Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

1 K 15,12-20

Marie Zouharová

 

O 6. neděli v mezidobí pokračujeme v druhém čtení v četbě z 15. kapitoly Prvního listu Koriňtanům. Poslechněme si nejprve celý vybraný úryvek:

Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu; dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.

V přístavním městě Korintu se mísily různé náboženské ideje, a proto neudivuje, že “někteří mezi korintskými křesťany” říkali, že neexistuje vzkříšení. Pro Pavla, který má kořeny v farizejské tradici, je zcela samozřejmé, že Ježíšovo vzkříšení je třeba vidět v souvislosti s nadějí na všeobecné vzkříšení mrtvých. Korinťané jsou však ovlivněni zcela jiným prostředím, a proto jim není něco takového samozřejmé. Někteří říkají, že vzkříšení neexistuje, zásadně je tedy popírají. Tím však zpochybňují podstatný prvek křesťanské víry. Všichni Korinťané Pavla nechápou a zde je zřejmě zdroj jejich nepochopení. Ve Skutcích apoštolů čteme: “jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se začali Pavlovi smát a druzí řekli: rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy” (Sk 17,32). Byla velmi rozšířena představa, podle které bude duše po smrti vysvobozena z těla, které je pro ni žalářem. U Korinťanů nacházíme stopy pohrdání tělem. Někteří hájili stanovisko, podle kterého jsou tělesné aktivity mravně nelišné, a proto propagovali bezmeznou nevázanost. Pavel na ni reagoval už v 6. kapitole našeho listu: “Všechno je mi dovoleno – ano, ale ne všechno prospívá. Všechno je mi dovoleno – ano, ale ničím se nedám zotročit” (1 K 6, 12). Zároveň však nacházíme v Korintu stopy přehnaně přísné askeze. V těchto myšlenkových proudech byla víra ve vzkříšení těla zcela nemyslitelná. V tehdejším prostředí bylo také rozšířeno mínění, podle kterého se při smrti lidská osoba zcela rozpadá. Proto se muselo veškeré očekávání soustředit na tento svět.

Ve Starém zákoně čteme v knize Moudrosti o životě zaměřeném hlavně na tento svět: “…Dech v našem chřípí je jako dým a myšlenka jako jiskra při tepu našeho srdce. Když zhasne, tělo se rozpadne v popel a duch se rozplyne jako lehký vánek… Nuže tedy, užijme zde dobrých věcí, chopme se všeho stvořeného rychle jako v mládí… (Mdr 2, 1-11). Postoj korintských křesťanů se asi nelišil od tohoto postoje, zvláště když víme, že zde byla živá kulturní výměna s Alexandrií, kde kniha Moudrosti vznikla.

Životní postoj, který je popisován v Knize Moudrosti, vypadal na první pohled velmi moderně. Když se však podíváme blíže, svědčí o určitém zoufalství.

Korintští odpůrci vzkříšení neprosazují zřejmě takový životní postoj. Setkali se však s pojetím, podle kterého křesťané již žijí v době naplnění, že již nyní přijali vše od Boha. Zde nezbývalo místo pro budoucí Boží jednání – ani pro vzkříšení mrtvých.

Z těchto dvou rozdílných předpokladů pramení nejspíš podstatná část obtíží s dorozuměním mezi Pavlem a některými lidmi v obci. V otázce Ježíšova vzkříšení nejde Pavlovi o minulou událost, ale o otázku, v co mohou lidé doufat.

Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání?

Hned v této první větě odhaluje Pavel nepochopení těch, kteří v Korintu popírali vzkříšení. Ve dvou krocích se jim snaží tuto skutečnost vysvětlit a přesvědčit je. Pokaždé začíná slovy: Není-li zmrtvýchvstání – vzkříšení, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A potom v obou případech uvažuje nad tím, k jakým důsledkům by vedlo, kdyby měli pravdu ti, kdo popírají vzkříšení.

A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu; dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých.

Kdyby bylo toto tvrzení pravdivé, je naše hlásání zbytečné, prázdné, lživé. Víra obce by byla nesmyslná, byla by iluzí a sebeklamem. Pavel by se zastával lži, a víra v Boha by byla zpochybněna ve svém jádru. Nebyla by to víra v osobního Boha, který nás miluje, je nám blízký a neodmítá svou lásku k nám ani za cenu smrti.

Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!

Tedy pokud Kristus nebyl vzkříšen, je víra zbytečná a neužitečná. Jako lidé zůstáváme s oběma velkými problémy, které zpochybňují život a jeho smysl.

Je to nejprve problém viny, která nás vede k zásadním pochybnostem o sobě, připravuje nás o úctu, kterou bychom měli mít sami k sobě.

A dále by neexistoval nový počátek z obnovující Boží milosti. Zůstali bychom osamocení s problémem smrti. Smrt totiž zpochybňuje smysl života. Neexistoval by žádný nový tvůrčí počátek v Božím vzkříšení. Byli bychom všichni ztraceni – smrt by měla definitivně a neúprosně poslední slovo. Zde vidíme, že ti, kdo v Korintě popírali vzkříšení, podceňovali také problém smrti.

Věta – “máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí” – neznamená ovšem, že by křesťané všechno odříkání, omezení a úsilí brali na sebe marně, jak si myslí někteří vykladatelé. To by bylo pěkně sobecké. Vypadalo by to, jako by křesťanská angažovanost a lidské úsilí nemělo smysl. Byli by k politování proto, že by svou důvěrou v Boha podléhali iluzi, a proto by jejich naděje byla ještě více zklamána. Právě ti, kdo popírají vzkříšení- někteří Korinťané –, a vložili svou naději v Krista jen v tomto životě, mají malou naději, protože nesahá až za hranice smrti.

Náš úryvek končí větou:

Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli!

Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, nebylo by žádné naděje. Pavel však věří: Kristus vstal, a proto mají naději ti, kteří již zesnuli, ale také my. Kristus je totiž “prvorozený z těch, kdo zesnuli”. Ve Starém zákoně se prvotiny měly přinášet Bohu jako zástupná oběť za celou sklizeň: “Prvotiny raných plodů své role přineseš do domu Hospodina, svého Boha” (Ex 23,19). Když Pavel nazývá Krista prvorozeným, prvotinou, vyjadřuje tak své přesvědčení, že Ježíšovo vzkříšení je základem naděje pro všechny, “které předem vyhlédl a také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími” (Ř 8,20).

Kristovo zmrtvýchvstání je skutečností víry a základem víry. Jaký má význam? Starozákonnímu chápání bylo nejbližší vzkříšení Ježíše mocí Otcovou. Hospodin dal zvítězit spravedlivé věci, ukázal svou věrnost, nedal spravedlivému zahynout, ujal se ho a oslavil jej podle svých zaslíbení. Tak se splnila proroctví o Mesiáši. Ale toto vzkříšení jednotlivce nebo celého trpícího národa je jen jednou stránkou velikonočního tajemství.

Podle novozákonního chápání je vzkříšení Ježíše nejvyšším zjevením Boží lásky. Nabízí se nám možnost, abychom “i my vstoupili na cestu nového života” (Ř 6,4) “a naše víra se uplatnila láskou” (Gal 5,6).

Nemluvíme zde o obecném vzkříšení mrtvých, ale o skutečně novém, osobním životě Ježíšově, o jeho oslavené přítomnosti v církvi a kosmu, o vzkříšeném Pánu, který se zjeví na konci věků.

Setkáváme se přitom s dvěma výrazy: zmrtvýchvstání a vzkříšení. Není správné stavět tyto dva výrazy proti sobě. První způsob – jako vlastní čin Ježíšův – se vyskytuje v Ježíšových předpovědích o smrti a zmrtvýchvstání:“Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali, co viděli, pokud Syn člověka nevstane z mrtvých – neboť učil své učedníky a říkal jim: Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho; a až bude zabit, po třech dnech vstane“ (Mt 9, 9.31).

Kristovo vzkříšení Otcem nebo Duchem svatým je nejčastěji uváděno ve Skutcích apoštolů, ale také v listu Římanům a v obou listech Korinťanům. Představy nebyly tehdy ještě ustálené. Ovšem židovskému pojetí bylo nejbližší pojetí, podle kterého Bůh, který neopouští nevinné, vysvobodil Ježíše ze smrti. V listu Římanům tvrdí Pavel, že “Kristus umřel a zase ožil” (Ř 14,9). Oba výrazy spojované vždy s Ježíšovou smrtí znamenají přemožení smrti, vysvobození z její vlády – z říše mrtvých. Jde tedy o vyjádření skutečnosti, která je pro nás nepředstavitelná a s ničím nesrovnatelná.

Zmrtvýchvstalý Kristus je nyní přítomen ve své církvi, v našem živote. Jeho zjevení mají právě o této přítomnosti ujistit.

V Ježíšově smrti zemřel starý svět, v jeho vzkříšení se zrodil svět nový. Je položen počátek nového věku, nového člověka a nového života.