Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

1 Kor 12,31-13,13

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači. Tuto neděli uslyšíme ve druhém čtení krásný text z Prvního listu Korinťanům. Úryvek, který je pro tuto neděli vybrán, je jistě nejznámějším textem z celého listu. Mluví se v něm o víře, naději, ale hlavně o lásce. Proto je také často nazýván Velepísní lásky a mnoho snoubenců si ho vybírá pro svůj svatební den.
Dvanáctá až čtrnáctá kapitola Prvního listu Korinťanům je tematicky zaměřená na dary, které dává Boží Duch. Už třetí neděli čteme z těchto kapitol. Pavel zde vypočítává dary, které jsou křesťanům svěřeny. Celou třináctou kapitolu věnuje daru nejvyššímu – daru lásky. Ve čtrnácté kapitole pak pokračuje dary jazyků a proroctví.
Se třináctou kapitolou je úzce spojen poslední verš dvanácté kapitoly, kterým také začíná náš nedělní úryvek: „Sestry a bratři! Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu“ (1 Kor 12,31). V jednom z předcházejících pořadů „Bible v liturgii“ jsme si říkali, že Korinťané přeceňovali dar mluvení neznámými jazyky a dar proroctví. Lidé s tímto darem se cítili nadřazení, celá obec si jich velmi vážila. Pavel však poukazuje na skutečnost, že existují dary daleko vyšší. Jsou to ty, které slouží k užitku celé církevní obce.
Pavel chce Korinťanům ukázat daleko vzácnější cestu, při které je láska zásadním měřítkem pro posuzování všech ostatních darů. Všimněme si, jak působivou strukturu používá Pavel pro první tři verše třinácté kapitoly. Nejprve uvádí velkolepé výkony, které jsou působeny některým z darů. Pak tyto výkony podrobí kritériu lásky a vyvodí z nich jasný důsledek. Třikrát je uvedena stejná formulace – „kdybych však neměl lásku“. Bez lásky jsou všechny dary bezcenné. Nejprve si přečtěme první verš: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící“ (1 Kor 13,1). Již jsme si řekli, že Korinťané kladli veliký důraz na dar mluvení rozličnými jazyky. V seznamu darů, který najdeme ve dvanácté kapitole Prvního listu Korinťanům, je dar mluvení jazyky uveden až na posledním místě v celém výčtu. Nyní ho Pavel klade na první místo – snad tím chce provokovat a zaujmout své posluchače. Četli jsme – „kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými…“ – co se tím myslí? Apoštolé mluvili o letnicích lidskými jazyky – všichni posluchači rozuměli tomu, co říkali. Pod pojmem „andělské jazyky“ se může skrývat tajemné a nesrozumitelné mluvení lidí, kteří dostali tento dar. Korinťané si o těchto lidech mysleli, že mluví jazykem nebeským, andělským. Pavel však všechny tyto dary silně relativizuje. Mluvení jazyky, ať už lidskými či dokonce andělskými, je jen prázdným duněním, pokud neslouží v lásce k rozvoji a růstu celé církevní obce. Korinťané dobře znali dunící gong, který zval k obětem v pohanských chrámech. Také filozof Platón používal tohoto obrazu. Lidé, kteří mnoho řekli, ale nesdělili žádný obsah, jsou jen planě dunícím kovem. Bez lásky je mluvení jazyky jen pouhým rámusem.
Ve druhém verši čteme: „Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic“ (1 Kor 13,2). Také dar prorokování či veliké víry je podroben kritériu lásky. Pavel si velmi cení daru prorokování. Podrobně se mu věnuje v následující kapitole. Ale ani dar prorokování a poznání Božího plánu spásy není k ničemu bez lásky. Pavel se dostává až do krajnosti. I člověk, který má obrovskou víru, takovou, že je schopen hory přenášet – tedy umožnit, co je pro člověka nemožné -, se stává ničím bez lásky. Promění se v nicotu. To je velmi tvrdé přirovnání.
Ve třetím verši se Pavel zaměřuje na lidskou dobrotu: „A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje“ (1 Kor 13,3). Pro Pavla je důležitá pohnutka každého jednání. Člověk může jednat na základě mnoha rozdílných podnětů. Pokud však není rozhodujícím momentem pro každý čin láska, je zbytečné rozdání všeho majetku a dokonce i mučednická smrt.
První tři verše 13. kapitoly musely mnohé Korinťany vyprovokovat. Všechno je zbytečné, není-li to motivováno láskou k druhým, k celé církevní obci. Všimněme si ještě jedné důležité skutečnosti. Pavel mluví v první osobě jednotného čísla. Kdybych já měl dar jazyků, prorokování, poznání, kdybych já rozdal všechno… Každý čtenář nebo posluchač se může velmi snadno ztotožnit s tímto „já“. Může se ptát, proč já dělám to a to? Jaká je má motivace?
V dalších třech verších popisuje Pavel lásku, kterou lze jen těžko vyjádřit lidskými slovy. Čteme: „Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží“ (1 Kor 13,4-7). Pavel používá patnácti sloves k vyjádření vlastností lásky. Nejdříve uvádí dva pozitivní popisy lásky, následuje osm záporných sloves a výčet končí pěti slovesy pozitivními. Zabývejme se nyní podrobněji jednotlivými charakteristikami lásky.
Láska je shovívavá. V Českém ekumenickém překladu čteme, že láska je trpělivá. Původní řecké sloveso se dá překládat různými výrazy. Člověk, který skutečně miluje, je shovívavý a vytrvalý, dokáže čekat.
Láska je dobrosrdečná – či podle ekumenického překladu – laskavá. Kralická bible používá výraz dobrotivá. Milující člověk smýšlí o druhém dobře, přistupuje k druhému s důvěrou. Ve Starém zákoně je těmito vlastnostmi – trpělivostí a dobrosrdečností – popisován Bůh. Láska člověka k člověku je možná jen na základě Boží lásky k lidem.
Nyní se budeme věnovat řadě negativních vymezení lásky. Láska nezávidí. Závist či žárlivost lásku vždy ničí. Žárlivost rozbíjí vztah mezi dvěma lidmi i v celém společenství. Na začátku Prvního listu Korinťanům si Pavel stěžuje na závist a z ní vycházející spory mezi lidmi v korintské obci. Napomíná tamější křesťany: „Odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé?“ (1 Kor 3,3). Jedná-li člověk z lásky, pak se dokáže povznést nad rozdíly, které panují mezi lidmi.
Další dvě vlastnosti lásky jsou velmi podobné – láska se nevychloubá a nenadýmá. V ekumenickém překladu najdeme, že láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nechce nikdy budit dojem, že je jiná, že je větší, než je ve skutečnosti.
Dále čteme, že láska nedělá, co se nepatří. V ekumenickém překladu čteme, že „láska nejedná nečestně“. V Kralické bibli čteme: „V nic neslušného se nevydává“. Všimněme si různosti překladů – jednat neslušně, nečestně, dělat, co se nepatří. Význam původního řeckého slovesa můžeme v češtině vyjádřit několika rozdílnými slovy. Jejich společným jmenovatelem je dodržování mravní normy či společenské konvence. K lásce patří cit pro takt, aby druhé neuváděla do rozpaků nebo je dokonce nepohoršovala.
Láska nemyslí jen a jen na sebe – to je krásná charakteristika lásky. Člověk, který miluje, nemyslí jen na sebe, nehledá svůj prospěch, ale je tu pro druhé. Nikdy se nesnaží bezohledně prosadit své zájmy. Milující člověk se nevyvyšuje, ale staví do popředí ty, které miluje. Člověk má být zdravě sebevědomý, nikoli však sebestředný – egocentrický.
Láska se nerozčiluje, zapomíná, když jí někdo ublíží. Láska se nenechá vydráždit k hněvu, nepočítá křivdy, zbytečně se nerozčiluje. Láska nevyčítá druhému jeho chyby, odpouští, umožňuje člověku začít znovu. Lidské soužití není možné bez takové lásky. Plnost lásky, která dokáže odpouštět za všech okolností, má jen Bůh.
Láska má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Milující člověk nemůže schvalovat špatnost. Účel nesvětí prostředky. Člověk však může pomoci druhému k objevení pravdy a k životu podle ní.
Na závěr následují čtyři pozitivní charakteristiky lásky: Láska všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Všimněme si, kolikrát se opakuje slovo všecko. Tvrzení, že láska všechno omlouvá, neznamená, že by byla naivní či slepá. Láska vždy dává novou naději, snaží se stále znovu začínat, chce vidět skutečnosti v pozitivním světle. Láska všechno vydrží, je absolutně věrná. Člověk, který miluje, je druhému věrný i v jeho neúspěších a selháních. Milující přijímá člověka takového, jaký je. Navzdory tomu, nebo možná i právě proto, že zná jeho chyby. Sází však na jeho dobré vlastnosti, nikdy neztrácí naději. Známe úsloví – v nouzi poznáš přítele. Pravost lásky se vždy osvědčí právě v krizi, v nouzi.
Pavel však pokračuje dál. Výčet charakteristik lásky je zakončen slovy: „Láska nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,8). Všechny ostatní dary budou časem nepotřebné a bezcenné, ale láska nikdy nezanikne. Přesáhne až do věků, kdy budeme vidět Boha tváří v tvář. Hned na začátku dnešního pořadu jsme si řekli, milí posluchači, že láska je cennější než mluvení jazyky, které bylo pro Korinťany tak důležité. Láska je lepší než poznání, na kterém si mnozí křesťané v Korintu tolik zakládali. Láska je také větší než prorokování, kterého si velmi cenil apoštol Pavel. V dalším verši Pavel říká: „Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné“ (1Kor 13,8-10). V ekumenickém překladu se třikrát objevuje přídavné jméno „částečné“. Částečné je poznání, částečné je i prorokování, a všechno částečné zanikne. Nyní poznáváme Boha jen z části. Na věčnosti ho poznáme dokonale.
Pro lepší srozumitelnost uvádí Pavel jednoduchý příklad: „Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil“ (1 Kor 13,11). Pavel představuje posluchačům dva světy – svět dítěte a svět dospělého člověka. Dítě mluví, myslí a soudí jen na základě své zatím malé zkušenosti. Spolu s dospíváním, nabýváním zkušeností a rozvojem myšlení se mění také úsudek, myšlení i mluva člověka. To, co je dětinské, odkládá člověk s naprostou samozřejmostí. Říká se, že jen blázni se chovají stále jako děti. Dětinství se často projevuje ve víře člověka. Každý však musí odložit své dětské představy o Bohu. Pavel k tomu přidává ještě jedno přirovnání: „Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář“ (1 Kor 13,12). Z fyziky víme, že obraz, který vidíme v zrcadle, je převrácený. Je to jen odraz nějakého předmětu nebo osoby. V antice se jako zrcadlo používal leštěný kov. Obraz v něm byl ještě více pokřivený, zkreslený a neskutečný než v dnešním zrcadle. Podobně můžeme nyní vidět Boha. Máme možnost vidět jen odraz jeho dobroty a krásy. Až na věčnosti ho uvidíme tváří v tvář, dokonale.
V dalším verši Pavel opět zdůrazňuje částečnost současného poznání. Čteme: „Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh poznává mne“ (1 Kor 13,12). Až na věčnosti pozná člověk všechny Boží cesty, pozná Boha takového, jaký je. Pavel přechází z první osoby množného čísla do první osoby jednotného čísla. Poznání, které má Pavel na mysli, není jen určitý vhled do věcí. Je to absolutní porozumění v lásce. Bůh nás takto přijímá už nyní. Miluje člověka od počátku. Jen my lidé to plně dokážeme až na konci časů.
Celá Pavlova úvaha končí konstatováním: „Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska“ (1 Kor 13,13). Víra, naděje a láska jsou základními postoji, které mají charakterizovat každého křesťana v tomto čase. Tyto ctnosti jsou trvalé, jsou darovány Bohem. Ostatní dary jsou jen pomíjivé, na věčnosti již nepotřebné. Nebudeme se nyní, milí posluchači, podrobně zabývat těmito třemi ctnostmi. Všimněme si ale zdůraznění lásky v celé této trojici. Lásky, která se projevuje v praxi – v rodině, ve společenství, v církvi, ve společnosti. Lásky prokazované každý všední den. Jak se pravá láska chová, jsme si již řekli. Pavel to velmi podrobně popisuje ve třinácté kapitole, kterou jsme se dneska zabývali.