Petr Chalupa
O sedmé neděli v mezidobí budeme číst jako první čtení úryvek z První knihy Samuelovy. Úryvek je vybrán z příběhů, které popisují, jak se David stal králem. Tato část začíná v 16. kapitole První knihy Samuelovy Davidovým pomazáním. David je vykreslen jako věrný Hospodinův služebník. Stává se zde protikladem svého předchůdce Saula a je spodobněn jako ideální král. V tradovaných příbězích se setkáme také s vyprávěním o Davidově úctě vůči Saulovi, který ho však po určitou dobu pronásledoval. Zřejmě se kdysi v Izraeli jen ústně předávalo, jak problematická mohla být určitá situace, k jakým komplikacím docházelo a jak se konflikt vyřešil. V literární podobě vyprávění o hrdinském činu se skrývá anekdota, jejímž cílem je zesměšnit Saula a ocenit odvahu slabšího Davida.
Saul, pocházející z kmene Benjamin, byl kdysi Samuelem pomazán za krále. Měl strach před svým zetěm Davidem, pocházejícím z judského Betléma a několikrát se ho pokusil zabít. David utekl a shromáždil kolem sebe skupinu bojovníků.
Ve 26. kapitole První knihy Samuelovy se vypráví o tom, jak Zifejci, příbuzní kmene Juda, prozradili Saulovi místo Davidova pobytu – zřejmě proto, aby jim dal pokoj.
Zífejci přišli říci Saulovi do Gibeje: „David se přece skrývá na pahorku Chakíle naproti poušti Ješímónu.
Tento verš sice v neděli neuslyšíme, je však důležité znát okolnosti dalšího děje.
Saul sestoupil na poušť Zif a s ním tři tisíce vybraných mužů z Izraele, aby na poušti Zif slídil po Davidovi.
Se svým elitním vojskem pátrá Saul v poušti Zif po Davidovi a jeho mužích. Častá zmínka o poušti staví Saulovu nadřazenost do protikladu vůči prchajícímu Davidovi. Z následujícího textu, který v neděli rovněž nezazní, se dozvídáme, že nenalezl Saul Davida, ale naopak David Saula.
Saul se utábořil na pahorku Chakíle, který je při cestě naproti poušti Ješímónu. David, který se usadil v poušti, viděl, že Saul přitáhl do pouště za ním. David totiž vyslal zvědy a zjistil, že Saul opravdu přitáhl. Odebral se tedy na místo, kde se Saul utábořil. David uviděl místo, kde ležel Saul i Abnér, syn Nérův, velitel jeho vojska. Saul spal v ležení a lid tábořil kolem něho.
Davidův čin byl mimořádně odvážný, vždyť Saulovi muži chránili svého krále tak, že spali okolo něj.
David vyzval Chetitu Achímeleka a Abíšaje, syna Serújina, bratra Jóabova: „Kdo se mnou, sestoupí k Saulovi do tábora?“ Abíšaj řekl: „Já s tebou sestoupím“.
David oslovil také jednoho z Chetitů, ale jen jeho bratranec Abíšaj byl ochoten pustit se s ním do dobrodružství.
V noci David a Abišaj přišli (k Saulovu) mužstvu, a hle – Saul ležel a spal v ohradě vozů, s kopím zabodnutým do země u své hlavy. Abner pak a lid spali kolem něho.
V ležení všichni spali, dokonce i Saulův velitel Abner, který byl odpovědný za Saulovu bezpečnost. Protikladem bdělého Davida jsou zde nespolehliví Saulovi vojáci. Kopí u Saulovy hlavy je nejen znamením jeho důstojnosti, ale stává se v tomto okamžiku prubířským kamenem Davidovy loajality.
Abišaj řekl Davidovi: „Dnes vydal Bůh tvého nepřítele do tvé ruky. Nuže dovol, abych ho přibodl jeho kopím k zemi jedním bodnutím, druhého nebude třeba!“ David však Abišajovi odpověděl: „Nezabíjej ho! Kdo vztáhne beztrestně ruku na pomazaného od Hospodina?
Abišaj vystupuje jako Davidům pokušitel. Označuje Saula za Davidova nepřítele, kterého mu sám Bůh vydal do rukou. Rád by ho probodl kopím, snad přitom vychází ze Saulových neúspěšných pokusů zbavit se Davida právě tímto způsobem. David ovšem nepřipustí vraždu, ale uznává, že Hospodinův pomazaný je nedotknutelný. Tato nedotknutelnost se odvozuje od trvalého vybavení Boží mocí a autoritou při pomazání na krále. Toto pojetí bylo obvyklé také v okolí Izraele.
David dále řekl: „Jakože živ je Hospodin, jistě jej Hospodin zasáhne; buď nadejde jeho den, kdy zemře, anebo odejde do boje a bude smeten. Chraň mě však Hospodin, abych vztáhl ruku na Hospodinova pomazaného. Vezmi tady to kopí, které má v hlavách, i džbánek na vodu a odejděme.
Pouze Hospodin má právo potrestat krále za jeho zločiny, neboť jedině Hospodinu se král zodpovídá ze svých skutků.
Podle staršího vyprávění to byl zřejmě sám David, kdo vzal ze Saulovy blízkosti dva jeho osobní předměty jako důkaz noční návštěvy.
Pak vzal David kopí a džbán vody od Saulovy hlavy a odešli. Nikdo je neviděl ani nezpozoroval a nikdo se neprobudil. Všichni spali, neboť na ně padl tvrdý spánek od Hospodina.
Není divu, že se v ležení nikdo neprobudil. Stráž i Abner se podle vypravěče neprovinili, neboť je uspal sám Hospodin, aby se Davidův čin zdařil.
Z protějšího kopce se pak David vysmívá Saulovu vojsku i Abnerovi.
David přešel na protější stranu údolí, zastavil se na vrcholu hory a zdaleka – byla to velká vzdálenost. David zavolal na lid a na Abnéra, syna Nérova: „Jestlipak odpovíš, Abnére? Abnér se ozval: „Kdo ji, že voláš na krále?“ David Abnérovi řekl: „Jsi přece muž. Kdo je ti v Izraeli roven? Proč jsi nestřežil krále, svého pána? Někdo z lidu přišel krále, tvého pána, odpravit.
Nepočínal sis dobře. Jakože živ je Hospodin, jste syny smrti, protože jste nestřežili svého pána, Hospodinova pomazaného. Podívej se teď, kde je královo kopí a džbánek na vodu, který měl v hlavách!“
Slovní přestřelky tohoto druhu patřily ke starověkému válčení. Byly jakousi předehrou, po které docházelo k boji.
Saul poznal po hlase Davida. Otázal se: „Je to tvůj hlas, můj synu Davide?“ David řekl: „Je to můj hlas, králi, můj pane.“ Dále řekl: „Proč vlastně můj pán pronásleduje svého otroka? Vždyť čeho jsem se dopustil? Co je na mně zlého? Nechť nyní král, můj pán, vyslechne slova svého otroka. Jestli tě proti mně podněcuje Hospodin, nechť přijme vůni obětního daru. Jestli však lidé, ať jsou prokleti před Hospodinem. Vždyť mě dnes zapudili, abych se nemohl podílet na Hospodinově dědictví, jako by řekli: „Jdi sloužit jiným bohům.“ Kéž má krev nevyteče za zem daleko od Hospodinovy tváře. Vždyť izraelský král vytáhl, aby hledal pouhou blechu, jako by honil po horách koroptev.
V rozhovoru se „otrok“ David táže svého „pána a krále“, proč jej pronásleduje. Jako jednu z možností uvádí, že by jej snad k tomu mohl ponoukat sám Hospodin. Taková úvaha je ovšem na místě jen z hlediska, že vše, k čemu dochází, vede tajemně sám Hospodin.
David si rovněž naříká, že vyhnanství znamená vzdálení od Hospodina, tedy znemožnění dalšího života.
Saul na to řekl: „Zhřešil jsem. Vrať se, můj synu Davide. Nic zlého ti už neudělám, protože sis
dnes cenil mého života. Počínal jsem si jako pomatenec, převelice jsem chybil.
Saul si uvědomuje svou chybu. Jednal nerozumně. Hebrejské slovo, překládané do češtiny jako „pomatenec“, je v předcházejícím textu jménem Davidova protivníka.
David odpověděl: „Zde je kopí, králi! Ať sem přijde jeden ze služebníků a vezme ho. Hospodin odplatí každému podle jeho spravedlnosti a věrnosti; vždyť dnes tě vydal Hospodin
do mé ruky, ale já jsem nechtěl vztáhnout ruku na pomazaného od Hospodina.
David odpovídá vstřícně na Saulova slova. Vrací královo kopí. Souhrnně vyjadřuje způsob svého jednání větou: „Hospodin odplatí každému podle jeho spravedlnosti a věrnosti.“ Podle těchto měřítek se zde vypráví. Uznává je také Saul, který v dřívější podobné situaci vyznává o Davidovi: „Jsi spravedlivější než já“ (1 S 14,18).
Zde končí úryvek, který v neděli uslyšíme. Vyprávění o události však pokračuje dál. Bude tedy dobré, když si poslechneme další Davidova slova, adresovaná Saulovi:
Hle, jaký význam jsem dnes přikládal tvému životu, takový význam ať přikládá Hospodin životu mému a vysvobodí mne z každé úzkosti!“
Podle zákona odplaty se mělo v budoucnosti dařit dobře Davidovi, který prokázal dobro svému nepříteli Saulovi. V následujících větách uslyšíme, jak Davidovo jednání zapůsobilo na Saula.
Saul Davidovi pravil: „Buď požehnán, můj synu Davide! Jistě mnoho vykonáš a dokážeš.“ David pak šel svou cestou a Saul se vrátil ke svému místu.
Saul nejen uznává z vděčností Davidův postoj, ale slibuje mu dokonce požehnání. Slova „Jistě mnoho vykonáš a dokážeš“ přesahují bezprostřední souvislost a naznačují další Davidovy osudy. Na tomto místě končí vyprávění o Saulovi a Davidovi. Jejich cesty se rozdělují s konečnou platností, už se nikdy nesetkají.
I když jde především o krásné vyprávění, nacházíme zde také významné teologické myšlenky. Starému zákonu totiž nejde o přesný výčet událostí, o minulosti se vypráví kvůli současnosti, aby se poučili současní posluchači. Náš úryvek chce ukázat Davidovu věrnost vůči Hospodinu. Odolá pokušení vyřídit svého pronásledovatele, zachraňuje dokonce Saula před bouřlivákem Abišajem. David ví, že je pouhým Hospodinovým nástrojem. Jeho spravedlnost spočívá v tom, že neodsoudí bezbranného člověka, který je mu vydán, ale přenechá soud Hospodinu. Navzdory pronásledování uznává Saula jako pomazaného od Hospodina. Ve všem pociťuje David Hospodinovu pomoc. Hospodin ho vysvobodí z každé úzkosti.
Vypravěč chce ukázat, že David nedosáhl královského postavení svou vlastní silou, ale s pomocí Hospodinovou. David je člověk, který je vedený Bohem.
Zároveň se však David ukazuje jako pokračovatel starobylých počátků království za Saula, když se ani v době pronásledování neproviní a zůstává poslušný vůči Bohu a loajální vůči králi.
Závěrečné požehnání přesahuje bezprostřední souvislosti s Davidem se totiž pojí nejen izraelské království, ale spojují se s ním také mesiánské naděje na nové království. Pro křesťany přišlo toto nové království v Ježíšovi, „Synu Davidovu“ (Mt 1,6; 19,21).