Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

1 J 3,18-24

Pavel Kopeček

 

Druhé čtení o této neděli je z Prvního Janova listu: Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí. Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé. A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal (1 Jan 3,18-24).

Tento úryvek poukazuje na důležitost vnitřního klidu a míru. Osobní vyrovnanost a ono okřídlené „být v pohodě“ není tak samozřejmé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Kristus v evangeliu klade městu Jeruzalému tuto otázku: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím“ (Lk 19, 42). A právě snahy člověka dnešní doby směřují k tomuto uspokojení srdce. I když tuto snahu můžeme označit za společnou, přesto se lidé rozcházejí v náhledu na to podstatné: Co uspokojí lidské srdce? V konečném důsledku vůbec nejde o nějaké uspokojení člověka, ale o pokoj v srdci: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“(Jan 14,27). Kristova slova o pokoji poukazují na původce tohoto vnitřního klidu a míru, na pramen nekonečné vyrovnanosti a trpělivosti, na Ducha svatého.

Kdo ve svém životě hájí spravedlnost a podle ní jedná, je spravedlivý, kdo ji nehájí a podle ní nejedná, ten spravedlivý není. Takto bychom mohli shrnout poslední verše předcházejícího úryvku a toto shrnutí je odrazovým můstkem pro jeho hlubší pochopení. Jan vychází z možného rozporu mezi tím, že se na jedné straně považujeme za Boží děti, a na straně druhé nehájíme spravedlnost a nejednáme podle ní.

Požadavek bratrské lásky tvoří základ křesťanského života; protikladem k tomuto přikázání není hřích, ale je to nenávist. Vůči bratrské lásce v opozici stojí bratrská nenávist a jako první biblický příklad máme Kaina, který zabil svého bratra. Láska a nenávist: toto je nejradikálnější antitéze, které odpovídá radikalita požadavků Bible. Tato kniha nezná polovičatá řešení. Pro tuto jednoznačnost Písma svatého můžeme říci, že Bible je napsána černo-bíle, nezná odstíny těchto dvou barev. Člověk Boha buď miluje, anebo jej nenávidí, tento úsudek je logickým závěrem zmíněného biblického příběhu o Kainovi a Ábelovi. Kainova láska k bratrovi je jen pochopitelná na základě jeho vztahu k Bohu; ve zkoušce Kain neprojeví dostatek víry a lásky, a proto se objevuje nenávist. Rozhodujícím okamžikem je přinášení oběti Hospodinu. Bible nevysvětluje, proč Bůh Kainovu oběť nepřijal a proč se mu zalíbila oběť Ábelova. Toto mlčení posvátného textu může být vysvětleno židovskou tradicí, která ovlivnila pisatele: Kainovy skutky byly špatné, přičemž skutky jeho bratra byly dobré. Jedná se o dva krajní lidské typy, přičemž celý konflikt je vyhrocen, protože je zasazen do pokrevních pout. U Jana se také odráží tento tradiční židovský pohled a Kainův příběh zapadá do tohoto vidění a hodnocení věci: Kain je prototyp hříšníka, syna zla. „Kdo však se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel od počátku hřeší“ (1 Jan 3,8).

Křesťanská láska stojí v konfliktu se světem, čemuž se nelze divit: „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás, kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí“(Jan15,18-19). V době, kdy autor psal tento list, byla tato slova velmi aktuální; existovala velká odlišnost mezi církví a světem. Křesťané byli pronásledováni a mnozí z nich věrnost Kristu zpečetili svou krví. Na tomto konfliktu světa a církve můžeme velmi hmatatelně cítit radikalitu odlišnosti mezi láskou a nenávistí. Církev zdůrazňovala a neustále zdůrazňuje základní a původní princip lásky k Bohu a bližnímu, protože mimo církev vládne nepochopení Božích věcí, což může vest k nenávisti, která se v dějinách mnohokráte projevovala snahou zadusit jakýkoliv plamének svobodného života lásky. V různých obměnách se tak opakuje starozákonní příběh Kaina a Ábela.

Janovo evangelium, kde nacházíme stejné myšlenkové koncepty jako v našem listě, ukazuje život křesťana jako radikální proměnu ve vztahu k době předchozí. Tato základní a hluboká odlišnost může být srovnatelná s odlišností mezí životem a smrtí. Předcházející verše našeho úryvku poukazují na změnu, jež se uskutečňuje v nitru člověka: „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti“ (1 Jan 3,14). Svět, který nezná Boží zjevení, stojí mimo tuto sféru, kterou je život; nachází se ve stínu smrti. Bůh nebere člověku naději, on je jejím původcem: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi stínu smrti, zazáří světlo“ (Iz 9,2). Hospodinův věrný má účast na Božím životě, přešel ze smrti do života: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života“ (Jak 5,24). Jediným principem tohoto přechodu, přesněji této proměny člověka, je láska. Bůh je láska a účast na jeho životě musí být poznatelná skrze lásku: „…nemilujte pouhým slovem, ale opravdovým činem“ (1 Jan 3,18). Stejně platná je i druhá strana mince: kdo nemiluje, zůstává ve smrti, nedospěl k poznání Boha, který je dárcem života, a proto zůstává ve sféře tohoto světa, kde vládne smrt.

Kristus ve své velekněžské modlitbě zdůrazňuje tuto odlišnost svých učedníků: „Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“ (Jan 17,14). V Janově listě je tato myšlenka vyjádřena jednoznačně: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li někdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa“ (1 Jan 2,15-16).

Nenávist je popřením lásky, stojí v přímém protikladu vůči tomu, co chce Bůh. Kdo je plný nenávisti a zášti, je zbaven života Božího. Autor listu zdůrazňuje to podstatné – přikázání lásky. Poukaz na nedostatek lásky ve světě chce zdůraznit její potřebnost.

Jaké jsou základní charakteristiky lásky? Odpověď vyrůstá z protikladu mezi Kainem a Kristem. Kain zabíjí svého bratra, aby on sám žil v Boží přízni, aby Bůh jeho oběť přijal. Jde mu o něj samotného. Naproti tomu Kristus umírá pro své bratry, a tím dochází své oslavy a Boží přízně. Oběť Kristova pro bližního je zářivým a nejvyšším příkladem opravdové lásky. Křesťan není většinou vázán tímto extrémním projevem lásky, tj. dát svůj život za druhé, ale v běžném životě se láska projevuje vnímáním potřeb bližních. Základní charakteristikou lásky je schopnost darovat se. Láska nespočívá v kráse slov nebo v příjemném citovém rozpoložení, ale v konkrétní pomoci potřebám druhých: „Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: ‚Buďte s Bohem, ať vám není zima a nemáte hlad, ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné?‘“ (Jak 2,15-16). Pouhá slova o lásce jsou degradací a lží opravdové lásky, láska není na odiv: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá“ (1 Kor 13, 4).

Jan ve svém listě jde ještě dále, téma lásky přesouvá do roviny svědomí, kde může být člověk znepokojován a trápen výčitkami. Jakým způsobem člověk nalezne vnitřní mír, klid duše a upokojí své srdce? Autor listu vidí jeden lék na nemoci duše – bratrskou lásku. Láska nám dává poznat, že jsme z Pravdy, přebýváme v Pravdě, která vyléčí naše nitro: „Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista“ (Jan 1,17). Kristus – lékař, může vstoupit do lidského nitra a uzdravit jej, jde za hranice našich možností a činí tu vnitřní proměnu, které my sami nejsme schopni. V našich rukou se však nachází klíč od našeho nitra, nám přísluší zaslechnout hlas svědomí a odemknout: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li někdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“(Zj 3,20). Nad naším svědomím stojí Bůh, svědomí není konečným a jediným soudcem našeho jednání; člověk na konci své pozemské pouti nebude jen účtovat se sebou samým ve smyslu zpytování svědomí dle důkladného zpovědního zrcadla a následné lítosti, tak jak to mnozí dělají během života.

Přebývání v Pravdě je dáno aktivní znalostí Božího zákona, proto jeho zachovávání nejen formuje svědomí člověka, ale vede k tomu, že nás srdce neobviňuje, což jest autorovou cestou k Bohu.

Lidská nelibost Boha a jeho nadřazenosti nad člověkem se projevuje v mnoha směrech, jedním z nich je i vědomí znalosti sebe samých a relativního klidu vlastního svědomí; odtud vyvěrají praménky, jež splétají lidské myšlenky o nepotřebnosti toho druhého. Snad právě proto je Bůh pro nás tak důležitý, neboť zná velmi podrobně naše slabosti, naše rozumové pochody i naše budoucí závěry. Jsou mu známy všechny jejich příčiny a okolnosti. Pohled na člověka a blížící se soud již není něčím subjektivním, ale má objektivní platnost. Láska jako poslední a jediné měřítko tohoto soudu je výzvou pro naše svědomí, abychom získali upokojení srdce i přes tíhu případných výčitek.

Jasnost a klid svědomí, které jsou výsledkem zachovávání Boží vůle a naplňování přikázání lásky, jsou tím, co nás uschopňuje důvěrně se obracet k Bohu jako ke svému Otci. Nemůžeme se pravdivě modlit „Otčenáš“, jestliže přikázání lásky neurčuje náš život a naše jednání: „Oč bychom ho žádali, dostáváme od něho, protože zachováváme jeho přikázání a činíme, co se mu líbí“ (1 Jan 3, 22). Podstata křesťanské modlitby je dána vztahem otec – syn (dcera). Tento vztah není dán jen směrem k Bohu bez vazeb lásky k druhým.

Autor tohoto listu pro své čtenáře shrnuje základní požadavek Boží vůle, formuluje jej krátce a jasně: věřit v Krista a milovat bližního. Důvod, proč přišel Boží Syn na svět, je ten, aby zjevil lidem Boží vůli, to co přijal od svého Otce: „Ježíš jim řekl: ‚Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal.‘“ (Jan 7, 16-18). V těchto Janových slovech nemůžeme vidět základ nějaké doktríny, ale je to především poukaz na jednotu Otce a Syna. Syn je poslušný svému Otci. Boží nauka není něčím abstraktním a teoretickým, je plodem vnitřního společenství života. Vztah Syna a Otce je doveden do krajní absurdity: Otec si přeje, aby Syn zemřel. Kristus ví, že pro tento úděl přišel na svět: „Tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce“ (Jan 10,15). Kristova oběť na kříži je dokladem poznání, které má Syn o Otci. Kristův příklad a jeho učení vyvolává ve věřících odpověď víry, jež je založena na poznání: Jaký je Bůh?

Pán říká: „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou…“ (Jan 10, 27). Jan vnímá poznání Boha jako víru v jeho lásku a přebývání v něm: „Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni“ (1 Jan 4, 16). Sám Otec přivádí člověka ke Kristu, aby jej následně mohl přivést k sobě: „A řekl: ‚Proto jsem vám pravil, že nikdo nemůže ke mně přijít, není-li mu to dáno od Otce‘“ (Jan 6, 65).

Janův pohled na poznání Boha má základ v Boží lásce a její konkrétní projevy vidíme na Kristu. Odtud plyne i poukaz na to, co je podstatné pro život křesťana: „A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal“ (1 Jan 3, 23). Naplnění tohoto požadavku vede ke společenství s Otcem, Synem i Duchem. Nový zákon poukazuje na mnoha místech na působení Ducha svatého v nás, je to určující znamení a charakteristický prvek v životě křesťana: „Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha“ (1 Jan 3, 24).

Již ve Starém zákoně jsou mnohé poukazy na to, že se Duch Hospodinův projevuje v lidských činech, které se nedají jen lidsky vysvětlit. Člověk mohl pod vedením Ducha vysvětlit význam přítomných událostí a zvěstovat události budoucí. Tyto charakteristiky vidíme především u starozákonních proroků, v jejichž slovech se zjevovala Boží autorita a zaznívala naléhavost obrácení. V Janových textech je působení Ducha svatého vnímáno na základě jeho teologie lásky: nejvyšším projevem Ducha je láska, mezi nimi je vzájemná vnitřní souhra. Tato souhra vede k tomu, že: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,16). Z našeho kusého poznání Boží Trojice můžeme říci, že Duch svatý je láskou Syna k Otci a Otce k Synovi.

Náš úryvek ukazuje lásku jako základní znak nového života křesťanů. Celý text je naléhavou výzvou k opravdovosti a radikálnosti Božího příkazu lásky. Upokojení srdce není závislé na příkazech, byť příkazech lásky, ale na poznání Boha a naplnění jeho vůle. Přístup k Bohu je dán lidským srdcem; člověk je totiž cestou spásy.