Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

2 K 5,17-21

Marie Zouharová

 

O čtvrté neděli postní uslyšíme jako druhé čtení úryvek z Druhého listu apoštola Pavla Korinťanům. Chceme-li tomuto textu správně porozumět, musíme si uvědomit, za jakých okolností a kdy vznikl. V cyklu liturgických čtení roku “C” čteme z tohoto listu poprvé.

Podle vyprávění ve Skutcích apoštolů – na začátku 18.kapitoly – se dozvídáme, že křesťanskou obec v Korintě založil apoštol Pavel (Sk 18, 1-8). Svědčí o tom také výpovědi v Prvním a Druhém listu Korinťanům. Pavel zde působil asi jeden a půl roku.

Korint, staré přístavní město, bylo v roce 146 před Kristem zničeno římským vojskem. Asi o sto let později zde byla za Julia Caesara založena římská kolonie. Brzy se rozrostla ve výstavné velkoměsto se sto tisíci obyvateli. Obyvatelstvo tvořili jak římští vysloužilci, tak domorodí Řekové, přistěhovalci z východních zemí a také mnoho Židů. Křesťanská obec nebyla velká, tvořilo ji asi sto až dvě stě osob a její složení bylo z hlediska národnostního stejné jako složení obyvatelstva ve městě.

Předpokládá se, že list byl podle náznaku na začátku osmé kapitoly sepsán v Makedonii (2 K 8,1). Pavlova misijní činnost neprobíhala vždy pokojně a klidně. Můžeme se o tom přesvědčit z různých narážek v jeho listech.

Ještě před dvěma sty lety byl Druhý list Korinťanům pokládán za jednotný dopis. Napětí, která se v listu objevují, se vysvětlovala přestávkami v diktování nebo změnou nálady. V novějším bádání považují mnozí odborníci stylisticky neuhlazená místa a napětí za příznak toho, že dnešní Druhý list Korinťanům vznikl spojením několika zlomků různých dopisů, které Pavel napsal Korinťanům mezi rokem 54 – 56. Až koncem 1. století byly spojeny v jeden dopis. Je zde ale otázka, proč a kdy byly tak rozdílné fragmenty dopisů spojeny v jeden celek, zvláště když nejstarší rukopisy Druhého listu Korinťanům a odkazy na něj již předpokládají jednotnou verzi. Pro pochopení teologické výpovědi tohoto listu má však literární jednota až druhořadý význam.

Pavlovy výklady jsou v tomto listu podstatně určovány sporem s jeho odpůrci v malé křesťanské obci. Byli to převážně křesťané ze židovství, kteří pomocí doporučujících listů vystupovali v obci, zpochybňovali apoštolovu autoritu a žili na náklady církevní obce. Je možné, že jich bylo málo, asi tři nebo čtyři, ale Pavel je ve své polemice pojal jako obraz nepřítele, v němž se objevují také rysy jiných protivníků.

Dnes se tedy zaposloucháme do několika veršů z 5. kapitoly Druhého listu Korinťanům. Pavel se zde znovu zabývá svou apoštolskou službou – hájí se tak proti námitkám. Ukazuje, proč takto jedná. Motivem jeho chování nejsou extatické zkušenosti, které u něho jeho protivníci postrádají, ale Kristova láska k němu. To ona se Pavla zmocnila a díky ní může takto pracovat. Jde o čin Kristovy lásky, jehož základ je v Bohu, kterým svět vysvobodil z moci hříchu a smrti.

Když se někdo stal křesťanem, je to nový tvor. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.

Dějiny spásy začaly u člověka ve chvíli, kdy řekl Bohu “ne”. Bylo to odmítnutí lásky, pravdy a života. Bůh však navzdory tomu zůstává věrný. Je věrný tomu, kým je a jak jedná. Tak vstupuje do lidských dějin Boží zaslíbení člověku, který zhřešil. Jde o první snížení Boha, jeho příchod k člověku. Toto “ne” je základním odcizením člověka. Žije v rozporu sám se sebou, protože sám sebe ztratil. Bůh člověka neopouští, i když člověk je mu stále nevěrný. Otevírá se mu skrze proroky, činí ho partnerem ve smlouvě.

Hospodinova slova i činy jsou pro Izraele záchranou, nadějí, očekáváním. Vykoupení je z hlediska Božího “nutné”, aby Bůh zůstal věrný sám sobě, svému zaslíbení, smlouvě – aby zůstal věrný člověku. Spása je pro člověka nutná, aby ztrátou Boha neztratil sám sebe a nalezl poslední smysl a cíl života.

Člověk se od Boha vzdálil. Tuto vzdálenost překonává Bůh svou láskou, svou přítomností a svým darem, sebedarováním.

Na rozdíl od všech představ o Bohu, podle nichž bylo třeba Boha smiřovat obětmi, věříme v Boha, který přichází a nabízí sám jako první svůj smír. V listu Kolosanům čteme: “Bůh totiž rozhodl, aby v Kristu sídlily všechny dokonalosti v plné míře, a skrze něho že se sebou smíří všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že způsobí pokoj jeho krví prolitou na kříži” (Kol 1, 19n). Zdrojem smíru je tedy plnost lásky, obnovení jednoty v lásce.

Kdo se tedy s kým smířil? Nejčastěji se říká, že Bůh se s námi smířil ve svém Synu. V listu Římanům píše apoštol Pavel: “Ježíše Krista ustanovil Bůh jako smíření skrze víru a jeho krev, aby ukázal svou spravedlnost” (Ř 3, 25). A v dnešním úryvku jsme slyšeli: “smířil nás se sebou skrze Krista”. Pavel nás také vyzval: “Smiřte se s Bohem”.

Podle biblických obrazů znamená smíření obnovení všeobecného řádu, nastolení Božího míru jako možnosti a cíle všeho stvoření, který je v Bohu.

Jak nastolit tento mír? Obnovením vztahu k Bohu v lásce.

Kdy se toto smíření uskutečnilo? Podle listu Efezanům nás Bůh “ve své lásce ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista” (Ef 1, 5).

Kristův čin tedy vychází od Otce a osvobozuje nás z našeho odcizení a hříchu. Cílem Ježíšovy smrti nebylo tedy dobře naladit rozhněvaného Boha, který nám daroval možnost smířit se s ním skrze Ježíšovu smrt. Naopak, iniciativa vyšla od Boha. V listu Římanům píše apoštol Pavel: “Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníci” (Ř 5,8) a v Janově evangeliu čteme: “Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný” (J 3, 16). Tak nám daroval možnost stát se novými lidmi. Oběť neměla uklidnit Boží hněv, ale my jsme měli být zbaveni viny a posvěceni.

Cílem smíření a vykoupení je nový člověk v Kristu. Kristus dílo spásy vykonal tak, že v lásce se nám vydal do krajnosti “pro nás a pro naši spásu”.

Na konci našeho dnešního úryvku píše Pavel, jaký je jeho úkol: “Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem!” (2 K 5, 20).

Jako zplnomocněný vyslanec stojí apoštol na místě Kristově, když v kázání působí jako jeho mluvčí. Napomíná, abychom se nechali smířit s Bohem, a tak byli osvobození od hříchu a už nebyli nikdy Božími nepřáteli. V listu Římanům Pavel píše: “Když jsme tedy ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista”… “Jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho syna v době, kdy jsme byli s ním ještě znepřáteleni, tím spíše – po usmíření – budeme zachráněni Kristovým životem” (Ř 5,1.10). Pavel to píše lidem, kteří již byli pokřtěni, aby tak obnovili smíření, kterého se jim dostalo ve křtu.

V závěrečném verši dnešního úryvku shrnuje Pavel obsah smíření: “S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.” Staví do protikladu Kristovu bezhříšnost a hřích, pro který byl Kristus ukřižován. Již prvotní církev si totiž uvědomovala, že “Kristus umřel za naše hříchy” (1 K 15,3). V čtvrté Izaiášově písni o Hospodinově služebníkovi čteme mimo jiné: “jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech” (Iz 53, 6). Tento těžko srozumitelný verš mohl být v prvotní církvi podnětnou formulací pro zvěst o Ježíšově smrti a vzkříšení. S pomocí této formulace zdůrazňuje Pavel znovu, že původcem našeho vykoupení je Bůh.

Apoštolova slova nás zvou, abychom stále uvažovali o Kristově činu lásky a nechali se tak touto jeho láskou naplnit. Kristus zemřel za nás a dal nám účast na své smrti a vzkříšení “Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu” (1 K 15,22). Z toho plyne, že mu už nyní patříme a žijeme pro něho.

Poznání Kristova činu lásky vede k novému pohledu na svět, k novému posouzení událostí a lidí. Člověk přitom už přitom nepostupuje podle čistě lidských měřítek, ale s ohledem na obnovu stvoření v Kristově smrti a vzkříšení.

Čtvrtá neděle postní má uprostřed doby postní radostný charakter. Úryvky, vybrané z Písma svatého, odkazují na důvody k radosti. V prvním čtení z knihy Jozue je zdrojem radosti příchod Izraelitů do Zaslíbené země po vysvobození z egyptského otroctví. Po tomto čtení zazní některé verše 34. žalmu, zarámované a prokládané odpovědí celého liturgického shromáždění, která odhaluje původce radosti: “Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.” Úryvek z 15. kapitoly Lukášova evangelia přináší známé podobenství o marnotratném synu, přesněji snad podobenství o milosrdném otci. Ten vysvětluje rozhořčenému staršímu bratru důvod hodování a veselí, hudby a tance: “Máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.”