Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

1 Tm 2,1-8

Marie Zouharová

 

O 24. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme ve druhém čtení další část Prvního listu svatého apoštola Pavla Timoteovi. Minulou neděli jsme slyšeli úryvek z první kapitoly tohoto listu. Autor se v ní představuje a děkuje Kristu za to, že ho “uznal za spolehlivého a určil ke své službě, ačkoli předtím byl rouhač, pronásledovatel a násilník” (1 Tm 1,12b). V rámci této kapitoly odmítá bludné nauky.

Dnes začínáme číst z druhé kapitoly. Ta se bez zvláštního propojení s první věnuje hlavnímu tématu dopisu, a tím je řád v církvi. O tomto tématu se pojednává i ve třetí kapitole. Jsou zde předložena pravidla, jejichž smysl je vysvětlen na konci třetí kapitoly: “….abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy (1 Tm 3,15b). Církev jako Boží dům potřebuje určitý řád. Proto stanovuje autor listu jistá pravidla pro chování osob a společenství v domě. Pravidla chování nacházíme i v dalších listech např. v listu Efesanům (5,22–6,9), Kolosanům (3,18–4, 1), v prvním Petrově (2,13–3,7) a v listu Titovi (2,2-10). Řád v církvi přirovnává pisatel k uspořádání rodiny. Ve třetí kapitole k tomu čteme: “Biskup má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? … Jáhni ať jsou jen jednou ženatí, ať dobře vedou své děti a celou rodinu” (1 Tm 3,4n.12). Ukazuje se zde praktický smysl pro potřeby lidí. Církev prochází fází, ve které se upevňuje její postavení ve světě. Uspořádání a vývoj společného života nemůže už být jako dříve řízen pouhým nadšením. Nyní je třeba také nařízení, pravidel a závazků, aby nedošlo k nedorozumění. Pastorální dopisy jsou dokladem prvních rozsáhlejších pokusů o právní uspořádání prvotní církve. Ve starokřesťanské literatuře na ně navazují takzvané “řády života církve.” Zdá se, že autor textu netvoří, ale přebírá z tradice seznamy povinností a ctností, které se odvolávají na apoštola Pavla. Ten jim učil s autoritou apoštola. Řád života církve získává tak apoštolskou autoritu, doloženou hlásáním. Použitá tradice svědčí o semknutosti církve, ale také o atmosféře v době pastorálních dopisů.

Nedělí úryvek začíná slovy:

První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné a děkovné za všecky lidi,

Nejprve apoštol vybízí k liturgickým modlitbám. Podrobněji jde o modlitby prosebné, přímluvné a děkovné. Modlitby se mají konat “za všecky lidi”. Tento požadavek je motivován Boží vůlí, která chce “aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy”, jak uslyšíme v další části našeho dnešního úryvku. Není jisté, o kterou část bohoslužby jde. Snad o bohoslužbu slova.

Dále apoštol důrazně připomíná, že je třeba modlit se i za představitele politické moci.

ať se konají modlitby za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti.

Králem je zde míněn římský císař. Dále se pomýšlí na ty, kdo mají podíl na moci. Věřící se tedy mají nejen podřídit představitelům státní moci, ale mají se za ně také modlit, aby jim Bůh dal moudrost a sílu. Pak budou schopni myslet na blaho svých poddaných a umožní jim nerušený a klidný život. Křesťané si přejí ochranu před vnějšími nepřáteli. Vrchnost proto nesmí trpět nebo nařizovat pronásledování; musí své občany chránit před všemi úklady.

Křesťané se mají zapojit do státního společenství a nemají nikoho pohoršovat. Mají usilovat o “ideál křesťanského života”, tedy života v “opravdové zbožnosti a počestnosti.”

U Pavla se pojem “zbožnost” nevyskytuje. V pastorálních listech hraje však velkou roli, stejně jako počestnost. Autor těchto listů chápe “zbožnost” jako správný projev úcty k Bohu. Doporučuje ovšem vyhýbat se těm, kdo se jen tváří jako zbožní.

Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy.

Zde je vysloven základní úmysl křesťanské modlitby: “aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy”. Prosby a přímluvy za všechny lidi vyjadřují přesvědčení, že Bůh chce spasit každého člověka. Právě taková modlitba je “milá Bohu, našemu spasiteli”.

Evangelium nerozděluje lidi na ty, kteří si mohou činit nárok na spásu, a na ty, kteří takový nárok nemají. Všichni mají stejnou možnost dojít ke spáse. Církev vždy odmítala bludařské a rozkolnické spekulace, které nebyly slučitelné s velikostí Božího milosrdenství.

Přesvědčení o všeobecnosti Boží spásy nezůstává tedy jen teoretickou naukou. Vede k odpovědnosti všech, nejen nositelů služby v církvi, ale celého křesťanského společenství. Věřící člověk přejímá pravidla smýšlení a jednání od Boha, který se zjevil ve svém Synu. V Matoušově evangeliu slyšíme Ježíšova slova: “Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec” (Mt 5,48). V listu Římanům upozorňuje apoštol Pavel věřící, aby zapomínali na sebe a snažili se získat oblibu u bližních: “Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu” (Ř 15,2).

Bližní není jen člověk stejného smýšlení. Může uvažovat jinak a má své slabosti, které je třeba snášet. Je tedy třeba přijímat druhého člověka s jeho odlišností. Je nezbytné přistupovat ke každému tak, aby to pro něho bylo prospěšné.

Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš,

Jednota všech lidí a jejich univerzální spása má základ v jediném Bohu. V tom navazují křesťané na vyznání, vyslovené v Páté knize Mojžíšově: “Hospodin je jediný” (Dt 6,5). Je Bohem všech lidí, nejen židů, ale i pohanů. Tak vysvětluje apoštol Pavel ve svém listu Římanům: “Je snad Bůh toliko Bohem židů? Což není též Bohem pohanů? Zajisté i pohanů! Vždyť je to jeden a týž Bůh, který obřezané ospravedlní z víry a neobřezané skrze víru” (Ř 3,29n).

Stejně tak je z Božího ustanovení pouze jeden prostředník spásy: Ježíš Kristus. Jedině on zprostředkuje nám lidem vykoupení. Autor prvního listu Timoteovi nemluví sice o zprostředkování, ale titul “prostředník” zná.

který vydal sám sebe jako výkupné za všechny. To bylo zjeveno ve svůj čas;

Slova “vydal sám sebe jako výkupné za všechny” nalézáme v Markově evangeliu. Objevují se v těchto větách: “Vždyť ani Syn člověk nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé” (Mk 10,45). Totéž najdeme také v Matoušově evangeliu (Mt 20,28). Jde pravděpodobně o formuli, která se používala při kázání nebo liturgii. Kristus nás svým vtělením a smrtí vykoupil z prokletí Mojžíšova zákona. Přijetím smrti na kříži dosvědčil Kristus Boží vůli vykoupit všechny lidi. Toto univerzální vykoupení “bylo zjeveno ve svůj čas.” Tyto věty našeho úryvku hovoří o smírné oběti jediného prostředníka, Ježíše Krista. Byly pravděpodobně převzaty ze starokřesťanského kázání nebo bohoslužby.

a já jsem byl ustanoven za hlasatele toho a za apoštola – to mluvím pravdu a nelžu – za učitele víry a pravdy mezi pohany.

Evangelium je těsně spojeno se svým zplnomocněným hlasatelem. Může nás překvapit Pavlovo ujišťování – “mluvím pravdu a nelžu.” Vždyť je adresováno věrnému žáku Timoteovi, u kterého bychom nepředpokládali pochybnosti. Pavel však zřejmě pomýšlel také na ostatní čtenáře těchto slov.

Co se týče Pavlovy totožnosti, je možné, že se někdo právě takto vyjádřil. Byl přesvědčen, že je Bohem ustanoveným hlasatelem a apoštolem – učitelem víry mezi pohany. Autor listu však považoval za daleko působivější vložit tato slova do úst samotnému Pavlovi.

Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru.

Po uvedení základního úmyslu liturgické modlitby, o kterém jsme slyšeli na začátku dnešního úryvku, následují nyní pravidla a pokyny pro praxi bohoslužebného života. Zde začínají pokyny pro řád v církvi. Chování křesťanů při shromážděních nemůže zůstat svévolné a bez pravidel, především však nesmí být přemrštěné.

Nejprve dostávají pokyn k modlitbě muži, a to v jediné větě. Nařizující formule – “přeji si tedy” – uvozuje nejen další úsek listu, ale zároveň odkazuje na zaručenou autoritu a vážnost apoštola, s níž se pokyn uděluje. Jde přece o věci, které jsou tak důležité, že by měly být s konečnou platností upraveny nejvyšší autoritou. Nejde o návrhy nebo zvyklosti, ale o závazná ustanovení, která mají své místo v řádu církve.

Samotný pokyn je prostý: Muž by se měl před modlitbou osvobodit od hněvu a sváru, od hádek a sporů. Hněv se neslučuje s modlitbou. Svárem se podle použitého řeckého slova pomýšlí buď na diskusi, která by se mohla přenést i do bohoslužby, nebo na výhrady proti druhým.

Muži mají při modlitbě zvedat ruce. Ve starověku se při modlitbě pozvedaly k nebi ruce s otevřenými dlaněmi. Člověk tak dával najevo, že chce být obdarován. Toto gesto je však upřímné, jen když jsou zvednuté ruce čisté, to znamená prosté nenávisti a předsudků.

Dodatek “všude” naznačuje, že jde o modlitbu, která se koná vždy a všude. Není už tedy vázána ani na chrám, ani na synagogu. Podobně jako není omezen úmysl modlitby, která je přímluvou za všechny, není ani vymezeno ani místo k modlitbě.

Ptáme se někdy, jak bychom se měli modlit. Dnešní úryvek z Písma svatého obsahuje odpovědi, které bychom neměli přehlédnout.