Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Zvířata v Bibli

Věra Doubková

 

Při pátečním zamyšlení se budeme zabývat těmi, kteří byli stvořeni 6. den kromě člověka. Ano, dnes máme možnost nahlédnout jen koutkem oka do bohaté zvířecí říše, jak nám ji zaznamenali bibličtí autoři.

Pro přehlednost jsou zvířata rozdělena na domácí, která tvořila základní součást všedního života, a na ta, která žijí divoce a obvykle se objevují v dobovém pozadí biblických událostí.

Nejznámější domácí zvíře starověkého světa je osel. První biblická zmínka o něm pochází z doby Abrahamova pobytu v Egyptě. Můžeme s největší pravděpodobností předpokládat, že osla využíval jako dopravního prostředku již v Mezopotámii, odkud byl povolán Hospodinem. Osli sloužili také jako nosiči a tahači těžkých nákladů. Za den mohl osel překonat vzdálenost až 30 km.

Další nezřídka zmiňované zvíře byl kůň. V celém Starém i Novém zákoně souvisejí koně s válku a mocí. Využívali se zejména pro tahání vozů, i když k jejich zdomácnění došlo až dlouho po hovězím dobytku a oslech. V Egyptě měli koně již v době Josefově a při východu z Egypta jich faraón užil k pronásledování. Izraelité nepoužívali koně k přepravování zboží ani sebe, protože by se nehodili pro putování po poušti. Národy, které žily v Kenaanu, koně měly a používaly je ve válkách, jak nás o tom informuje kniha Jozue 11,4 „Ti všichni vytáhli se svými šiky, lid početný jako písek na mořském břehu a velmi mnoho koní a vozů.“ Také David proti nim často bojoval: „David ochromil koně celé vozby tj. asi 1700 jezdců, a ponechal koně jen ke stu vozům“ (2 S 8,4 ). Tento verš je první zmínka o tom, že Izraelci měli koně a využívali je také jako okolní národy nejprve k válečným tažením.

Nejdůležitější dopravní prostředek byl velbloud. Velbloudi jsou výborně uzpůsobeni životu v suchých pásmech. Hrb jim slouží jako skladovací orgán, z něhož čerpají při nedostatku potravy během cest napříč pouští. To, jak úsporně hospodaří s vodou, jim umožňuje jít týden, aniž by se museli napít. Přitom ztratí až třetinu své tělesné hmotnosti. Jakmile mají přístup k vodě, dosáhnout původního stavu během 10 minut. Také velbloudí produkty mají rozsáhlé využití. Jejich zimní srst se spřádá v hrubou tkaninu a trus se sbírá na otop. Velbloudi jsou sice přežvýkavci, ale jejich kopyta nejsou rozdělená, takže patří podle Mojžíšova zákona k nečistým živočichům a nesmí se jíst jejich maso.

Velbloud unese asi 200 kg a jezdce. S nákladem ujde průměrně 45 km za den. Ale velbloud určený pro rychlou jízdu urazí za 13 hodin až 150 km. Čím větší počet velbloudů, tím bohatší byl jejich majitel. Posuďme sami, jak se Izák představuje Lábanovi: „Hospodin mému pánu velmi požehnal, takže je zámožný. Dal mu brav a skot, stříbro a zlato… velbloudy a osly“ (Gn 24,35). Také královna ze Sáby využívá k nesení svých zavazadel právě velbloudy.

Jaký význam pro Izraelce měly domácí ovce, vidíme z četnosti tohoto výrazu v Bibli – asi 400krát, a to dvanácti různými hebrejskými slovy. Ovce se chovaly hlavně kvůli masu a zejména tuku. Kvalitní vlna se vyvinula pečlivým chovem a nabyla velké hodnoty, protože poskytovala velmi vhodné a nejsnáze dostupné vlákno na výrobu oděvů. Z vydělaných kůží se šily oděvy a sloužily rovněž jako vnitřní pokrývky ve stanu setkávání. Ovčí mléko se většinou zpracovávalo na tvaroh. Ten byl jako základní pokrm snad ještě důležitější než maso, které se obvykle jedlo jen jako součást obětních jídel.

Z Gn 30,32 vyplývá, že ovce i kozy se již tehdy vyskytovaly v různých zbarveních a typech a patrně málokteré byly čistě bílé. Jakub proto říká svému tchánu Lábanovi: „Projdu dnes všechny tvé ovce … a vyřadím z nich každé skrvnité a strakaté mládě, všechna načernalá jehňata…“ Je zajímavé, že archeologické vykopávky ukazují na mnoho nástrojů a jiných předmětů z ovčích kostí, ale Bible se zmiňuje pouze o beraních rozích, které sloužily jako nádoby na olej – 1 Sam 16,1 „Hospodin řekl Samuelovi: ‚…Naplň svůj roh olejem a jdi, posílám tě k Jišajovi Betlémskému.‘“ Beraních rohů se využívalo také jako hudebních nástrojů – příkladem může být vyprávění z Joz 6,4, jak Hospodin vydal Jericho do rukou Izraelitů: „Sedm kněží ponese před schránou sedm polnic z beraních rohů.“

V celém Písmu mají ovce hluboký obrazový podtext. Ovce tvořily vždy běžnou součást krajiny, s pastýřem, který své svěřence vedl i chránil, stavěl pro ně ohrady a obstarával krmení. Proto nepřekvapuje, že se ovce staly obrazem člověka bezmocného, který se snadno nechá svést z cesty a bloudí. Ovce nejsou schopné se postarat samy o sebe a najít cestu domů, např. v Iz 53,6 čteme: „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se vydal svou cestou.“ Nový zákon zase používá přirovnání ovce k Ježíši, který jako beránek Boží snímá hřích světa.

Dalším zdomácnělým zvířetem byla koza. Kozy se chovaly spolu s ovcemi, měly však tu přednost, že se jim dařilo i na chudší půdě. Příběh o Jakubovi a Ezauovi z Gn 27,9 zdůrazňuje hodnotu jejich masa. Rebeka v něm dává Jakubovi příkaz: „Dojdi ke stádu a dones mi z něho dvě pěkná kůzlata. Připravím z nich tvému otci oblíbenou pochoutku.“ Jak jsme se dozvěděli, obvykle se k jídlu předkládala jen mláďata. Kozy dávaly mléko, jejich kůže se vydělávaly a používaly na výrobu lahví, srst některých druhů se také spřádala.

Písmo se zmiňuje i o praseti domácím. Izraelci měli od Hospodina zakázáno jíst vepřové maso, a to ze dvou hygienických důvodů; jednak prase jako všežravec může přijít do styku s nakaženými látkami (tlející maso, zkažené potraviny apod.) a pak infekci přenášet nebo se samo nakazit; a za druhé je prase nositelem tasemnice, která jedno své vývojové stádium prožije ve svalech vepře a přenáší se pouze jídlem. Tasemnice pak v člověku napadá různé tkáně a může způsobit až smrt. Během řádné tepelné úpravy masa zárodky hynou, ale při nedostatku paliva na oheň to nelze zaručit, takže jedinou bezpečnou zásadou mohl být úplný zákaz.

Zákaz konzumace vepřového masa postupem času přerostl u Židů až v odpor vůči těmto zvířatům, která se pro ně stala symbolem něčeho opovrženíhodného a nenáviděného. To vidíme i na příběhu o marnotratném synu. Syn se dostal až na samé dno, když krmil vepře pro nějakého nežidovského majitele. Stáda vepřů vlastnili pouze místní pohanští obyvatelé.

Opovržení a odpor, s jakým Starý zákon píše o psech, mohou dnešní lidé, pro které je pes společníkem a pomocí, jen stěží pochopit. Všeobecně se biblisté a historikové shodují na tom, že pes byl prvním ochočeným zvířetem. Za nečistého se nepovažoval proto, že se živil lidskými odpadky a mršinami, ale protože představoval potencionálního nosiče nákazy, takže nebylo možné se psa dotknout, aniž by se člověk neznečistil.

Psi měli v různých zemích různé postavení. Zejména v Egyptě, kde se jich užívalo při lovu, těšili se na tehdejší poměry velké úctě. Písmo používá pojem „psi“ jako obraz pro vetřelce, kteří narušují klid v církvi, jak čteme v listě Filipským 3,2 „Dejte pozor na ty psy, dejte si pozor na ty špatné dělníky…“

Dosti početnou skupinou zvířat vyskytující se ve Starém zákoně byli divoce žijící přežvýkavci, kteří se směli podle Mojžíšova zákona jíst. V Písmu často nacházíme zmínky o lovu a jeho metodách, například pomocí sítě, pastí či ok. Lov představoval bohatý zdroj užitného masa a zdroj potravy. Typický zástupce přežvýkavců je divoký býk, předchůdce domácího hovězího dobytka, dnes již v Palestině zcela vyhubený.

Dalšího známého zástupce z dlouhé řady přežvýkavců je jelen společně s daňkem a srncem. Všichni tři během 19. století naše letopočtu zcela vymizeli. Pro tuto početnou skupiny živočichů existuje mnoho hebrejských výrazů, ale pro nás jsou zatím ještě hádankou. Proto se nebudeme zabývat jednotlivými a často blíže neurčitelnými druhy zvířat.

Z divoce žijících zvířat stojí za zmínku také živočich jménem behemót. Překladatelům Písma se nepodařilo najít živočicha, který by odpovídal popisu z knihy Job 40,11-19„Hle, jakou sílu má ve svých bedrech, jaká moc v jeho břišním svalstvu. Ocas má tuhý jako cedr, kyčle pak šlachami propletené. Kosti má jako trubice z mědi, hnáty jako železné sochory…Vyvýšeniny mu býlí nesou,… pod lotosovými trsy spává, skrývá se v rákosí a bahně…“ Podle popisu vznikla řada teorií, ale většina vědců se domnívá, že jde o hrocha. Tento „říční kůň“, jak ho nazývali Řekové, žil v Nilu a také v Sýrii v řece Orontes, to znamená, že ho v biblických zemích dobře znali.

Starý zákon uvádí ještě mnoho živočichů nám známých i neznámých. Nenahlédli jsme do říše ptactva nebo do říše plazů a vodních živočichů. Dnes jsme vybrali alespoň ty nejznámější.