Kalendář akcí

<< Leden 2022 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Gal 1,1-2.6-10

9. neděle v mezidobí, cyklus C, 2. čtení: Gal 1,1-2.6-10

Ludmila Černochová

Ve 2. čtení následující neděle uslyšíme začátek Listu sv. apoštola Pavla Galaťanům. Galaťané patřili ke keltským kmenům, které ve 3. století před Kristem opustily území Galie
a usídlily se ve střední části Malé Asie. Za vlády císaře Augusta se jejich území stalo součástí římské provincie s názvem „Galacia“. Hlavním městem a střediskem této provincie bylo město Ankara.

List Galaťanům je adresován „církvím Galacie“ tj. více církevním obcím. Pavel sám oblast Galacie navštívil a hlásal tam evangelium během jeho 2. a 3.misijní cesty. List Galaťanům pak vznikl ještě během jeho 3. misijní cesty a to buď v Makedonii nebo v Korintu v roce 57 po Kristu. Jistě je vhodné, abychom si připomněli souvislosti. Zde je na místě otázka: co se přihodilo, že byl List Galaťanům napsán?

Když Pavel z Galacie po zvěstování evangelia odešel, vstoupili do galatských křesťanských obcí křesťané pocházející ze židovských farizejských kruhů. Ti se po svém obrácení nejen přidržovali židovského Zákona, ale dokonce vyžadovali od křesťanů obrácených z pohanství, aby zachovávali obřízku a předpisy Starého zákona jako podmínku spásy. Tato zpráva se dostala až k samotnému Pavlovi. Ukazuje se též jako pravděpodobné, že někteří z oněch židokřesťanů brojili proti Pavlově autoritě tvrzením, že není pravým apoštolem.

Pavel si uvědomil, že v tomto případě jde o falšování evangelia a ohrožení apoštolské autority. Proto bezodkladně napsal dopis, který je ostrý, polemický a dokonce jako jediný z jeho listů neužívá slova pochvaly. Chtěl tak bránit křesťanskou svobodu a zároveň
se postavit proti nevhodnému jednání tamějších židokřesťanů.

Vyslechněme si nyní úvodní větu z tohoto dopisu. „Pavel, apoštol ustanovený ne
od lidí, ani prostřednictvím nějakého člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který ho vzkřísil z mrtvých, a všichni bratři, kteří jsou se mnou, galatským církevním obcím.“
(Ga 1,1-2).

Pavel zde nejprve uvádí sebe jako odesílatele a označuje se titulem „apoštol“. Tento titul nenáleží pouze těm, kteří patřili do kruhu 12 apoštolů okolo Ježíše, ale také těm misionářům, jimž se zjevil Kristus vzkříšený (sr. 1 K 9,1; 15,8). Setkání s Kristem učinilo Pavla zplnomocněným vyslancem, podobně jako dřívější setkání starozákonních proroků s Hospodinem.

Poté následuje Pavlovo vysvětlení, odkud má svůj úkol. Nepochází od lidí, ani jimi nebyl zprostředkován. Tím, kdo ho vyslal, je sám Bůh a učinil tak skrze Krista., jež byl vzkříšen z mrtvých. V rané církvi bylo vzkříšení Ježíše hlavním obsahem vyznání, podobně jako se v Izraeli stalo hlavním obsahem vysvobození z z egyptského otroctví. Bůh tedy Krista nejen vzkřísil, ale také ho jako Vzkříšeného zjevil Pavlovi. Platí to rovněž z druhé strany – díky zjevení Vzkříšeného poznal Pavel Boha, který křísí mrtvé.

V první větě jsme však ještě slyšeli, že spoluodesílatelem dopisu není pouze Pavel, nýbrž i „všichni bratři“, kteří jsou s ním. Domníváme se, že tímto vyjádřením pomýšlí na své spolupracovníky ve službě evangeliu. Chce tak pravděpodobně ukázat, že v této službě není sám.

Možná nás překvapí, že okruh adresátů, tedy „galatské církevní obce“ apoštol označuje velmi stručně a bez jakéhokoliv čestného titulu. Tím, že jsou osloveny obce, jsou osloveny „církve“ Kristovy. Toto pojetí církve, jež bylo známé i řeckým čtenářům, nevidí církev jako Boží lid tvořený dílčími církvemi na určitých místech. Jako církev Kristovu chápe nejprve jednotlivou obec shromážděnou k Pánově hostině. Proto tedy tento dopis nese charakter okružního úředního listu.

V další části úryvku pak Pavel velmi zřetelně charakterizuje situaci obce, na kterou svým dopisem reaguje. Píše: „Divím se, že se od toho, který vás povolal v Kristově milosti, tak rychle uchylujete k jinému evangeliu. Ale to naprosto není jiné evangelium! To vás jen jistí lidé matou a rádi by překroutili evangelium Kristovo.“ (Ga 1,6-7).

Prvními slovy „divím se“ projevuje Pavel údiv, můžeme dokonce říci, i odcizení. Proč? V úvodu našeho pořadu jsme se dověděli, že Galaťané velmi rychle a bez většího odporu odpadli od víry, mezi některými z nich vznikl spor o evangelium, které jim bylo zvěstováno. Tím, že opustili Pavlem hlásané evangelium, však zradili samotného Boha. Pavel je napomíná pro skutečnost, že se uchýlili k „jinému evangeliu“. Označení „evangelium“
si ovšem nezaslouží každá zvěst. „Jiné evangelium“ není vůbec evangeliem. Kdo totiž umenšuje Kristovy zásluhy a chtěl by znovu zavést ustanovení Zákona, nehlásá „dobrou zprávu“, nýbrž špatnou a vnáší tak jen zmatek do obce.

Ten, kdo skutečně hlásá pravé „Kristovo evangelium“ ví, že ono pochází od Krista. Pavel tím nechce zdůraznit, že sám Kristus začal s hlásáním evangelia (sr. Mk 1,14n.), ale že toto hlásání umožnil svým zmrtvýchvstáním a jako Zmrtvýchvstalý k němu vyslal jiné. Potom tedy můžeme říci, že zvěstovat pravé evangelium znamená vypovídat o Zmrtvýchvstalém; přesněji však „zvěstovat evangelium“ znamená – předávat poselství o Kristu, v němž se on sám dostává ke slovu, v němž on sám promlouvá. Ten pak, kdo toto slovo přijímá, získává účast na hlásané Kristově spáse.

V závěru úryvku z Listu Galaťanům zaznívají tato Pavlova slova: „Ale i kdybychom vám my sami nebo anděl z nebe hlásali evangelium odchylné od toho, které jsme vám hlásali, buď proklet.“ (Ga 1,8)

Zvěstuje-li se při ohlašování evangelia Kristus sám, pak je každé další falšování tohoto poselství útokem na Krista samotného. Proto může Pavel vyslovit slova kletby, jež mají takový podvrh napomenout. Činí tak díky svému zplnomocnění a poslání. Kdo tedy mění evangelium, které hlásal Pavel, má být ze společenství Kristova vyloučen. Apoštolové v církvi mají bdít nad pravdivostí a ryzostí evangelia. Také Pavel – apoštol – plní přísné požadavky, protože jde o Boha a ne o pozemské zájmy. Kletba je tak bezpodmínečná, že by postihla nejen samotného Pavla, nýbrž dokonce každého Božího anděla, který by na poselství evangelia něco změnil.

Celá záležitost je natolik závažná, že ji Pavel znovu zdůrazňuje: „Co jsem řekl, opakuji ještě jednou: Hlásá-li vám kdo evangelium odchylné od toho, které jste přijali, buď proklet!“ (Ga 1,9).

Pavel je naplněn hněvem. Ale tento hněv nepramení ze žárlivého egoismu, nýbrž
ze starosti o čistotu evangelia. Je to spravedlivý hněv z lásky ke Kristu a ve věrnosti jeho slovu.

Již víme, že křesťané naklonění židovství Pavla pomlouvali proto, že neukládá obráceným pohanům židovské obřady. Pavel však Galaťany upozorňuje, že stojí ve službě Kristu, tedy – že jeho povinností je hlásat evangelium tak, jak mu ho zjevil Kristus. Toto své sdělení ovšem předkládá až po několika hořkých otázkách, které v dopise položil: „Snažím se teď, abych si získal přízeň u lidí? A nebo u Boha? Což se ucházím o to, abych byl pěkný
u lidí?“
(Ga 1,10a). A odpovídá: „Kdybych ještě i teď chtěl být pěkný u lidí, nebyl bych Kristovým služebníkem.“ (Ga 1,10b).

Jednou se stalo, že Pavla obklopilo světlo z nebe a on spadl. Uslyšel pak nějaký hlas, který k němu promlouval (sr. Sk 9,3-4). Bylo to tehdy, když s s farizejskou horlivostí pronásledoval církev. Avšak od chvíle, kdy před Damaškem viděl Krista, se stal služebníkem. To je pravý pohled apoštolského úkolu. Vyslanec Kristův slouží. Pavel tedy výše uvedená slova píše jako opravdový apoštol – služebník. Je pro něj výsadou, že smí být Božím služebníkem. A na skutečnost, že chce být věrným služebníkem, ukazují citovaná slova, která jsme vyslechli.

Také nám je radostná zvěst evangelia určena. A má být, stejně jako pro Galaťany, pravá a čistá. Kéž bychom ji, na přímluvu svatého Pavla, rádi přijímali.