Pavel Kopeček

Dříve než budeme mluvit o biblickém termínu beránek Boží, je třeba uvědomit si jakou roli hrál beránek u semitských národů. Mezi pastevci byl důležitou součástí potravy; byl také obětním zvířetem, jeho krev měla zajišťovat ochranu stáda i kmene, měla být znamením požehnání a úspěchu v nadcházejícím období.

Takto chápali beránka rovněž Izraelité. Již praotcové Abraham, Izák a Jakub užívali beránka jako obětní zvíře. O Abrahamovi čteme: „Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna“ (Gn 22,13). Ve starozákonní bohoslužbě se beránek používal jako obětní zvíře. V Druhé knize Mojžíšově máme pokyn: „Toto pak budeš přinášet na oltář: každodenně dva jednoroční beránky. Jednoho beránka přineseš ráno a druhého beránka přineseš navečer“ (Ex 29, 38-39). Důležité však bylo obětování beránka při vyjití z Egypta a následné každoroční slavení této události při židovském svátku, zvaném Pesach: „… beránka bez vady, ročního samce. Vezmete jej z ovcí nebo koz. Budete jej opatrovat až do čtrnáctého dne tohoto měsíce. Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet“ (Ex 12,5-6). Beránek byl obětním zvířetem, jehož krev usmiřovala Izraele s Hospodinem, byl znamením spásy a vyvolení. Beránek byl smírnou obětí za prvorozené.

Starozákonní proroci kritizovali mnohdy chrámovou obětní praxi a poukazovali na hlubší význam oběti. Příkladem může být prorok Izaiáš: „K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů“ (Iz 1,11). Kritika chrámu a jeho kultovní praxe vrcholí u Hospodinova služebníka, který se obětuje: „Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel“ (Iz 53,7). Prorok mluví o novém Izraeli a jeho životě s Bohem, křesťané vidí v obraze beránka vedeného na porážku Krista.

V Novém Zákoně je slovo beránek použito pro obrazné označení člena církevní obce: „Jděte! Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky“ (Lk 10,3) a „Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: Šimone, synu Janův, miluješ mne více než ti zde? Odpověděl mu: Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád. Řekl mu: Pas mé beránky!“ (Jan 21,15). V knihách Nového Zákona nacházíme různá vyznání víry v Krista, při nichž je nazýván beránkem nebo beránkem Božím. Tato vyznání o Ježíšovi mají svůj základ v citovaném Izaiášově textu o Hospodinově služebníkovi (Iz 53, 7). Z novozákonních textů bychom si mohli připomenout První list Petrův a První list Korinťanům: „…nebyli jste vykoupeni pomíjivými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. On byl k tomu jako beránek bez vady a bez poskvrny předem vyhlédnut“ (1 Petr 1,18-20), „náš velikonoční beránek, Kristus, byl obětován“ (1 Kor 5,7). V Janově evangeliu máme výmluvné vyznání víry v Krista jako beránka. Tento text přešel i do mešní liturgie: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa“ (Jan 1,29). Tyto texty, jež vycházejí z židovské kultovní praxe, poukazují na Kristovo poslání, na obětní význam jeho smrti na kříži.

Spojení života a smrti, oběti a hříchu, slabosti a moci se projevuje na Kristu, obětním beránkovi. V jeho oběti na oltáři kříže se ukazuje Boží moc, která je dána k dispozici člověku. Důvodem Beránkovy oběti je hřích, který vede k odloučenosti člověka od Boha. U proroka Izaiáše čteme: „Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel. Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší“ (Iz 59,1-2). Hřích musí být odstraněn ze vztahu mezi člověkem a Bohem, chceme-li poznat Boží moc v našem životě. Je to krev Beránka, která zahlazuje hřích: „On však se zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích“ (Žid 9,26). Dříve než člověk pozná Boží moc v Kristu Ježíši, je třeba prožít smíření s Bohem skrze Kristovu krev.

Jeho krev je smířením za naše hříchy. Apoštol Pavel říká: „A aby Bůh ukázal svou spásnou spravedlnost, předložil Krista jako místo smíru v jeho krvi, přístupné skrze víru“ (Řím 3,25). Postava beránka Božího poukazuje na hřích lidstva a na Boží svatost – Bůh nenávidí hřích. Boží nenávist vůči hříchu je vážnou věcí: je skutečná, živá a aktivní. Boží hněv proti hříchu by nás měl zasáhnout. Jakou máme naději, vždyť jsme všichni zhřešili? Pavlův text nám dává naději, protože Bůh stanovil cenu svého usmíření, prolitou krev svého Syna; zde je místo smíru. Boží hněv vůči hříchu zasáhl jeho vlastního Syna – nikoli nás, on, nevinný, vzal naše viny na sebe. Tuto pravdu již dávno před Kristovým narozením naznačil prorok Izaiáš: „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech“ (Iz 53,6).

Kristova krev je smířením za naše hříchy, znamením, které utišuje posvátný Boží hněv proti hříchu. Kristus, pravý Beránek, je naší paschou: „náš velikonoční beránek, Kristus,byl obětován“ (1 Kor 5,7). Bůh vidí jeho krev, a podobně jako kdysi v Egyptě přechází nyní kolem nás a ušetřuje naše životy, třebaže jsme hříšníci.

Tato smírná Kristova oběť je pro věřícího smířením skrze víru; všechen Boží hněv proti hříchu člověka je zahlazen Kristovou krví. Víra dává účast na Kristově smírné oběti, a tudíž je příčinou ospravedlnění. Můžeme si položit otázku, jak projevoval Bůh své milosrdenství vůči hříšníkům před příchodem a smrtí svého Syna; odpověď nám dává text Písma, který poukazuje na Krista – beránka zabitého od stvoření světa (Zj 13,8).

V listu Efezanům čteme: „V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou vůči nám tak bohatě projevil…“ (Ef 1, 7-8). Odpuštění hříchů nenastane až v budoucnosti, je možné již nyní. Apoštol říká, že máme odpuštění hříchů. Nemusíme se o tom ujišťovat. Kristova krev je naší jistotou a skrze víru si přivlastňujeme její účinek a těšíme se z něj. Odpuštění se již uskutečnilo pro Kristovu drahou krev, ve víře je takto prožíváme.

Člověk nemůže urovnat svůj vztah vůči Bohu, to pro nás učinil Kristus prolitím své krve na odpuštění našich vin dle bohatství své milosti. Základem svátosti smíření a odpuštění našich hříchů je prolití krve Božího beránka: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha.“

V Prvním listu Janově čteme: „Jestliže však chodíte v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu“ (1 Jan 1,7). Tento text je završením úvah o odpuštění skrze Kristovu krev, avšak je třeba poukázat na beránkovu krev, která nejen smiřuje, ale také očišťuje. Ona nás očišťuje od každého hříchu, a to neustále, každý den, každou hodinu i minutu; jde rovněž o očištění od následků hříchu, kterými jsou pocit viny a předně zasloužený trest. Písmo mluví o očistné moci skrze Boží slovo, skrze Ducha svatého a Krista – jeho oběť na kříži. Avšak jeho krev nás zachraňuje od viny hříchu se všemi důsledky. Když kráčíme v Kristově světle, jeho krev nás očišťuje od hříchu. Kristova krev mění i ten nejčernější hřích v bělost Kristova proměnění na hoře. My všichni máme hříšnou minulost, Kristova krev však může vše proměnit. Tato proměna znamená vstoupit do světla, podřídit se Boží pravdě, věřit v něho, zbělet zevnitř jasem Kristova oděvu, když jej učedníci viděli na Hoře proměnění (Mt 17,2; Lk 9,29).

V listu Římanům čteme: “Tím spíše nyní, když jsem byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu” (Řím 5,9). Krev má moc ospravedlnit člověka, každý věřící je díky víře již ospravedlněn Kristovou krví. Ospravedlnění znamená mnohem víc než odpuštění a očištění. Odpuštění, přes svou velikost, je něčím negativním, znamená, že naše hříchy se od nás vzdálily a my jsme bez nich, negativní v našem životě je překonáno. Naproti tomu ospravedlnění je něčím pozitivním, znamená, že jsme považováni za spravedlivé, což je důsledkem působení dokonalé Kristovy spravedlnosti.

Skrze odpuštění je člověk svlečen ze starého šatu, který představoval hřích, avšak skrze ospravedlnění, je člověk oblečen do Kristovy slávy a krásy. Je to způsobeno mocí, kterou má krev nevinného beránka. Prolitím své krve zaplatil cenu za náš hřích, zaujal naše místo – a my obráceně, skrze víru, přijímáme jeho místo: “Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti” (2 Kor 5,21).

V listu Židům čteme: “Kristova krev očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí” (Žid mohl 9, 14). Beránkova krev působí také uvnitř člověka, očišťuje jeho svědomí od hříchu, aby plně sloužit Bohu. Jak hluboká je tato pravda, jak krásné a blaživé poznání. V okamžiku, kdy si člověk uvědomí svou hříšnost a Boží svatost, pocítí nutkání učinit něco, aby se zalíbil Bohu a odčinil své hříchy. Proto činí pokání, v kajícnosti prožívá dobu postní, dává almužnu; přičemž toto jeho snažení je “mrtvým dílem”. Nikdy nemůžeme vykonat patřičné pokání za naše hříchy, nemůžeme vytvořit a darovat pokoj. Nastolení tohoto řádu se nachází na vyšší rovině, kam člověk může vstoupit ve víře a skrze Beránkovu krev.

Je mnoho křesťanů, kteří nedovolí, aby jejich svědomí bylo očištěno Beránkovou krví od “mrtvých skutků”. Cítí neustálou potřebu vykonat něco, čím by se zavděčili Bohu a odčinili své hříchy. Nepochopili, že vše se již uskutečnilo, že už jsme ospravedlněni a máme Bohu sloužit ve svobodě a s láskou, zbaveni všech podob strachu.

Ve Skutcích apoštolů čteme: “Dbejte na sebe i na celé stádo, v kterém vás Duch svatý ustanovil za představené, abyste spravovali církev Boží, kterou si získal vlastní krví” (Sk 20,28) a v Janově Zjevení: “Beránek přišel a vzal svazek z pravice toho, který seděl na trůně. … A zpívali novou píseň: Jsi hoden vzít svazek a rozlomit jeho pečeti, protožes byl zabit a svou krví jsi vykoupil Bohu lidi z každého kmene, jazyka, lidu i národa a udělal jsi z nich našemu Bohu kněžské království vládnoucí nad zemí” (Zj 5,7.9-10). Kristova krev nás činí Božím majetkem. Jestliže patřím Bohu, pak mu musím sloužit tělem i duší, plně mu náležím. Tato skutečnost mi dává jistotu Když mu patřím, On se o mě postará, Beránkova krev mi dává jistotu věčnosti.

Tuto moc krve krásně popisuje list Židům: “Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratři, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony, to jest obětováním svého těla” (Žid 10, 19-20). Krev dává věřícím moc vstoupit do velesvatyně, přiblížit se k samotnému Bohu. V Jeruzalémě, na chrámové hoře, bylo místo určené pro nevěřící, ale do vlastního chrámu mohli vstoupit jen Židé, aby se zde setkali s Hospodinem. Do velesvatyně, bezprostřední Boží blízkosti, mohl vstoupit jen velekněz, a to jedenkrát do roka, v Den smíření. Bůh zjevil Židům tři základní pravdy: nedosažitelnou Boží svatost, lidskou hříšnost a možnost přiblížit se k Bohu skrze smírčí moc krve: “bez vylití krve není odpuštění” (Žid 9,22).

Krev starozákonních obětí byla jen obrazem pravé oběti Ježíše Krista, jeho krev je podmínkou našeho přátelství s Bohem. Do jeho přítomnosti můžeme vstoupit nejen jednou do roka, ale pokaždé, když o to stojíme. Jeho krev odstraňuje strach, není třeba další, protože oběť byla vykonána jednou provždy, je úplná a my k ní nemůžeme nic přidat.

Kristova krev má ještě další význam, protože nám dává život: „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (Jan 6,53). Ve Janově Zjevení čteme: „Blaze těm, kdo si vypírají šaty v krvi Beránkově (Zj 7,14); budou mít právo na strom života a na vstup branami do Města“ (Zj 22,14). Kristova krev dává věřícím právo na strom života a přístup do Božího města. Hřích v zahradě Edenu vzal člověku právo na strom života a způsobil jeho vyhnanství (Gn 3, 22-24), kdežto Kristova krev otvírá nový Jeruzalém se stromem života.

Obraz Božího beránka, jeho oběti a prolité krve je mocí křesťanského zjevení, ukazuje na smíření, milosrdenství pro hříšníky, mír ve svědomí, pravé odpuštění. Bez něj by nebylo ospravedlnění, očištění od hříchu a osvobození. Člověk by nemohl přistoupit k Bohu a žít v jeho blízkosti. Chceme-li poznat Boží moc a její projevy v našem životě i naší službě, je třeba pochopit moc Beránka a jeho oběti. On nám daruje odpuštění, ospravedlnění a svobodu přimknout se k Otci. Nemůžeme zakusit moc Ducha dříve než moc Kristovy krve, nemůžeme znát sílu modlitby, aniž bychom předtím vstoupili do tajemství Kristovy krve – a v tomto postavení se přitiskli k Otci. Učit se ctnostnému životu, být člověkem duchovním znamená prožít skutečnost krvavé oběti Krista v hloubi vlastní duše. Je třeba začít u oběti Božího beránka, abychom skrze jeho krev mohli vstoupit do velesvatyně Božího království.

Velikonoční zvěst poukazuje na to, že Beránek Boží, který byl zabit, žije a je vítězem nad smrtí. Velikonoční tajemství Kristovy smrti a vzkříšení je základní pravdou víry a neustálým předmětem liturgického slavení církve.