Jiří Voleský
O 2. neděli adventní uslyšíme jako druhé čtení úryvek z listu Filipanům. Pokusme se nejprve vžít do situace pisatele i adresátů, tedy sv. Pavla a křesťanů ve Filipech. Apoštol je ve vězení, přesněji řečeno ve vyšetřovací vazbě, kde čeká na soud. Může být zproštěn obžaloby a propuštěn na svobodu, nebo bude uznán vinným – v tom případě ho čeká těžký trest, snad i poprava. Pavel počítá i s touto krutou možností, což se též promítá do jeho listu Filipanům. Je totiž pravděpodobně ve vazbě v Římě, přičemž je obviněn z buřičství a vyvolávání nepokojů. Taková provinění stíhali Římané nejtvrdšími tresty. Potud autor listu – apoštol Pavel. Adresáti – křestané ve Filipech – jsou potom křesťané, kteří se mohou honosit, že jsou jednou z nejstarších křesťanských obcí v Evropě. Filipané jsou Pavlovi zvlášť milí a blízcí, z celého listu přímo dýchá atmosféra radosti na základě hlubokého vztahu mezi nimi a apoštolem, atmosféra vzájemné důvěry a oboustranné intenzivní komunikace, ačkoli je dělí poměrně značná vzdálenost. Apoštol Pavel dovoluje Filipanům, aby jej hmotně podporovali, což nepřipustil u žádné jiné církevní obce. Pro apoštola je právě tato skutečnost nejprůkaznějším dokladem o bezprostřednosti jeho vztahu k nim i jejich vztahu k němu. Nechat se podporovat od druhých lidí znamená pro Pavla připustit jejich přítomnost v nejintimnějším vztahu mezi ním a Bohem. Vzdává se zde své „pýchy“ před Bohem, že totiž káže evangelium a nic za to nechce, ačkoli na vydržování ze strany věřících má na to právo. Vzájemná důvěrná láska a radost ze sdíleného duchovního vztahu v Ježíši Kristu tvoří pozadí celého listu. Konkrétní historická událost, která byla důvodem sepsání listu, je Filipany poslaný finanční dar na podporu zkoušeného a poníženého apoštola. Pavel je přece vězněn kvůli své horlivosti při šíření evangelia. Dar je apoštolem přijat, čímž je vytvořeno pozadí pro vyjádření vděčnosti a radosti ze solidární, pozorné a obětavé lásky filipských křesťanů. Pavel projevuje svou hlubokou a obětavě oddanou lásku vůči Filipanům, přičemž hlavním prostředkem k jejímu vyjádření je nakažlivá radost a pozorná vděčnost. Nyní však k našemu textu.
Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Skutečnost, že se apoštol neustále modlí a že jeho modlitby se především týkají jeho misijní práce, se opakuje téměř ve všech Pavlových listech. Apoštol stále znovu ujišťuje křesťany, které přivedl k víře, že si mohou být jisti jeho vytrvalou a věrnou modlitbou za jejich starosti a záležitosti. Velmi častým motivem pro úpěnlivou modlitbu je radostná vděčnost Bohu. Apoštolovým prostřednictvím přivádí k sobě stále nové lidi, kteří tak mohou společně s ním sdílet radost a jistotu Boží záchrany a péče. Pavel tedy nemá v první řadě na mysli organizační a hospodářské záležitosti nových, sociálně slabých skupin věřících, ale vždy je nejprve s radostí a vděčností svěřuje modlitbou do Boží zachraňující a milující péče.
Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. V původní řeckém textu doslova čteme: Děkuji Bohu za vaši spoluúčast na evangeliu od prvního dne až do nynějška. Co nás především zajímá, je zmíněná „spoluúčast na evangeliu“. Toto slovní spojení bychom snad mohli přeložit výstižněji jako společenství s evangeliem. Vynikne tak duchovní obsah tohoto na první poslechnutí podivného spojení. Co pro Pavla znamená pojem „evangelium“? Z vět, ve kterých apoštol toto slovo používá, vyplývá, že jeho představa o obsahu evangelia neznamená systematickou nauku Ježíše Krista, ale spíš živý obsah Kristovy výkupné smrti a jeho vzkříšení na jedné straně, a zvěstování této ve světě přítomné a živé události, tedy misijní činnost, na straně druhé. Kristova smrt a zmrtvýchvstání jako vnitřní náplň a aktivní zvěstování této skutečnosti je rub a líc téže mince. Není možné je oddělit. „Evangelium“, jak je chápe Pavel, není tedy sepsaným textem, ale naopak znamená osobní, živou sílu, která nutně člověka zasahuje, proměňuje a nedá mu spát, dokud všichni nebudou s jeho obsahem seznámeni. V tomto smyslu čteme v Pavlově listu Římanům: Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, …Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře. Evangelium má tedy v sobě Boží moc, která člověka zachraňuje před hříchem a smrtí. Ne však automaticky či magicky, ale skrze víru, skrze láskyplné a důvěrné odevzdání do rukou živého Boha a jeho Syna Ježíše Krista. Lidskou iniciativou je zde odvážný krok víry, který má být neustále obnovován a prohlubován, k plnosti však vede všemohoucí a milosrdný Bůh. Tato Boží moc, skrytá v evangeliu, má silnou tendenci šířit se, růst, neustále se rozmnožovat. Kdo se evangeliu oddá, je nejen Bohem zachráněn od neblahého lidského osudu, ale sám se stává nakažlivým nositelem radosti z Boží spásy. Přijmout s vírou evangelium je tedy jen prvním krokem procesu, který následně člověka zachraňuje Boží mocí a láskou od zhoubného propadnutí zlu a smrti; pak se evangelium dynamicky a plodně šíří dál skrze své nositele, pokud mu ovšem člověk věnoval celý svůj život. Jestliže tedy Pavel hovoří o společenství filipských křesťanů s evangeliem, jistě tím myslí všechny tyto tři projevy působnosti a zachraňující moci evangelia. Filipané přijali s ochotou a vírou evangelium hlásané Pavlem, čímž se dostali do silového pole Boží spásy; nyní se podílejí na jeho šíření a dalším plodném působení mezi ostatními lidmi. Tato věta je tedy zároveň důležitou informací o filipské křesťanské obci: věřící ve Filipech se aktivně účastní misie ve svém okolí a podporují ty, kteří se misii věnují. Český překlad, užívaný v liturgii, převádí tedy významově správně: pomáháte mi v rozšiřování evangelia.
Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás toto dobré dílo začal, dokončí ho až ke dni Krista Ježíše. „Dobré dílo“, o němž je řeč, je dílo samotného Boha. Odkazuje na stvoření, které je častěji v bibli označeno jako dílo: „Bůh učinil, Bůh udělal“. Již ve zprávě o stvoření na začátku bible se stále znovu opakuje, že stvoření je dobré. Pozdější prorocké či mudroslovné spisy mluví o kráse a dobru, přítomném v Božím stvoření. Dobro, které stvoření proniká, je neklamnou známkou dokonalého dobra jeho Stvořitele. Bůh ve svém tvoření pokračuje – až ke zdárnému cíli, kterého je dosaženo stvořením člověka jako „Božího obrazu“. Sedmého dne ukončuje Bůh stvoření svým odpočinkem, ke kterému zve i svůj obraz – člověka. Tím však Boží dílo nekončí. Jeho starostlivá péče o další dotváření a zdokonalování stvořeného provází celé dějiny tohoto světa. O Stvořitelově starostlivé péči v dějinách svědčí další vyprávění, která nalézáme v Bibli. Ačkoli svévolná vzpoura stvoření vůči Pánu odtrhla celý svět od Stvořitele, Bůh se nepřestává pozorně a milosrdně starat o své dílo. V poslání svého Syna Ježíše Krista boří zeď, která oddělovala svět od všemohoucího a milosrdného Boha. Opět se zde zračí silná Boží tendence dovádět k dokonalosti a cíli, co započal. Věrnost, trpělivost, odpouštějící milosrdenství a touha dovršit, co bylo započato, to jsou podstatné známky Božího působení uvnitř stvoření. V souvislosti s naším úryvkem se nám nabízí překrásné srovnání. Kristovo evangelium, které hlásá apoštol, proměňuje člověka v „nové stvoření“. Kristem vykoupený člověk je novým Božím stvořením, které však má tendenci dále se rozvíjet, zdokonalovat a šířit. Dárcem tohoto růstu je opět prozřetelný Bůh. Filipané se stali přijetím Kristova evangelia novým stvořením. Toto nové stvoření je však pouze počátek a zárodek bohatě se rozvíjejícího a šířícího života. Bůh starostlivě pečuje o své „nové stvoření“ a vede je svou prozřetelnou mocí a milosrdenstvím k dokonalosti. Vykoupený člověk musí též přiložit svou ruku k dílu a umožnit blahodárné Boží působení. Člověka spojuje s Bohem především živá víra, která se projevuje obětavou láskou. Cílem a smyslem Božího tvůrčího úsilí je „den Krista Ježíše“. Tento teologický pojem znamená ukončení časného světa a započetí všezahrnující Boží vlády. Tento kosmický přerod začne Kristovým příchodem ve slávě a moci. Kristův příchod ve slávě bude provázen velikými celosvětovými událostmi, které budou zjevné všem lidem bez rozdílu. Bude to na jedné straně den spravedlnosti a soudu, na druhé straně den záchrany a radosti. Záleží na tom, jaký člověk je a jaký vedl život. Všeobecně ohromující vstup Boží moci do dějin tohoto světa bude spojen se soudem nad světem, který jasně označí dobro a zlo, přičemž zároveň vynese spravedlivé rozsudky, tresty a odměny za všechny lidské skutky v celých dějinách tohoto světa. Ježíš hovoří o tomto dni následujícími obrazy: Ale v těch dnech po onom soužení zatmí se slunce a měsíc ztratí svou záři, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konce nebe. „Den Krista Ježíše“ bude tedy dnem spravedlivého soudu nad celými lidskými dějinami, dnem ustanovení dokonalé a všeobecné Boží vlády v obnoveném stvoření. Boží spásná moc bude již všem zjevná a všechny bude bezprostředně zasahovat, jedny k jejich věčnému štěstí v milostiplné přítomnosti milovaného Pána, druhé však ke konečnému zpečetění jejich nenávisti vůči Bohu. Není tedy třeba zdůrazňovat samozřejmý požadavek pečlivé a odpovědné přípravy na tento „den“. Co taková příprava znamená z lidské strany, se dočítáme v praktických napomenutích a poučeních, která vždy tvoří druhou část Pavlových listů. V následujících řádcích našeho úryvku čteme: …ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě. Záchranou člověka je víra, tedy věrné a poslušné odevzdání Bohu, které se prakticky prokazuje obětavou a stále rostoucí láskou k Bohu a druhým lidem. Tato láska se projevuje schopností správně se rozhodovat v praktickém životě, vnitřní čistotou, která přibližuje člověka k svatému Bohu, a silou k hojnému a radostnému konání dobra. Láska je darem Ducha svatého, zároveň je však závislá na lidské nezištnosti a obětavosti. Jde daleko za hranice sympatií a spontánní náklonnosti. Svůj nejvyšší ideál a zároveň svůj nejprůkaznější znak vidí ve schopnosti odpouštět, nevyžadovat vděčnost, milovat nepřítele. Láska však musí být prosycena správným poznáním, moudrou schopností správně se rozhodovat a konkrétně jednat. Bezbřehá nenáročnost a rozmělněné dobráctví není projevem obětavé lásky. Člověk musí používat všech svých schopností, aby svou moudrost a vynalézavost opravdu správně spojoval se shora zmíněnými vlastnostmi lásky. Dále se mluví o čistotě, která září a o snaze žít bez hříchu. Blíže bychom tyto vlastnosti mohli charakterizovat jako angažovaná účast věřícího křesťana na Boží svatosti. Původního řeckého slova pro čistotu se používá pro vyjádření zářivosti vzácných kovů, především zlata – má tedy silnou tendenci se šířit, prozařovat široké okolí. Není nutné o ní mluvit, jako spíš ji vnitřně pěstovat a otevírat se jí, pak ji bezděčně vyzařovat a tak působivě zasahovat okolní svět. Nakonec je řeč o plné míře dobrých skutků. Doslova bychom měli přeložit: „Filipané mají být naplněni plody spravedlnosti“. Jde o starozákonní obrat, který vychází z představy, že Bůh, který vkládá do stvoření spravedlivé zákony a pravidla, je nejlépe uctíván, jestliže člověk tyto zákony správně poznává a podle nich žije. Být „spravedlivý“ tedy znamená plnit Boží vůli a tak se líbit Bohu. Je-li člověk spravedlivý ve veškeré své činnosti, pak je zcela zahrnut do Božího zalíbení a lásky. Nejde však o dílo a výsledek lidského chtění a snažení: jen ve spojení s pomocí a doprovázením Ježíše Krista se mohou tyto veliké věci opravdu zdařit.