Petr Chalupa
O 10. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek ze sedmnácté kapitoly První knihy královské. Úsek se výrazně odlišuje od svého textového okolí. Setkáváme se v něm s dialogy a vyprávěním. Slovní zásoba vyniká velkým množstvím vysloveně teologických pojmů. Dvakrát se objeví slovní spojení „muž Boží“, třikrát se mluví o Hospodinu, dvakrát jej Eliáš oslovuje: „můj Bože.“ Důležitou roli hraje Boží slovo.
Úryvek začíná časovým údajem – „jednoho dne.“ Má tak být naznačeno, kdy „onemocněl syn vdovy, u které Eliáš bydlel.“ Původní biblický text nezná ovšem slovní spojení „jednoho dne“, které uslyšíme v neděli, ale čteme v něm: „po těchto událostech.“ Tato slova odkazují na předcházející text První knihy Královské. V něm se nejprve vypráví, jak Eliáš ohlásil sucho, sám odešel do pouště a havrani jej tam živili. Pak se dozvídáme, že na Hospodinův pokyn odešel do fénické Sarepty, kde byl hostem u vdovy, které podle Hospodinova slova neubývalo mouky ve džbánu ani oleje v lahvi, když se o proroka starala.
Věnujme se nyní podrobněji jednotlivým veršům úryvku:
Jednoho dne onemocněl syn vdovy, u které Eliáš bydlel. Jeho nemoc byla tak těžká, že vydechl duši.
Jak už jsme si řekli, úvod chce upozornit na vystupující osoby, na místo a další důležité okolnosti. Autorovi však záleží více na teologickém obsahu, než na preciznosti vyprávění. Bezejmenná žena je hlavní postavou. Měla dům, dokonce s horní světnicí, ve které ubytovala proroka Eliáše.
Osud hostitelky je poznamenán těžkou nemocí jejího dítěte. Život je přemožen smrtí, když chlapec přestane dýchat, když vydechne duši.
Tu řekla matka Eliášovi: „Co mi chceš, muži Boží? Přišels ke mně, abys mně připomněl mou vinu a usmrtil mi syna?“
Slovy „co mi chceš“ dává žena najevo, že s Eliášem nechce už mít nic společného. Tak mocný přítel může také znamenat určité ohrožení. Žena jej v našem úryvku dvakrát nazývá Božím mužem. Tímto titulem se vyjadřovala úcta. Takto byli kdysi označeni Mojžíš a David, zejména však byli takto charakterizováni proroci. Podle starozákonních představ nebylo možné ukrýt hřích v blízkosti Božího muže. Připomenutí viny neznamená pomůcku pro paměť, ale vede k vědomí následků zlého činu, ke kterým patří potrestání. Žena tedy chápala nemoc a smrt svého dítěte jako trest za své provinění. S takovým pojetím nemoci se setkáme ve Starém i Novém zákoně.
Eliáš odpověděl: „Dej mi svého syna!“ Vzal ho z jejího klína, odnesl do horní světnice, kde bydlel, uložil ho na svoje lůžko
Děj se přesouvá do místnosti, která je blíže popsaná v podobném příběhu Eliášova nástupce, proroka Elizea. Žena ze Šunemu, u níž byl Elizeus hostem, vyzvala svého muže: „Udělejme malý zděný pokojík na střeše a dejme mu tam lůžko, stůl, stoličku a svícen“ (2 Kr 4,10).
Eliášova snaha o záchranu dítěte pokračuje:
a vzýval Hospodina: „Hospodine, můj Bože, stihneš neštěstím i tuto ženu, u níž jako host přebývám, že dáváš jejímu synu zemřít?“
Prorok vzývá Hospodina, doslova volá k Bohu. Netáže se, ale spíš svou otázkou obviňuje – podobně jako před soudem vyčítal žalobce pomocí otázky obviněnému jeho zločin. Vidíme, že biblická modlitba zdaleka není jen projevem podřízenosti vůči Bohu.
Pak se třikrát natáhl po délce přes dítě a vzýval Hospodina: „Hospodine, můj Bože, prosím tě, ať se vrátí duše tohoto dítěte do něho!“
Trojí opakování zaručuje právní platnost úkonu. Jeho podstatou je zjevně předání síly. Postup Eliášova nástupce je popsán podrobněji v Druhé knize Královské: Elizeus vložil svá ústa na ústa mrtvého dítěte, své oči na jeho oči a své dlaně na jeho dlaně (2 Kr 4,33). Eliášova modlitba je projevem moci, zároveň však prosbou Hospodinu – jedině on může darovat život.
Hospodin vyslyšel Eliášovu prosbu a duše se vrátila do dítěte, i ožilo.
Vzývání Hospodina bylo úspěšné. Teologicky se mluví o vyslyšení. Bůh učinil přesně to, co Eliáš žádal.
Eliáš vzal dítě a přivedl je z horní světnice dolů do přízemí a odevzdal ho matce se slovy: „Pohleď, tvůj syn je živ!“
Eliáš vrací matce živého syna – právě toho, kterého mu na začátku přinesla beze známek života.
Žena řekla Eliášovi: „Teď tedy vím, že jsi muž Boží a že Boží slovo v tvých ústech je pravdivé!“
Závěrečné vyznání je cílem celého vyprávění. Žena uznává, že Eliáš je Boží muž. Zprvu byla tato skutečnost důvodem, proč od něho raději udržovat odstup. Nyní se jde o poznání, které je veskrze pozitivní. Prorokovo slovo je pravdivé, tedy spolehlivé. Eliáš se ukazuje jako pravý prorok.
Na slovo ženy se ve starověku příliš nedbalo. Vdova s jediným dítětem se pak nacházela v obzvláště nevýhodném postavení. Navíc blízkost Božího muže dokázala snad odhalit hřích a provinění, jehož důsledkem mohla být smrt. Vdova vyjadřuje zřejmě zkušenost s proroky, o kterých se dočteme v knize proroka Micheáše: „Toto praví Hospodin proti prorokům, kteří svádějí můj lid: Když mají svými zuby co kousat, mluví o pokoji; když pak jim někdo do úst nic nedá, vyhlašují proti němu svatý boj“ (Mi 3,5). Falešní proroci způsobovali u lidí nejistotu svým ochromujícím vyčítáním viny. Pravý Boží muž vystupuje ve prospěch své hostitelky. S neslýchanou svobodou vytýká Bohu, že by snad chtěl způsobit zlo této ženě. Pravdivé Hospodinovo slovo se vyznačuje smělostí a působením proti smrti.
Jaké jsou úkoly proroka? Žena říká o prorokovi, že je Božím mužem. Prorokova blízkost je zároveň blízkostí jeho Boha, který podle jejího názoru pomstí skrytou vinu smrtí. Prorok je chápán jako mluvčí svého Boha. Eliáš ví, že výčitka nemíří proti němu, ale proti Bohu. Ani on nerozumí Božímu jednání. Přesto se však drží svého Boha. Bere ovšem vážně také nouzi ženy. Prorok má brát nouzi lidí jako svou vlastní, nemá být lhostejný. Mezi prorokovy úkoly patří uchovat víru v Boží moc – a nezpochybňovat přitom nouzi trpícího člověka. V Eliášově jednání se projevuje víra jako důvěra v Boha i za nejasných okolností.
Jak různé mohou být cesty víry. Nejprve se objevuje bezejmenná žena ze Sarepty. Už při prvním setkání s Eliášem udělá tato žena, co od ní prorok požaduje – ten totiž hovoří ve jménu Hospodina, svého Boha. Žena považuje Eliáše za Božího muže a ví, že v něm je Bůh nablízku. Synova smrt zpochybní počáteční důvěru. Blízkost Božího muže nedokázala smrti zabránit. Naopak, zdá se, že Boží blízkost odhaluje hřích. A Bůh žádá život jejího syna. Co by tedy ještě měla mít s ním společného? Vyprávění o Eliášovi ukazují proroka jako bojovníka za Hospodina. Takové je jeho poslání. Neštěstí vdovy, která mu prokázala dobro, klade otázky také jeho víře. Nebrání mu to ovšem v dalším spoléhání na Hospodina. Jménem vdovy prosí za život dítěte a je vyslyšen. Neochvějná prorokova víra vrací chlapce do života. Nyní dospívá k víře v Hospodina i vdova. Vlivem Eliášovy víry roste její vděčnost vůči Bohu.
V době krále Achaba docházelo ke smíšení náboženských představ. Vedle Hospodina byl uctíván Bál, jako by byl na stejné úrovni. Bylo obtížné vyznat se ve složité situaci a rozhodnout se správně.
I dnes se setkáváme s nabídkami nejrůznějších náboženství. Také v současné době dochází ke smíšení náboženských představ. Jak se rozhodovat?
Rozhodný zastánce Hospodina, Eliáš, se musel dát na útěk. V cizině potkal ženu, která v něm viděla Božího muže. Smrt jejího dítěte zpochybnila důvěru v proroka i jeho Boha. Eliáš neodmítá její výtku. Její záležitost přebírá jako svou vlastní. Na jeho prosbu dává Bůh nový život.
Podobně i dnes záleží na naší schopnosti objevit nouzi lidí, kteří žijí v temnotě a stínu smrti, v samotě, zoufalství a strachu. Kdo dokáže přednášet tuto nouzi Bohu a spoléhá přitom na Boha, může najít cestu ze smrti k životu.
Takto jedná Ježíš v nedělním úryvku z Lukášova evangelia. Nemine lhostejně pohřební průvod, při kterém vynášejí z města Naimu jediného syna matky, která byla vdovou. Evangelista naznačuje Ježíšovu reakci větou „bylo mu jí líto.“ Svými slovy – „mládenče, pravím ti, vstaň“ – vrací chlapce do života a pak ho předává jeho matce. Zřetelné působení Boží moci vyvolává bázeň, která se „všech zmocnila.“ A snad se vzpomínkou na podobné činy Eliášovy říkají očití svědkové: „veliký prorok povstal mezi námi.“
Po prvním čtení budeme v neděli zpívat některé verše 30. žalmu. Jednotlivec, který zakusil zachraňující působení Boží moci, mohl zpívat podobně jako žalmista: „Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil… z podsvětí jsi vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli… můj nářek jsi obrátil v tanec.“ Okolostojící svědky vyzývá žalmista: „zpívejte Hospodinu… a vzdávejte díky jeho svatému jménu.“
Jako účastníci nedělní liturgie můžeme na tuto výzvu odpovědět slovy „modlitby po přijímání“, která se zmiňuje o léčivém působení Eucharistie: „Prosíme tě, milosrdný Bože, dej, ať nás léčivé působení této svátosti zbavuje špatných sklonů a přivádí nás k tomu, co je správné.“