něm. Nedělní čtení obsahuje pátý až osmý verš a soustředí se jen na tyto výpovědi. My zde ale uslyšíme text od čtvrtého verše, kterým začíná úvod dopisu:

Jan sedmi církevním obcím v Asii: milost vám a pokoj od toho, který je, který byl a který přijde, od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, který je svědek hodný víry, prvorozený z mrtvých a vládce nad pozemskými králi. Tomu, který nás miluje, který nás svou krví zbavil našich hříchů a udělal z nás královský národ a kněze Boha, svého Otce, tomu buď sláva na věčné věky! Amen. Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli a budou pro něj naříkat všechna pokolení na zemi. Ano, amen. Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný.

Začátek dopisu uvádí podle starověkého zvyku autora a adresáty. Bylo to tak zvykem, protože ještě neexistovaly žádné pošty a dopisy putovaly po různých poutnících. Dopis proto musel mít hned na začátku údaje o tom, komu je určen. Zde je odesílatelem křesťanský prorok Jan, který se tou dobou nachází na ostrově Patmos u pobřeží Malé Asie. V ní leží poblíž moře sedm měst s církevními obcemi, které jsou adresáty okružního dopisu. Číslo sedm ale znamená plnost a proto je dopis určen všem křesťanům v této oblasti i jinde ve světě.

Přání milosti a pokoje od Boha připomíná oblíbený pozdrav apoštola Pavla. Jan zde ale pro Boha používá zvláštní titul: ten který je, který byl a který přijde. První charakteristika – ten, který je, připomíná řecký překlad vysvětlení Božího jména Mojžíšovi: jsem, který jsem. Bůh skutečně je a existuje tím nejpevnějším způsobem. Stejně tak vždycky byl, vždyť je to Bůh našich otců. Je to ale zároveň Bůh, který přijde, očistí a obnoví tento svět. To, že Bůh přichází a je blízko člověku, také dobře odpovídá významu hebrejského obratu vysvětlujících Boží jméno: jsem a budu tady pro vás, abych vás vysvobodil z Egypta.

Je těžké říci, co se myslí sedmi duchy před Božím trůnem. Někteří myslí na to, že tím máme rozumět Ducha svatého a že se tu mluví o celé trojici – Otci, Duchu svatém a Synu. Jiní ale namítají, že zde nauka o trojici není ještě tolik rozvinutá a že duchem je v celé knize nutno rozumět, stejně jako ve starém zákoně, jeden z projevů Božího působení. Jako jinde čteme o Boží moudrosti nebo slovu, tak také duch je Boží projev, který dává život a na tomto místě hlavně dar proroctví.

Konečně jako třetím původcem pokoje je zde jmenován Ježíš Kristus. Stojí až na třetím místě za sedmi duchy, ale to jen proto, aby bylo snazší pokračovat řečí o něm. A zde začíná úsek, který uslyšíme i v neděli.

Kristus je svědek hodný víry. Svědectví patří mezi základní poselství knihy Zjevení – i Jan svědčí o svém poselství, které dostal a snaží se povzbudit všechny věřící ke statečnému svědectví o Kristu. A v čem spočívá Kristovo důvěryhodné svědectví? V tom, že na rozdíl od vlažných křesťanů v Laodiceji není obojaký, ale vytrval svému poslání věrný až ke smrti.

Obrat prvorozený z mrtvých zní dosti syrově. Rozumí se jím, že Kristus jako první z lidí vstal z mrtvých. Toto vzkříšení vytváří nové pouto bratrství, přičemž Ježíši náleží přední místo, podobně jako prvorozenému. Stejné spojení, prvorozený z mrtvých, nalezneme i na začátku listu Kolosanům. Tam je Kristus s ohledem na své zvláštní místo v Božím plánu stvoření a vykoupení nazván nejprve jako prvorozený všeho stvoření a potom jako prvorozený z mrtvých.

Jan se nikde nezmiňuje o Ježíšově působení na zemi. Zajímá ho jen jeho smrt, vzkříšení a královská moc, které tak dosáhl. Odvážné tvrzení, že je Kristus vládcem nad pozemskými králi, je pro situaci tehdejších křesťanů velice důležité. Ve chvíli, kdy je jim vnucován kult Božského císaře a jsou diskriminací a někdy i násilím nuceni, aby se mu klaněli, slyší od Jana ujištění, že vzkříšený Kristus je pánem i nad králi a císaři.

Křesťané jsou nad to vzápětí ujištěni, že je tento Kristus miluje. A není to láska jen hlásaná slovy, vždyť za ně prolil svou krev, aby je zbavil hříchů. Právě oběť za hříšného člověka je největším důkazem lásky věrného Krista. A tento projev Kristovy lásky nezůstal ve světě bez důsledku – Ježíš tak vytvořil Bohu královský národ, který má spravedlivě vládnout na zemi, a kněze, kteří neustále slouží Bohu tím, že ho oslavují. A Jan sám zakončuje všechny tyto důležité výpovědi o Kristu jeho oslavou: tomu buď sláva na věčné časy.

K tomu hned doplňuje, že Kristus přichází v oblacích. Jan tím připomíná Danielovo vidění syna člověka, o kterém v neděli uslyšíme v prvním čtení. Zde však ještě nezačíná Janovo vidění, prorok jen připomíná svým čtenářům, s jakou slávou a mocí má Kristus přijít. Je to tak blízko, už vlastně přichází. Sám k tomu doplňuje, že až se tak stane, uvidí ho každé oko, tedy i ti, kteří se s ním za pozemského života nesetkali a dokonce i ti, kteří ho odmítli. Zvláště tato poslední skupina bude nad ním naříkat, až si uvědomí, čeho se dopustili proti pánovi světa.

Na závěr Jan připojuje sebezjevující výrok Boha – on je alfa i omega. První a poslední písmeno řecké abecedy ukazuje, že Bůh je začátek i konec všeho. To nemůžeme chápat pouze časově, protože Jan myslel v semitských kategoriích a ty si na časy moc nepotrpí. Bůh je ale tím, od kterého neustále všechno vychází a k němuž celé stvoření také neustále směřuje. Jan na více místech nazývá Boha i Krista alfa a omega, ale také začátek a konec a Krista samotného i první a poslední. Ta dvě řecká písmena ovšem nejsou jen metaforou pro začátek a konec. U Jana se tak projevuje židovské přesvědčení, že písmo, kterým je napsaná Bible, je svaté a hovoří o uspořádání světa. První kniha Mojžíšova začíná v hebrejštině písmenem „b“, které, stejně jako v naší latinské abecedě, stojí na druhém místě. První písmeno proto označuje to, co je ještě před stvořením. V titulu alfa i omega je tedy obsažena Boží a Kristova preexistence, stejně jako to, že Bůh je skrze Krista cílem celého stvoření.

Na závěr se opět připojuje Boží charakteristika ten který je, který byl a který přijde. Je to již podruhé. Potřetí zazní ve čtvrté kapitole, když se otevřou brány nebe a Jan spatří Boží trůn a slyší píseň, kterou čtyři nebeští strážci oslavují Boha.

Po těchto třech výskytech nalezneme ještě dva, ale u nich už jsou Boží charakteristiky pozměněny. V jedenácté kapitole se mluví o dvou svědcích, kteří byli zabiti, ale Bůh je vzkřísil a vzal do nebe. Na to se ozývá hlas, že se vlády ujal Hospodin a mesiáš, a čtyřiadvacet starců se Bohu klaní před trůnem a volají: „Děkujeme ti, Pane Bože vševládný, který jsi a který jsi byl, že jsi vzal do ruky pevně svou vládu, abys začal kralovat.“ Už se tu tedy nemluví o příchodu, protože Bůh už je se svým oslaveným mesiášem tady a kraluje.

A konečně poslední výskyt je v kapitole šestnácté. Po vylití třetí misky se moře, podobně jako při první Egyptské ráně, proměnilo v krev. A anděl, který má moc nad vodami, na to říká: „Správně jsi to učinil, ty, Svatý, který jsi a kterýs byl, když jsi vynesl tento rozsudek. Že prolili krev svatých a tvých proroků, musí teď na tvůj rozkaz pít krev. Zaslouží si to.“ Jak slyšíme, Bůh už je tady a vynáší svůj rozsudek. Už se o něm tedy nemluví jako o přicházejícím.

Konečně poslední slovo našeho úryvku je ještě jednou Boží charakteristikou – vševládný. Tak zní asi nejpřesnější překlad řeckého slova pantokratór. Latina překládá omnipotens, což se pak do češtiny dostalo jako všemohoucí. To by mohlo být ale zavádějící. Neříká se tu nic o tom, co by Bůh mohl. Vůbec se tak neobjevují nesmyslné otázky, jestli mohl Bůh spasit svět jinak nebo jestli může stvořit kulatý čtverec. Důraz je na tom, co Bůh dělá, že totiž pevně vládne ve světě. Východní ikony zobrazují Krista Pantokratora – Vševládce, jako krále na trůnu. A to bylo právě důležité pro čtenáře knihy Zjevení. Jan se jim snaží ukázat, že ve zmatku světa mohou zahlédnout pevnou Boží ruku a jeho plán, jak přivést tento svět až k obnově stvoření a novému Jeruzalému.

Společně s prorokem Janem můžeme tedy Krista oslavovat za to, co pro nás udělal – že tento král světa prolil za nás svou krev, abychom mohli mít účast na jeho vládě ve světě a abychom mohli skrze něj oslavovat Boha. Jeho láska k nám je nám příkladem, jak se máme chovat, kdykoliv máme moc: vždyť nám zanechal příklad, že kdo chce být mezi námi největším, má se stát služebníkem všech.