Bedřich Horák
Dnes začíná velikonoční třídenní, v němž si připomínáme nejdůležitější okamžiky Ježíšova pozemského poslání, tedy i nejdůležitější okamžiky naší spásy. Tento večer se slaví památka Poslední večeře Páně, při níž byla ustanovena svátost Eucharistie. O jejím ustanovení čteme ve druhém liturgickém čtení. Dnešní evangelium podle Jana přináší jiný důležitý bod Poslední večeře, který však úzce souvisí s Eucharistií: Ježíšovu službu lásky prokázanou svým učedníkům. Přečtěme si tento úryvek:
1Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.
2Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. 3Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, 4odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. 5Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu.
6Tak přišel k Šimonu Petrovi. Ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“
7Ježíš mu odpověděl: „Co já dělám, tomu ty nyní nemůžeš rozumět; pochopíš to však později.“
8Petr mu řekl: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“
Ježíš mu odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“
9Šimon Petr mu řekl: „Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“
10Ježíš mu odpověděl: „Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ 11Věděl totiž, kdo ho zradí; proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“
12Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám udělal? 13Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. 14Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. 15Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy“ (Jan 13,1-15).
Tímto úryvkem začíná popis událostí a Ježíšovy řeči na rozloučenou při Poslední večeři. Úryvek je součástí druhé ze dvou hlavních částí Janova evangelia, nazývané také „knihou slávy“, která pokračuje až do závěrečné, 21. kapitoly. Touto slávou, oslavením, je „hodina“, oznamovaná již v první části evangelia, „hodina“ utrpení, ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení, při které je Ježíš vyvýšen k Otci, aby se těšil slávě, kterou měl u Otce dříve než byl svět (srv. Jan 17,5). Poslední večeře patří neodlučitelně k událostem Ježíšova oslavení, zahrnujícího v Janově evangeliu i události utrpení a smrti.
Na prvním místě nacházíme časový údaj, který má obrovský teologický význam. Bylo před velikonočními svátky. Právě Velikonoce tvoří základní osnovu od 13. kapitoly až do konce evangelia. I když může tento časový údaj označovat celý, tedy sedmidenní, průběh svátků nekvašených chlebů (srv. Mk 14,1.12), pravděpodobně se na tomto místě jedná o počáteční den jejich slavení, který bude později přejat křesťany. Tento den připadal na 14. den měsíce nisanu, tedy prvního jarního měsíce. Ten den odpoledne se v chrámovém prostoru zabíjeli velikonoční beránci (srv. Jan 18,28; 19,16), kteří měli být připraveni k domácí slavnostní hostině v rodinách – při „velikonoční večeři“. U Jana, na rozdíl od ostatních evangelií, se Poslední večeře učedníků s Ježíšem odehrává ještě před velikonočními svátky, tedy před 14. nisanem, protože Ježíš, podle tohoto evangelisty, umírá na kříži už v čase zabíjení velikonočních beránků.
V našem úryvku se hovoří o příchodu „hodiny“. Ježíš o ní podle Jana ví a tím se projevuje jeho svrchované vědomí, které od počátku charakterizovalo jeho život a které bude ještě vyzdviženo v okamžiku jeho zatčení a ukřižování (18,4; 19,28). U Matouše, Marka a Lukáše Ježíš předpovídal smrt a vzkříšení Syna člověka a při Poslední večeři vyzvedl své sebedarování. U Jana jde Ježíšovo vědomí ještě dál, když si uvědomuje svou jednotu s Otcem, jehož skutky koná. Vědomí splnění toho, k čemu ho Otec poslal, se naplňuje v dobrovolném odevzdáním života Pastýře za své ovce (srv. 10,17n). Ježíš tedy jde vědomě vstříc smrti.
Avšak tato smrt je v Janově evangeliu představována jako vyvýšení a oslavení Syna člověka, jako přechod z tohoto světa k Otci. „Tento svět“ je označením prostředí, odděleného od nebeského království proto, že nepřijalo světlo Božského Slova (1,10; srv. 3,19). Když sem Ježíš přišel, podřídil se smrti; když dokončil své poslání, vrací se k tomu, který ho poslal.
O Ježíši je řečeno, že miloval svoje, kteří byli ve světě. Ježíšova láska je spojena s činností předcházející utrpení, tzn. zjevování Pravdy, a vztahuje se tedy na všechny příjemce Ježíšova Zjevení, na ty, kdo přijali s vírou jeho Slovo. Evangelista ukazuje hloubku této lásky, která charakterizuje a shrnuje poslání Ježíše z Nazareta: projevil jim lásku až do krajnosti. Řecké slovo telos, které zní v liturgickém překladu jako „krajnost“, znamená „konec“, ale také „naplnění“. Tento výraz se týká nejen konce pozemského života Ježíše, ale ukazuje i na kvalitu lásky. Plnost lásky, o které se zde mluví, nám ukazuje na jednání Boha Otce, který neváhal dát světu svého jediného Syna. Ten svou obětí kříže tuto lásku přivedl k naprosté dokonalosti. Ježíšova láska do krajnosti má za cíl, aby „ti, kdo jsou jeho“ mohli sdílet jeho jednotu s Otcem.
Veršem 2 začíná obraz společné hostiny. Účastnit se hostiny s někým znamená podle židovské mentality víc než spolu jíst tytéž pokrmy. Během hostiny se například uzavíraly důležité smlouvy. Z Bible jmenujme např. smlouvu mezi Izákem a Abímelekem (Gn 26,30) nebo mezi Jakubem a Lábanem (Gn 31,54). Sám Bůh se účastní hostiny s Mojžíšem a s izraelskými staršími při uzavření smlouvy na hoře Sinaj (Ex 24,9-11). V našem vyprávění se vyskytuje také prvek podání sousta tím, který hostině předsedá. Tento symbol pohostinnosti podtrhuje velmi blízký vztah účastníků.
V takovémto prostředí je nepřijatelná přítomnost toho, kdo společenství stolu narušuje – tedy Jidáše. Pro autora evangelia se v jeho případě nejedná o zradu z nějaké vypočítavosti, pro malicherné důvody. Je to sám ďábel, který tento úmysl Jidášovi doslova „vnáší do srdce“. Ďábel znamená „ten, kdo rozděluje“ a u Jana je nazván také „vrahem od počátku“, „lhářem“ a „otcem lži“ (8,44). Byl jmenován v souvislosti s Jidášem už dříve. Ke konci řeči o chlebu života Ježíš jako ďábla označil jednoho z Dvanácti. Vypravěč dodává, že se tato slova vztahovala právě na Jidáše (6,70.71).
Od 4. verše následuje vyprávění o umývání nohou. Najdeme zde popis samotného Ježíšova činu (verše 4-5.12), rozhovor mezi Ježíšem a Petrem (vv. 6-11) a vysvětlující Ježíšovu řeč určenou skupině učedníků (vv. 12-17).
Umývání nohou bylo na starověkém Blízkém Východě obvyklou činností. Bylo výrazem úcty k hostu, který se zastavil v příbytku, často po dlouhém putování prašnými cestami. Před zasednutím ke stolu umyl někdo z domu s nižším postavením ostatním nohy. Nebo alespoň ten, kdo tuto službu prokazoval, projevoval vůči hostu postoj podřízenosti. Např. Abígajil z První knihy Samuelovy, aby vyjádřila svou podřízenost Davidovi, který si ji chtěl vzít za ženu, říká jeho vyslancům: „Hle, tvoje otrokyně bude služkou, která umývá nohy služebníkům svého pána“ (1 Sam 25,41).
Ježíšovo gesto je v rozporu s právě zmíněnými pravidly: Ten, který byl předtím uveden jako Syn, kterému Otec svěřil všechno, se snižuje do role služebníka, který má umývat nohy hostům. Dále překvapuje skutečnost, že se umývání nohou nekoná před, nýbrž během hostiny. To ukazuje čtenáři jedinečnost tohoto úkonu. Jestliže úvodní verše našeho úryvku nám ukazují Ježíšovo vědomí svého božského původu, tento vznešený ráz vyznívá také z popisu Ježíšova konání. Ježíš s jistou dávkou obřadnosti povstává, odkládá šaty, uvazuje si zástěru, nalévá vodu do umyvadla, začíná umývat nohy… Podle Janova popisu pozvedá Ježíš službu pro druhé, i tu nejnižší, k božské vznešenosti.
Čtenáři, který dobře zná evangelní tradici, tato scéna vyvolá v mysli větu, kterou podle Lukáše pronesl Ježíš při Poslední večeři: „Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží“ (Lk 22,27) nebo v podobenství, které popisuje situaci na konci časů: „Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepásá se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je“ (Lk 12,37). Služba zde zmíněná je však obsluhováním u stolu, nikoliv mytím nohou.
Šestým veršem se začíná rozvíjet rozhovor mezi Ježíšem a Šimonem Petrem. Petr se zpočátku brání službě, kterou mu Pán nabízí, protože ji považuje za nehodnou Mistra. Tak jako Jan Křtitel, když odmítl pokřtít Ježíše v Jordánu (Mt 3,14), i Petr, který vyznal svou víru v Ježíše jako v Božího Svatého (Jan 6,69), vidí odstup vůči Ježíši, cítí se nehoden. Laskavá Ježíšova odpověď však dává na srozuměnou, že jeho gesto má svůj význam, který Petr zatím nechápe. Pochopí ho však později. Toto „později“ odkazuje na dobu povelikonoční, tedy po Ježíšově vzkříšení, kdy bude učedníkům darován Duch svatý.
Petr, který si neuvědomuje dosah Ježíšových slov, tuto jeho službu s ještě větší vehemencí odmítá. Ježíš na to odpovídá výrokem, že tato služba je nezbytně spojena se společenstvím života s ním. „Jestliže tě neumyji,“ říká Ježíš,„nebudeš mít se mnou podíl“ (v. 8). „Mít podíl“ s někým znamená v Bibli právě sdílení dober s tímto člověkem.
Petr si tuto naléhavost špatně vysvětlí jako nějaký nový druh očišťování a projeví touhu být očištěn celý. Ježíš ovšem zamítá tuto jeho interpretaci jakýmsi příslovím: když se někdo vykoupal, nepotřebuje se už umývat. I když Ježíš používá vodu, jeho gesto nemá za účel rituální očištění.
Přesto však se ve své řeči odkazuje na jakési předchozí očišťování. Co tím má na mysli? Při řeči na rozloučenou sdělí Ježíš učedníkům: Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. (Jan 15,3). Jsou tedy čistí díky přijetí Ježíšova Slova, tedy díky své víře. Jediný nečistý je v onu chvíli ten, kdo plánuje zradu. Tedy ten, kdo nepřijal Ježíšovo Slovo a naslouchá „vládci tohoto světa“, nechává se jím vést, ano, i ovládnout. Jedná se, jak už víme, o Jidáše.
Scéna umývání nohou skončila. Ježíš si obléká své šaty a vrací se na své místo mezi učedníky u stolu. Jeho poslední odpověď Petrovi nechala spolustolovníky v očekávání: Proč takto Ježíš před nimi jednal? Proto se Pán nyní obrací na všechny přítomné. Ovšem to, co říká, není vysvětlením tajemství, které jeho jednání symbolizovalo. Ježíšovi leží spíše na srdci, aby sdělil učedníkům, že to, co on vykonal, mají konat jednou také oni. Dává za pravdu Petrovi, že ho předtím nazval Pánem, když od něho odmítl přijmout službu. On je skutečně Pánem a Mistrem. A jestliže on, který je ze své podstaty nadřazený nad učedníky, jim vykonal tuto službu, tím spíše si mají učedníci sloužit mezi sebou navzájem, napodobovat v tomto svého Mistra. Ježíš jim tedy ve svém jednání dal příklad.
Tak vlastně názorně ukazuje svým učedníkům, aby jednali tak, jak viděli jednat jeho samého. A vidění, zření, má v Janově evangeliu hlubší význam: být překvapeni určitou skutečností, kontemplovat ji do hloubky.
Ježíš dává tento svůj příklad jako dar, který v učednících v budoucnosti probudí určitý postoj, postoj služby. Mohli bychom parafrázovat: „Tím, že takto jednám, daruji vám schopnost jednat také tak.“ V čem spočívá jednání, které Ježíš od učedníků vyžaduje? Samozřejmě, že se nejedná pouze o samotné umývání nohou, nýbrž o bezpodmínečnou a účinnou ochotu sloužit druhým, bez postranních úmyslů získat si druhého pro sebe. Můžeme dokonce hledat vzájemnou souvislost mezi tímto „příkladem“, jak mají učedníci jednat, a vybídkou „to konejte na mou památku!“ při ustanovení Eucharistie. Ostatně, obojí můžeme najít v kontextu Poslední večeře. V obou dvou případech je položen důraz na konání a v obou dvou případech se jedná o společenství života s Ježíšem.
I když Ježíš svým učedníkům nevysvětluje symboliku umytí nohou, můžeme říci, že Ježíš svým jednáním chce poukázat na sebedarování, které zanedlouho uskuteční tím, že se vydá na smrt. Poněvadž zvolený symbol je zároveň výrazem pohostinnosti, je možné z něj vypozorovat, že skrze svou smrt přivede Ježíš učedníky do společenství s ním tam, kam se on chystá odejít (12,26; 14,3). Učedníci shromážděni kolem svého Mistra v něj věří, ale ještě nedostali slíbený dar Ducha sv., který je plodem Ježíšovy „hodiny“. Ježíš je svým symbolickým gestem vyzývá, aby přijali nutnost jeho smrti, i když Petr jako zástupce ostatních ještě nechápe a brání se tomu. Prvokřesťanská tradice silně zdůrazňovala Ježíšovo naprosté zřeknutí se božské důstojnosti, přijetí té nejubožejší stránky lidství. U Jana však takovýto charakter nenajdeme při ukřižování – tam je Ježíš představen jako král. Jestli se ve čtvrtém evangeliu tento rys Ježíšova ponížení objevuje, tak právě při události umývání nohou učedníkům. Při něm, stejně jako při své dobrovolné smrti, Ježíš vystupuje jako ten, kdo slouží. Přitom ovšem neztrácí svou svrchovanost, která pochází z jeho Božího synovství.