Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Iz 6,1-8

Petr Chalupa

 

O páté neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení v cyklu C úryvek ze šesté kapitoly knihy proroka Izaiáše. Vypráví se zde o povolání proroka. Tímto textem začínají takzvané Izaiášovy vzpomínky. Prorok se v tomto úseku vyrovnává s neúspěchem své činnosti v letech takzvané syrsko-efraimské války, tedy v letech 734-733 před Kristem. Zdá se, že popisuje své povolání za proroka teprve s časovým odstupem, po neúspěšném hlásání. Bůh odhaluje záměr, který s ním má, už ve chvíli jeho povolání. Text, který obklopuje náš úryvek, byl do své nynější podoby sestaven až v době babylonského vyhnanství. Prozrazuje situaci hlásání. Prorokova zvěst se zabývá pochybnostmi ve víře a strachem z budoucnosti u těch, kdo zničení judského království přežili, a odpovídá na jejich tíživé otázky: Jak se to mohlo stát? Co by se s námi ještě mělo dít? Tuto katastrofu ohlásil Izaiáš už před 200 lety jako věc nevyhnutelnou, protože ani národ, ani královský dům nebyly ochotní vzdát se své zatvrzelosti. Potvrdila se Izaiášova slova: „Jestliže neuvěříte, neobstojíte“ (Iz 7,9). Nyní jsou tato slova zase vysoce aktuální. Změna smýšlení umožní nový život. Bůh neodepře svou spásonosnou náklonnost těm, kteří ho hledají a ve svém životě na něho spoléhají.

Neslýchaná zvěst o odsouzení a nové záchraně vyžaduje ověření ze strany Boží, aby mohla být přijata s vírou. Nevychází z lidských přání, je Božím slovem, které je prorokovi svěřeno při jeho mimořádném povolání.

Při popisu svého vidění používá Izaiáš výrazových prostředků a představ, které využívali k zachycení svého povolání někteří z proroků už před ním. Text je velmi blízký úryvku z 22. kapitoly První knihy královské. Prorok se účastní shromáždění nebeské rady a je pověřen jako Boží posel mimořádným úkolem. Povolání Izaiáše za proroka představuje typ zpráv, ve kterých převažuje vidění, jako je tomu u Ezechiela nebo později u apoštola Pavla.

Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni.

Jsou okamžiky, na které se nikdy nezapomíná, které změní celý život. Takovým okamžikem bylo pro Izaiáše jeho povolání za proroka. Spadá do roku, kdy zemřel král Uzijáh, tedy do roku 739 nebo 736 před Kristem. Uzijáh byl praděd Achaza, který v 7. kapitole odmítá uvěřit. Doba povolání je předznamenáním konce Davidova království. Izaiáš vidí pravého krále světa na nebeském trůně, ze kterého svrchovaně vládne. Líčení je velmi diskrétní. Vyhýbá se jakémukoliv popisu Boha. Říká pouze, že lem jeho roucha naplňoval svatyni.Ten, kdo je nejdůležitější, převyšuje všechny představy a vymyká se každé lidské snaze o manipulaci.

Nad ním stáli serafové.

Přesahování všeho lidského je zároveň vlastností nebeských bytostí, které tvoří podle starobylé představy radu shromážděnou okolo trůnu. Zmínkou o serafech připomíná Izaiáš měděného hada – starobylé znamení záchrany umístěné v jeruzalémském chrámě, které se ve Čtvrté knize Mojžíšově (Nu 21,8) nazývá seraf. Ani tyto bytosti nemohou obstát před Boží vznešeností a svatostí.

Každý měl šest křídel: dvěma si zastíral tvář, dvěma si zastíral nohy a dvěma létal.

Tato slova jsou sice z liturgického úryvku vypuštěna, není však jasné, proč. Autor textu rozvíjí svobodně svou představu o Božím světě. Tři páry křídel umožňují bytostem nejen létat, ale také zakrýt tvář a nohy, což je znamením odstupu mezi nimi a Bohem.

Jejich chvalozpěv potvrzuje, co čtenář vycítí z jejich postoje.

Jeden volal na druhého: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“

Píseň je rozdělena na dvě části. Trojí zvolání „svatý“ opěvuje podstatu Boha, který je skrytý a povýšený nad všechny tvory. Jedině On je svatý. Jeho přítomnost nesnese žádný hřích. Kdo hledá jeho blízkost, má se posvěcovat spravedlivým jednáním v mezilidských vztazích (Lv 19,2). Bůh Izraele není Bohem, který by byl světu vzdálený. To zdůrazňuje druhá část písně. Svým způsobem hlásá jeho přítomnost celé stvoření (Ž 19,2; 97,6). Člověk má svědčit o Boží slávě každodenním jednáním podle Božích požadavků.

Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem.

Nebeský chvalozpěv rozechvívá čepy dveřních závěsů. Chvění a dým jsou průvodní jevy, které svědčí o přítomnosti zjevujícího se Boha.

Tu jsem zvolal: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!“

Přítomnost svatého Boha otřásá prorokem až na dno jeho existence. Cítí se provinilý a propadlý smrti. Ví také o sebeklamu národa a jeho vůdců. Jeho solidární vyznání viny otevírá cestu Boží milostiplné náklonnosti a povolání ke službě.

Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. Tím se dotkl mých úst a řekl: „Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá nepravost, bude smyt tvůj hřích!“

Setkáváme se s náznakem svátostného dění ve slově a znamení. Očištění rtů rozžhaveným kamenem může připomínat obřad usmíření, při kterém se uplatňoval kadidlový oltář ve svatyni, o němž však nevíme nic bližšího. Známe odstranění viny pokropením yzopem (Ž 51,9) obětí za hřích, kterou přináší kněz (Lv 4,26), a veleknězem v den smíření (Lv 16,12nn). Znamení je zpečetěno vysvětlujícími slovy: „zmizela tvá nepravost, bude smyt tvůj hřích“. Nepravost vystihuje stav přivyknutí malým proviněním a jednotlivým selháním, která takřka nestojí za řeč. Společným působením však narušují lidské společenství a ničí lidskou existenci před Bohem. Smytí hříchu znamená vysvobození provinilce ze souvislosti mezi činem a jeho důsledky. Tato milost umožňuje nový začátek.

Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ Řekl jsem: „Zde jsemmne pošli!“

Po otázce v královské radě se prorok dává spontánně a dobrovolně k dispozici. Na rozdíl od ostatních proroků se nedozvídáme nic o vnitřním boji a pochybnostech, o výhradách a námitkách. Izaiáš vstupuje do prorocké služby hlásání Božího slova bez výhrad.

Úryvek dosahuje svého cíle a vrcholu v následujících dvou verších, které však v neděli už neuslyšíme. Byl zřejmě zkrácen s ohledem na nedělní evangelium. Chceme-li však sledovat poselství našeho textu, bude dobré poslechnout si také otřesný obsah prorokovy zvěsti:

„Pán pak pravil: „Jdi a pověz tomuto lidu: Poslouchejte dobře, ale nerozumějte; dívejte se vytrvale, ale nepoznávejte! Zatvrď srdce tohoto lidu, zacpi mu uši, zalep mu oči, ať očima nevidí, ať ušima neslyší, ať srdcem nechápe, aby se neobrátil a neuzdravil!“ Tu jsem řekl: „Na jak dlouho, Pane? „Odpověděl: „Dokud nebudou města zpustošena, bez obyvatel, domy bez lidí a země zanechána pustá.“

Docházíme k poznatku, který někdy až – obrazně řečeno – bolí: Bůh je jiný, než člověk očekává nebo si představuje. Bůh není po ruce a k dispozici. Není zárukou mocenských nároků královského rodu, ani samozřejmým vlastnictvím národa, ani jej nelze umístit do pozemského příbytku. Je povznesen nad celý svět, naprosto jej přesahuje. Nic nemůže být ve vesmíru obrazem jeho velikosti. Nebeské i pozemské mocnosti jsou v jeho přítomnosti jen okrajové, pouze odkazují na Boží slávu, kterou dosvědčují svým chvalozpěvem, a to nečekaným způsobem. Bůh není světu vzdálen. Velmi se zabývá světem a člověkem, žárlivě pečuje o to, aby svět i člověk mohl žít ve svobodě. Takový život může být ohrožen lidskou touhou po moci a sebepřeceňováním. Bůh postupuje proti takovému ohrožení. Svou královskou vládou zpochybňuje každý lidský nárok na moc. Boží panování neomezuje lidskou svobodu, jak se mnozí domnívají. Naopak chrání lidskou svobodu před samotným člověkem. Bůh dokáže přerušit smrtící souvislost mezi činem a jeho důsledky, touhou po moci a ničení, nenávistí a pustošením. Pro nový začátek osvobozuje svou milostí člověka, který vyznáním své viny uznává nad sebou Boží moc. To je neslýchaná, skutečně dobrá zvěst. Musí být známá všude. K tomu potřebuje Bůh lidi. Ne proto, že by byl na nás odkázán. Nechce však sloužit lidské svobodě bez nás. Proto povolává stále znovu lidi jako hlasatele. Muže a ženy, kteří jsou ochotni převzít toto poslání podobně jako Izaiáš. Jestliže tedy při každém slavení Eucharistie zpíváme spolu s nebeskými bytostmi „svatý, svatý, svatý“, můžeme se vždy znovu tázat, zda jsme ochotni přijmout Boží královskou vládu v Ježíši Kristu pro náš vlastní život a svědčit o jeho svatosti, která se ukázala jako láska k nám v Ježíšově smrti na kříži a jeho vzkříšení.

S nedělním úryvkem Lukášova evangelia spojují zřejmě náš úryvek Petrova slova, adresovaná Ježíšovi po zázračném rybolovu: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ V naprostém souladu s povoláním Izaiáše odpovídá Ježíš Petrovi: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi“ (L 5,1-11).