Kalendář akcí

<< Prosinec 2024 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Dt 26,4-11

Petr Chalupa

 

O první neděli postní uslyšíme jako první čtení úryvek z Páté knihy Mojžíšovy. Prvních 15 veršů 26. kapitoly je charakteristickou ukázkou z Pěti knih Mojžíšových. Obsahuje takzvané malé dějinné krédo, tedy vyznání víry, které vychází z dějin. Je jasné, že toto krédo není nejstarší částí – je pozdějším a zralým souhrnem. Člení se na dva liturgické úkony se vztahem ke sklizni. Prvním je poděkování Hospodinu za sklizeň, druhý je třeba vidět jako pomoc chudému. Tímto textem končí v Páté knize Mojžíšově sbírka zákonů, sahající od 12. po 26. kapitolu.

Úryvek, vybraný pro liturgii, popisuje jádro bohoslužebného úkonu: jde o výroční zemědělskou slavnost, o obětování prvotin ze sklizně. V minulosti se tyto oběti přinášely u místních svatyní a sledovaly rytmus polních prací. Pátá kniha Mojžíšova zavádí bohoslužbu, soustředěnou výhradně do jeruzalémského chrámu. Obřad je uspořádán tak, že prostřednictvím kněze se obětují Hospodinu prvotiny; recitovaný text vysvětluje smysl úkonu.

Uspořádání textu užívá klíčového slovního kořene, který text sjednocuje po stránce významové tím, že vyjadřuje podstatu a spojuje jednotlivé části. Jde o slovní kořen „přijít, vstoupit.“ Obec „přichází“ do zaslíbené země, sklizeň – doslova – „vešla“ do stodol, procesí „vstupuje“ do svatyně. Obec si připomíná, že „vstoupila“ do země, zaslíbené Hospodinem, a proto přináší Hospodinu prvotiny.

Vztahy mezi slovesnými tvary znamenají: historický vstup do země se zpřítomňuje každý rok při sklizni; díky žním se člověk každý rok ujímá země. Liturgie opakuje posvátným znamením historický vývoj: vstup do země, vstup do svatyně. Člověk odpovídá Bohu; uznává jeho dar a odevzdává mu, co přijal.

První tři verše 26. kapitoly sice v neděli neuslyšíme, ale bude dobré, když si je nyní poslechneme. Popisují situaci, ve které se odehrává další děj:

Až vstoupíš do země, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do vlastnictví, obsadíš ji a usadíš se v ní, vezmeš prvotiny všech plodů země, do které vstoupíš, země kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, vložíš je do koše a půjdeš na místo, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno. Přijdeš ke knězi, který bude v těch dnech vykonávat službu a řekneš mu: „Vyznávám dnes Hospodinu, tvému Bohu, že jsem vstoupil do země, o které přísahal Hospodin našim otcům, že nám ji dá.“

Pátá kniha Mojžíšova vidí Izraelity ještě za Jordánem, před vstupem do Zaslíbené země. Připomíná závěr putování pouští, aby ukázala zemi jako Hospodinův dar. Izraelité nezískali zemi jako neodvolatelné vlastnictví. Podmínkou setrvání v ní je věrnost Hospodinu.

O obětování prvotin se zmiňuje už Druhá kniha Mojžíšova. Izrael znal tento úkon ze svého okolí. Člověk jím dával najevo, že plody země jsou nejen výsledkem jeho práce, ale také Božím darem. Prvotiny měly vždy posvátný charakter. Na prvním místě náležely Bohu, teprve pak člověku. V době vzniku Páté knihy Mojžíšovy mělo to vše i politický rozměr. Přinášení prvotin znamenalo, že pánem Izraele není asyrský král, ale sám Hospodin. Vztahy se v této oblasti vyjadřovaly smlouvou, jejíž součástí bylo ohlédnutí v čase nazpět. Panovník, který prosazoval svá „práva“ u svého vazala, musel svůj nárok odůvodnit z dějin. Hospodin daroval Izraelitům zemi, proto vystupuje jako Pán a Bůh Izraele.

Obřad v jeruzalémském chrámě pokračuje:

Kněz vezme z tvých rukou koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha.

V jiných kulturách byla se zemědělskou slavností obětování prvotin spojena recitace mýtu o plodnosti, např. vyprávění o sestoupení boha do podsvětí a jeho návratu. Izrael nerecituje mýtus, ale vypráví dějiny. „Krédo“ rozvíjí střídání útlaku a záchrany: potulný kočovník – velký národ – útlak – vysvobození.

Ujmeš se slova a vyznáš před svým Bohem: „Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným.

Tento verš pomýšlí na Jakuba a jeho příbuzné v První knize Mojžíšově. Potulný způsob života znamená bezmocnost a nebezpečí. Velký národ je slovní spojení vyskytující se v zaslíbení Abramovi (Gn 12,1). Týká se Jakuba a jeho příbuzných v První knize Mojžíšově.

Následující verše postupují podobně jako nářky v některých žalmech. Nejprve se popisuje útlak. Pak vzývání Boha a vysvobození.

Egypťané nás však týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak.

„Bůh našich otců“ je tentýž Bůh, který kdysi vyvolil praotce; nejde o nového boha (Ex 3,16).

Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napřaženým ramenem, šířil velký strach, působil znamení a divy. Přivedl nás na toto místo a daroval nám tuto zemi, zemi oplývající mlékem a medem.

Slovesa vyjít a vejít, vyvést a přivést vyjadřují vysvobození pomocí dvou základních momentů. Jiná místa se zmiňují také o putování pouští.

Proto nyní přináším prvotiny plodů země, kterou jsi mi daroval, Hospodine!“ Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.

Dar země vede k setkání s Bohem v jeruzalémském chrámě. Co znamenalo „poklonit se“ někomu, znázorňuje reliéf na obelisku asyrského krále Salmanasara třetího. Podle nápisu pod obrazem se izraelský král Jehú klaní před jmenovaným asyrským králem, když mu přináší stanovené poplatky. Kdo se klaní člověku, uznává tak své zotročení. Zcela jiného druhu je klanění Hospodinu, který Izraele vysvobodil a přivedl do Zaslíbené země. V souvislosti s tímto textem chápeme, proč Ježíš v nedělním úryvku evangelia jednoznačně odmítá klanět se satanovi.

Dějiny Izraele od doby praotců do doby královské jsou dějinami spásy. Odtud také pramení radost, kterou se vyznačuje slavení svátků v Izraeli. Následující verše už ovšem v neděli neuslyšíme.

Budeš se radovat ze všeho dobrého, co daroval Hospodin, tvůj Bůh, tobě a tvé rodině; budeš se radovat ty, levita i přistěhovalec, který bude mezi vámi.

V dalším textu se dozvídáme – dnes bychom řekli – o sociálním významu desátků:

Když pak třetího roku, v roce desátků, odvedeš všechny desátky ze své úrody a dáš je levitovi, přistěhovalci, sirotku a vdově, aby jedli v tvých městech a nasytili se.

Celá Pátá kniha Mojžíšova je zaměřena na poslušnost vůči Hospodinovým příkazům. K vyznání víry patří ujištění o poslušnosti vůči Hospodinovu hlasu.

Naslouchal jsem hlasu Hospodina, svého Boha, a učinil jsem vše, jak jsi mi přikázal.

Do budoucnosti se obrací následující prosba. Po přinesení děkovné oběti vyprošuje si člověk nové Boží požehnání, jehož důsledky budou nové plody země.

Shlédni ze svého svatého příbytku, z nebe, a požehnej svému izraelskému lidu i zemi, kterou jsi nám daroval, jak jsi přísahal našim otcům, zemi oplývající mlékem a medem.

Poslušnost se ovšem týká celého člověka, jeho jednání má vycházet ze srdce.

Hospodin, tvůj Bůh, ti dnes přikazuje, abys jednal podle těchto nařízení a ustanovení, dbal na ně a jednal podle nich z celého svého srdce a celou svou bytostí.

Izraelita se zavázal slibem k plnění Boží vůle.

Slíbil jsi dnes Hospodinu, že bude tvým Bohem, že budeš chodit po jeho cestách, že budeš dbát na jeho nařízení, příkazy a ustanovení a že budeš naslouchat jeho hlasu.

Na tento slib odpovídá Hospodinovo zaslíbení. Izrael bude Božím lidem.

A Hospodin ti dnes slíbil, že budeš jeho vlastním lidem, jak ti řekl, když budeš dbát na všechny jeho příkazy. Nad všechny národy, které učinil, tě vyvýší, jak slíbil, ke slávě, cti a chvále, abys byl lidem zasvěceným Hospodinu, svému Bohu.

Ve smlouvě se vyjadřují obě strany. Nejde však o smlouvu mezi sobě rovnými. Každá ze stran nabízí a přijímá zdvojený, vzájemný kompromis: něco druhé straně věnuje a něco požaduje. Hospodin nabízí, že bude Bohem Izraele, a požaduje poslušnost vůči svým přikázáním. Obec se zavazuje být obcí Hospodinovou a požaduje od Boha uznání a posvěcení.

Pojetím historie jako dějin spásy sleduje náš text tři cíle. Nejprve odůvodňuje Hospodinovo právo na první plody. Vždyť země je Hospodinovým darem. Za druhé chce říci, že Hospodin není vázán na běh přírody, ani není abstraktní ideou. Přednostním místem k setkání s ním jsou lidské dějiny. Proto nesmí Izrael zapomenout na minulost, především na počátky dějin, které mocně ovlivňují budoucnost. Za třetí se Hospodin představuje jako vysvoboditel. Slyší křik zotročených a zasahuje jako zachránce.

I v naší době má tento text velký význam. Připomínkou vysvobození z Egypta nás chrání, abychom neupadli do modloslužby. I dnes je pouze jeden pravý Bůh, který nás skutečně vysvobozuje. Židovská hagada říká výstižně: „Každý má o sobě uvažovat tak, jako by on sám vyšel z Egypta.“