Petr Mareček
O 2. neděli v mezidobí uslyšíme úryvek z 2. kapitoly Janova evangelia. Evangelista Jan vypráví, jak Ježíš proměnil při svatební hostině v Káni Galilejské velké množství vody ve vynikající víno. O Káni Galilejské se zmiňuje pouze Janovo evangelium. Jan se později ve svém evangeliu zmiňuje o tomto místě ještě dvakrát: jednou v souvislosti s Ježíšovým pobytem (Jan 4,46); podruhé se zmiňuje o tom, že z Kány pocházel apoštol Natanael (Jan 21,2).
Na svatbu byl do Kány Galilejské pozván Ježíš a jeho učedníci. Ježíšova matka pobývala v Káni Galilejské již nějakou dobu, jak je zřejmé z evangelijního textu.
O svatbě a svatebních zvycích na Blízkém východě v době Ježíšově nevíme mnoho. Svatbě předcházelo zasnoubení, které bylo bráno velmi vážně. Podle biblické tradice, jak ji dokládá kniha Tobiáš, byla v den svatby sepsána manželská smlouva (Tob 7,14). Hlavním obřadem byl pak slavnostní průvod a hostina. Při slavení židovské svatby bylo obvyklé, že ženich si přišel pro svou nevěstu do domu jejích rodičů a pak šli společně slavnostním průvodem do ženichova domu, kde se svatba slavila slavnostní hostinou.
Svatební hostina trvala sedm dnů. Byla doprovázena hudbou a žertováním, tancem a zpěvem. Příslovečná byla svatební radost a jásot, dobrá nálada a veselost. Podobně jako ke každé radostné slavnosti patřilo i ke svatební hostině víno, „které dává radost lidskému srdci“, jak svědčí 104. žalm (Ž 104,14; srov. Sdc 9,13). „Svatební hostina“ i „víno“ jsou výrazy, které mají naznačit „radost“. Ženich se měl postarat, aby hosté měli dostatek vína (srov. Jan 2,9n). Na svatební hostině, které se účastní Ježíš, došlo víno. Hrozí tak zkrachování slavnosti. Nemít víno by totiž znamenalo nejen předčasné ukončení hostiny, ale ženich se svou rodinou by mohl dostat do značných potíží, neboť se jednalo o obyčej židovské společnosti. Radost by se tak velmi rychle proměnila v mrzutost a posměch: Kdo svým hostům není schopen nabídnout dostatek vína, má dát okamžitě ruce pryč od takové slavnosti! (srov. Lk 14,29n). I když se v Talmudu objevuje předpis, podle kterého se má ředit víno trojnásobkem vody, přesto se vína na této svatbě nedostávalo.
Ježíš zachraňuje slavnost. Stará se o nejlepší víno v tak hojné míře, že všichni mohou dále slavit s radostí. K významu tohoto jednání říká evangelista: „Tak učinil Ježíš v Káni Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili“ (Jan 2,11). Ježíšovo jednání je hodnoceno jako znamení, je výslovně charakterizováno jako prvníznamení, a je tak umístěno jako první z mnoha dalších, která budou v evangeliu následovat. Znamení nemá svůj smysl v sobě. Ukazatel cesty není nikde umístěn kvůli sobě. Znamení má upozorňovat na něco jiného a k této jiné skutečnosti vést. Kdo zůstane stát u ukazatele cesty, mine jeho smysl. Ježíš neprovádí tyto činy kvůli nim samotným, ale projevuje tak svou svrchovanost, což ho nejvnitřněji charakterizuje (srov. Jan 1,14). Podle reakce učedníků, které získal a kteří ho doprovázejí, dosahuje svého cíle; poodhaluje jim tajemství své osoby. A oni v něho uvěřili.
Po proměnění vody ve víno následuje v Janově evangeliu dalších šest znamení: uzdravení vážně nemocného dítěte, které se výslovně počítá jako druhé znamení (Jan 4,43-54); uzdravení chromého (Jan 5,1-9); zázračné nasycení pěti tisíc lidí (Jan 6,1-15); kráčení po moři (Jan 6,16-21); uzdravení slepého (Jan 9, 1-12) a vzkříšení Lazara (Jan 11,1-44). Evangelista Jan netrvá na počtu „sedmi“, ale poukazuje na skutečnost, že Ježíš „učinil ještě mnoho jiných znamení před očima učedníků…“ (Jan 20,30). Pomocí sedmi znamení, která evangelista zapsal, chce představit rozmanitost Ježíšova sebedarování, které je vždy pomocí. Vždy jde o nouzi, kterou Ježíš odstraňuje. Jeho jednání podporuje život, který je pak delší, bohatší a radostnější. Ježíš přišel proto, aby lidé „měli život a měli ho v hojnosti“ (Jan 10,10). Ježíš zachraňuje svatební hostinu ve chvíli, kdy svatebčané ještě vůbec nepozorují, že je něčím ohrožená. Uzdravuje akutně i chronicky nemocné. Uspořádává velkému zástupu lidí hostinu na opuštěném místě. Zemřelého Lazara volá zpět k životu. Všude dopřává Ježíš více života, a tím více radosti. Všude z něj vyzařuje, že je Kristus, Syn Boží; a kdo v něho věří, má život v jeho jménu (srov. Jan 20,31).
Své první znamení činí Ježíš během slavnosti a ve prospěch této slavnosti. Jde o znamení, které je zaměřeno zcela na život a radost. Je jím zajištěna radost nově sezdaných, radost celé rodiny, naděje na nový život. Vyprávění o zázraku ukazuje, jak veliká je tato radost, také však, jak je křehká a vydaná nebezpečí. Na svatbě došlo víno, slavnost je ohrožena. Možná, že šlo o chudé lidi, kteří přepjali své síly, pozvali mnoho lidí a neodhadli velikost slavnosti.
V tomto okamžiku vstupuje na scénu Ježíšova matka. Evangelista Jan ji nikdy nenazývá jejím jménem „Maria“. Kdybychom měli pouze jeho evangelium, její jméno bychom neznali. Nazývá ji vždy „Ježíšova matka“ a zdůrazňuje tak, že právě tato skutečnost ji nejvíce charakterizuje. Ona Ježíše porodila a vykonala veškerou mateřskou službu rostoucímu dítěti. Ježíš s ní strávil svůj dosavadní život v rodinném společenství. Její počínání ji představuje jako bdělou, bystrou a moudrou ženu. Má otevřené oči a všímá si nedostatku. Sděluje své pozorování Ježíšovi a přenechává mu veškeré rozhodování. Takto dává podnět k prvnímu Ježíšovu znamení, kterým začíná svou veřejnou činnost, a poprvé se zjevuje svým učedníkům. Během celé Ježíšovy činnosti už matka nevystupuje. Avšak podobně jako na začátku, je přítomna i na konci. Stojí u Ježíšova kříže. V tom okamžiku ji Ježíš oslovuje. Jedná se o jeho poslední službu lásky, když ji předává učedníkům jako jejím synům (Jan 19,25-27).
Na otázku své matky Ježíš odpovídá. Jeho odpověď – „Co to ode mne žádáš, ženo? Ještě nepřišla má hodina“ (Jan 2,4) – je zajisté velmi významná pro obraz o Ježíši Kristu v Janově evangeliu, avšak není snadné porozumět jí. Odmítá Ježíš Mariinu prosbu? Dává jí najevo, že se nemá míchat do jeho mesiánského poslání? Ježíšovo oslovení „ženo“ není možné považovat za pohrdavé. Ve světě řecké kultury šlo o uctivé oslovení, avšak tento titul nebyl obvyklý v židovském prostředí. Z vyprávění o zázraku je nicméně zřejmé, že Maria napomáhá připravit zázrak. Ježíšova odpověď se nemá chápat jako nepřívětivé jednání, ale jako odkaz na zákon Ježíšova jednání. Kdykoli je mu předložena prosba, zachovává Ježíš odstup, aby ji pak přece jen vyplnil (srov. Jan 4,47n; 11,1-6; Mk 7,24-30). Ježíš není nějakým pomocníkem na zavolání. Lidské nesnáze a Ježíšova pomoc nezapadají vždy zcela do sebe. Vlastním zákonem Ježíšova jednání je vůle Otce, který mu určuje hodinu jeho působení. Svou odpovědí Ježíš objasňuje, že se nemůže jednoduše nechat vést lidskými nesnázemi, ale že se musí řídit vůlí svého Otce. Když pak Ježíš skutečně pomáhá, nejedná se jen o nějakou lidskou pozornost vůči matce a svatebčanům, nýbrž je veden Boží vůlí. Počátek jeho znamení je určen touto Boží vůlí.
Ježíš činí to, co ženich neučinil: dává dobré víno v hojnosti. Stará se o radostnou náladu a zachraňuje tak slavnost svatební hostiny. Jeho jednání má být chápáno jako znamení. Ježíš neodebere lidem starost o víno při jejich pozemských slavnostech, podobně jako je nebude nepřetržitě zásobit pozemským chlebem (srov. Jan 6,26n). Přišel, aby nám uspořádal velkou slavnost a aby nám daroval radost v plnosti, která bude mít trvání a dovrší se při nebeské svatební hostině (srov. Mt 22,1-14). V něm přišel ženich a začala tak slavnost. Již čas jeho pozemské přítomnosti je časem radosti (srov. Jan 3,28-30; Mk 2,19n). Proměňuje vodu určenou k židovskému očišťování v dobré víno; přináší nové víno (Mk 2,22). Ve Starém zákoně (Am 9,13; Oz 2,24; Joel 4,18; Iz 29,17) – stejně jako v raném židovství (Henoch 10,19; Apokalypsa Baruchova 29,5) – je víno – společně s olejem nebo mlékem – znamením doby spásy.
Ježíš dává svým zázrakem proměnění vody ve víno mnohem víc, než Bůh dal doposud svému lidu. Nejvzácnější Boží dar se nazývá: slavnostní společenství, nepřeberná radost, nepomíjející život. Znamením tohoto daru je Ježíšovo proměnění vody ve víno při svatební hostině. Takovým způsobem zjevuje, že přišel pro slavnost, radost a život. Učedníci uznávají s vírou, že je zde kvůli tomu a že tyto skutečnosti je možné nalézt pouze u něho. Tuto radost však nemůže dát víno. Může přijít pouze od Ježíše. Jedná se o radost života s ním a ve společenství s ním. Tomu, kdo se s ním spojí a uvěří v něho, je darována tato radost.
Matouš staví na začátek Ježíšova působení takzvané Horské kázání, které začíná osmi blahoslavenstvími (Mt 5,3-10). Jan podává na prvním místě zprávu o daru dobrého vína. Oba evangelisté od samého počátku zdůrazňují, že Ježíš přináší plnost radosti. To je počátek jeho znamení, to je obsah a cíl jeho působení.