Jarmila Dostálková
Prorok Eliáš je jednou z nejznámějších biblických osobností. Žil v 9. stol. př. Kristem. Jeho jméno lze z hebrejštiny přeložit krátkým vyznáním: “mým Bohem je Hospodin”. Tento význam potvrzuje Eliášovo vítězství nad Bálovými proroky na hoře Karmelu.
Eliášovy příběhy zachycují neúprosný boj vyznavačů Hospodina s Bálovými ctiteli za vlády krále Achaba. Krále velmi ovlivňovala jeho manželka, tyrská princezna Jezábel. Podporovala velkou skupinu Bálových proroků. Král dovolil postavit své manželce Jezábel v Samaří chrám, zasvěcený tyrskému Bálovi s pohanským oltářem, posvátným kůlem a služebníky: “Achab také udělal posvátný kůl. Tím, čeho se dopouštěl, urážel Hospodina, Boha Izraele, víc než všichni izraelští králové, kteří byli před ním” (1 K 16,33). Eliáš měl potrestat Achaba za jeho modlářství. Požádal Hospodina, aby na zemi nebyla rosa ani déšť, pouze na jeho slovo. Není-li rosa ani déšť, jde o přímý útok proti Bálovi. Právě o něm se věřilo, že je dárcem deště, růstu a úrody. Eliáš upírá toto právo Bálovi a přiznává je pouze Hospodinu.
Král Achab chápe Eliášovu věštbu jako kletbu. Podle jeho názoru magickým způsobem přivolal sucho. Proto říká Eliášovi: “Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izraele?” (1 K 18,17). Trest není od Eliáše, ani od Hospodina. Je důsledkem Achabova hříchu. Král žádá, aby Eliáš kletbu odvolal, jinak ho dá usmrtit. Hospodin však Eliáše ukryje. Eliáš neutíká zbaběle, ale odchází na Boží pokyn. Uchyluje se k potoku Keritu. Hospodin tam proroka živí. Podobně živil Izraele při putování pouští. Dělá to zvláštním způsobem – s pomocí havranů.
Hospodinovo slovo se naplnilo. Nedostavilo se období dešťů, potok vyschl. Proto Hospodin nachází Eliášovi jiný úkryt. Místem je fénické město Sarepta. Zde byl mimo Achabovu pravomoc. O Eliáše pečuje vdova. Žádá ji o vodu a pokrm, ale žena říká: “Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, ve džbánu jen hrst mouky a v lahvi trochu oleje” (1 K 17,12). Vdova uposlechla a dala přednost skutku milosrdenství před strachem o sebe a své dítě. Motiv neubývající potravy připomíná dar many na poušti. Když vdovin syn zemře, Eliáš jej vzkřísí. Svým činem dokazuje, že Hospodin je vítěz nad smrtí. Proto i kruté sucho má být přijímáno jako dočasný trest, po jeho dovršení se opět otevřou proudy života. Vdova odpovídá Eliášovi: “Nyní jsem poznala, že jsi muž Boží a že slovo Hospodinovo v tvých ústech je pravdivé” (1 K 17,24).
Druhá událost se odehrává o tři roky později. Hospodin dává Eliášovi příkaz: “Jdi a ukaž se Achabovi, chci dát zemi déšť” (1 K 18,1).
Krutý hlad postihl především Severní království a v něm ctitele boha deště a úrody Bála. Podobně jako kdysi na Egypt, říši boha Slunce, dolehla tma. Eliáš nabízí králi “Boží rozsudek”, aby se pravdivě ukázalo, který nárok je oprávněný. Achab vyčítá Eliášovi kouzla ke zničení Izraele, Eliáš obhajuje Hospodinovu moc. Eliáš dává v sázku všechno, vydává se do většího nebezpečí než je královský soud. Dějištěm pro vynesení Božího rozsudku má být hora Karmel, posvátné místo Bálových ctitelů. Nejspíš proto, aby ještě mocněji vynikla Hospodinova velikost. Eliáš stojí vám proti čtyřem stům padesáti Bálovým prorokům. Posmívá se jim a jeho narážky nejsou náhodné, obsahují jasné narážky na báje o Bálovi. Vyjmenovává možnosti, proč se tento údajný bůh neozývá. Je snad zamyšlený, má nucení na tělesnou potřebu, odcestoval nebo spí? Bál zůstal bezmocný: “…vzývali jeho jméno a volali: Bále, odpověz nám! Neozval se však nikdo, nikdo neodpověděl” (1 K 18, 26).
Eliáš prosí Hospodina: “Hospodine, Bože Abrahámův, Izákův a Izraelův, ať se dnes pozná, že ty jsi Bůh v Izraeli a já tvůj služebník a že jsem učinil všechny tyto věci podle tvého slova” (1 K 18,36). Izraelité pak zabijí všechny Bálovy přívržence: “A v tom k tomu došlo. Nebe se zachmuřilo, vítr přihnal mraky a spustil se silný déšť” (1 K 18,45).
Ani skvělé Eliášovo vítězství na Karmelu nezlepšilo postavení Hospodinových vyznavačů. Jezábel chystá pomstu za pobité proroky: “ Ať bohové udělají, co chtějí! Zítra v tento čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi” (19,2). Eliášovi se zdá, že všechno bylo zbytečné a znovu se ocitá na útěku. Směřuje na jih – do Judska, do Beršeby. Podobně jako si prorok Jonáš žádal smrt, když seděl pod skočcem, utíká Eliáš pod trnitý keř. Eliášovo přání zemřít je lidsky pochopitelné. Vždy věrně plnil Boží příkazy. Nyní je u konce svých sil, je přesvědčen, že zklamal. Chce raději smrt, než takový život. Probouzí jej Boží posel. Přináší mu pokrm, v jehož síle může vykonat čtyřicetidenní cestu na horu Choreb. Tento pokrm je obdobou many: přemáhá smrt i touhu po ní. Čtyřicetidenní pouť připomíná Mojžíšův pobyt na Boží hoře a Ježíšův pobyt na poušti.
Eliášův příchod na Choreb znamená návrat věrného, ale zdeptaného proroka k prameni víry, za kterou bojoval. U vchodu do jeskyně k němu promlouvá Hospodin. Nelituje a nechlácholí zemdleného proroka, ale posiluje ho tím, že ho pověřuje novými úkoly: “Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elizea, syna Šafatova z Abel-Mechola, pomažeš za proroka místo sebe” (1 K 19,15-16). Eliáš slyší od Hospodina, že není sám, jak se domníval. Není poslední prorok. Až se naplní čas, bude tu Elizeus, který bude v díle pokračovat a vykoná, co Eliáš vykonat nemohl.
Čtvrtá epizoda ilustruje a potvrzuje princip, zakotvený ve víře Izraele: země, kterou vlastní izraelská rodina či kmen, je darem od Hospodina. Nerespektování této skutečnosti může vyústit v Boží odsouzení. Eliáš vystupuje jako ochránce etických požadavků víry. Proto stojí na straně Nábota Jizreelského. Vinice byla obrazem Hospodinova lidu, Izraele. Pro Nábota znamenalo zřeknutí se vinice nejen nevěrnost vůči dědictví po otcích, ale přímo rozchod se společenstvím Izraele a nevěru vůči Hospodinu. Proto se mu Achabova žádost jeví jako bezbožnost. Eliáš varuje Achaze a přináší zprávu od Hospodina: “Na místě, kde psi chlemtali krev Nábotovu, budou psi chlemtat i tvoji krev” (1 K 21,19). Tato slova Achazem otřásla, stává se prostým kajícníkem a postí se. Obraz kajícího Achaba připomíná kajícího Davida. Hospodin dává Achabovi novou příležitost k nápravě a ten ji nevyužije. Achab chce uniknout Hospodinovu soudu přestrojením, ale svému údělu neušel. Eliášova slova došla naplnění.
Pátý příběh opět ilustruje střet Hospodina s Bálem. Achazjášova závislost na Bálovi přivolává Boží soud. Trest ohněm postihuje také ty, kdo se odvážili odporovat Hospodinu a chtěli ublížit jeho proroku. Eliášovu prorockou kariéru dramaticky uzavírá jako nanebevzetí ve vichru. Muž Boží mizí záhadně před očima všech uchvácen ohnivým vichrem, v ohnivém voze se spřežením. Zanechává Elizeovi svého prorockého ducha, aby pokračoval v Božím díle.
V souvislosti s Eliášovým významem si musíme všimnout dvou věcí. Ve Starém zákoně zaujímá významné místo v prorocké tradici od Samuelových dob a je předchůdcem takzvaných píšících proroků 8. století. Je především mužem činu. Nechá se vést Božím Duchem a nedbá na lidskou opatrnost. Neustále volá svůj lid k obrácení a úctě vůči Hospodinu, k prosazování Mojžíšovy spravedlnosti ve společnosti. Obhajoba Mojžíšovy tradice podporuje vztah mezi Eliášem a Mojžíšem. Doprovází ho Elizeus, který v jeho díle pokračuje. Stejně jako Mojžíše doprovázel Jozue. Mojžíšovu smrt halí atmosféra tajemství. V Páté knize Mojžíšově čteme: “Nikdo až dodnes nezná jeho hrob” (Dt 34,6). Mojžíšův následník jedná v Mojžíšově duchu. I skutečnost, že Hospodin odpovídá ohněm, jako by připomínala Boží přítomnost a soud ohněm ve svědectví o vyjití z Egypta. Proto není divu, že v židovském myšlení byl Eliáš viděn jako protějšek Mojžíšův.
Židovská mystika viděla v Eliášovi nadpozemskou bytost, která v čas nebezpečí sestupuje na zem. Pravověrní Židé dodnes věří, že Eliáš je duchovně přítomen při každé obřízce. V obřízkovém dvojkřesle je mu vyhrazeno jedno místo, a to čestné místo pro pravé straně obřezávaného.
Proroci předpovídali Eliášův návrat natolik, že v Novém zákoně považují někteří lidé Ježíše za Eliáše. Předobraz Eliáše se naplňuje v Janu Křtiteli. Týká se to hlavně jeho pokání na poušti. V Matoušově evangeliu čteme: “Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás” (Mt 3,7). O Eliášovi víme: “Byl to muž v chlupatém plášti a bedra měl opásána koženým pásem” (2 K 1,8).
Co Izrael očekával od Eliášova příchodu, přichází pro nás křesťany s Ježíšem. Už v Galileji navazuje svým posláním na Eliášovu činnost: “Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo, na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi, ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidonsku” (Lk 4,25-26). Zázrak v Sareptě a zázrak v Naimu jsou velmi podobné.
Na Eliášovu prosbu sestupuje z nebe oheň, který ukazuje Boží velikost. Ježíš přináší oheň Ducha svatého: “Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul” (Lk 12,49).
Na Olivové hoře posiluje anděl Ježíše podobně jako kdysi Eliáše na poušti: “Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: Vstaň a jez!” (1 K 19,5). V Getsemanské zahradě: “Tu se mu zjevil anděl z nebe a posiloval ho” (Lk 22,43). Ježíš si však nepřeje smrt jako Eliáš.
Eliášovo nanebevzetí a předání prorockého ducha Elizeovi je předobrazem Nanebevstoupení Pána, který sešle svým učedníkům slíbeného Ducha: “A zatím, co jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se k nebi” (Lk 24,51).
Rozmluva při Proměnění v přítomnosti Mojžíše a Eliáše ukazuje Ježíšovým učedníkům budoucí Kristovu slávu.
Jakub staví Eliáše svým věřícím před oči jako vzor přímluvné modlitby spravedlivého: “Mnoho zmůže a velmi je účinná modlitba spravedlivého! Eliáš byl jen člověk jako my; vroucně se pomodlil, aby nepršelo, a nepršelo v zemi tři roky a šest měsíců, znovu se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu” (Jak 5,16-17).
Nový zákon považuje proroky za zvěstovatele víry. Stojí v každém věku v přední linii v boji proti nepřátelům Božího lidu. Proto nás Ježíš vyzývá, abychom o něm neohroženě svědčili v duchu Eliášově.