Ludolf J. Kazda
O třetí neděli velikonoční uslyšíme úryvek z 21. kapitoly Janova evangelia. Biblisté nám na základě seriózního bádání říkají, že dvacátá první – zároveň poslední – kapitola Janova evangelia je pozdějším dodatkem k předcházejícímu textu. Ať je tomu jakkoli, jde o součást čtvrtého evangelia. To má pro moderního člověka zvláštní význam. Výzkumy říkají, že moderní lidé nekladou důraz na racionalitu a logiku náboženského problému, ale spíš jim záleží na osobní zkušenosti s duchovní skutečností, s Bohem, s životem z víry. Není pochyb: tento aspekt hrál již v prvních křesťanských společenstvích významnou roli. Dodatky k Janovu evangeliu zdůrazňují náboženskou zkušenost Ježíšových učedníků.
Ani po třech letech osobních kontaktů s Ježíšem, ani po jeho ukřižování a vzkříšení nebylo učedníkům příliš zřejmé, kdo Ježíš je. Pravda, ještě nebyl seslán Duch svatý. Ale evangelistovi jde zřejmě ještě o něco jiného. Chce v symbolech vyjádřit kus cesty Ježíšova následovníka, případně kus cesty společenství následovníků – církve.
Potom se Ježíš znovu zjevil svým učedníkům, a to u Tiberiadského moře. Zjevil se takto: Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Půjdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Vyšli tedy a vstoupili na loď, ale tu noc nic nechytili.
V životě přišel okamžik setkání s Ježíšem. Přijal jsem ho v té chvíli – Ukřižovaného a Vzkříšeného – jako svého Pána a Spasitele. Byl to jakoby záblesk světla. Povznesen prožívám chvíle Boží blízkosti, světla, vytržení – podobně jako učedníci na hoře Tábor (srov. Mt 17,1-8). Pak ovšem přichází normální všednost, jas pobledne a nakonec vyprchá, přichází šeď, ano, temnota, pochybnosti, rozpaky, doba přešlapování na místě a ohlížení se zpět. Zdá se, že všechno, co Ježíš přinesl, je jako sen. Krásný sen. Realita vítězí. Člověk se vrací ke svému – co taky dělat. Když se naplno ponořím do práce, snadněji zapomenu a přinese to nějaký užitek. Jak dobře rozumím Petrovi a šesti učedníkům! Snad zde můžeme vidět i jemný pokyn: ponořit se do práce může být první pomocí při různých krizích a pochybnostech na životní cestě. Apoštolé jsou lidmi práce. Také po zmrtvýchvstání je zastihuje Ježíš při práci a volá ke společenství se sebou a k misijním úkolům (srov. Mt 4,18-22). Ke kvalifikaci pro činnost učedníka a misionáře patří pracovitost. Lenochy si Pán k evangelizaci nevybírá! Zároveň však nelze spoléhat na vlastní dovednost, na profesionalitu. Abych byl použitelný, musí moje „já“ ustoupit. Ve všech okolnostech je Pán první. Tesař řídí práci rybářů.
Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš se jich zeptal: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Nemáme.“ On jim řekl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete.“ Hodili ji tedy, a nemohli ji už ani utáhnout pro množství ryb.
Evangelijní epizoda má také aspekt sociologický. Pánu není vůbec cizí svět práce a právě v něm se lze s Ježíšem nečekaně setkat. Jeho slovo zasahuje do světa práce a poslušnost jeho slovu přináší velmi překvapivý užitek proti ekonomickým propočtům. Ale jedná se zde ještě o něco jiného. Vždy velice záleží na úhlu pohledu, pod kterým se dívám na svůj život, na lidi, události, pod kterým modeluji své postoje ke svým úkolům.
Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „Pán je to!“
Nejdůležitější životní zorný úhel je láska. Láska poznání předpokládá i plodí. Kdo miluje, rozpozná Zmrtvýchvstalého i tam, kde mnoho jiných zdaleka nemá jasno. Vírou poznáváme Ježíše, Syna Božího a Syna Panny Marie přítomného v kousku chleba – v Eucharistii. Vírou ho poznáváme i v ostatních svátostech. Vírou poznáváme v Písmu Slovo, které se stalo tělem. Není už tak samozřejmé poznávat Zmrtvýchvstalého Pána v bližním – pod nejrůznějšími převleky. Události 21. kapitoly Janova evangelia nás vedou i k této úvaze. Ke skupince apoštolů se přibližuje poutník. V souvislosti s podivuhodným rybolovem poznává v něm Jan jako první Ježíše. Nám se často nedaří ve víře vidět v bližním Pána. Není to tím, že našemu srdci chybí parametry, které nechyběly Janovi? Není tomu proto, že v naší víře je mnohdy více racionality a kalkulací, než lásky?
Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil přes sebe svrchní šaty – byl totiž oblečen jen nalehko – a skočil do moře. Ostatní učedníci dojeli s lodí – nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket, a táhli síť s rybami. Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm položenou rybu a vedle chléb.
Už první kapitoly Písma svědčí o tom, že ve středu Božího zájmu je člověk. Bůh touží navazovat s lidmi láskyplný vztah – touží po společenství s nimi. Hřích zmátl Boží plán a Ježíš přichází i do této oblasti s uzdravením, obnovením a přináší novou Boží záři. Pán přichází nejen jako filantrop a dobrotivý učitel. Přichází s mocí a silou, osvědčuje se jako ten, kdo disponuje Boží autoritou. Po mnoha podivuhodných činech –a zázračný rybolov v 21. kapitole Janova evangelia k nim patří – má každé slovo Mistrovo autoritu samotného Boha. To je potřeba připomenout si vždy, když v evangeliu čteme o znameních, která Ježíš vykonal. Vždyť Boží autorita Ježíšových slov se nezastavuje u sepsání evangelií před tisíciletími. Naopak. Můžeme říci, že tam začíná a má plný dopad do současnosti. Ježíšova slova nejsou zaznamenána jako archaická pozoruhodnost. Jsou to „slova života věčného“ (Jan 6,68) – a slovem pro život zůstanou všem generacím do konce světa. Množství slov, někdy bezobsažných, zahlcuje nás z médií a reklam. Nenechávám si překřičet Ježíšovo slovo a neslábne tak životní orientace, kterou mi nabízí jeho evangelium? – Evangelista chce, aby zázračný rybolov byl v celé souvislosti našeho textu symbolem misijní práce apoštolů a rodící se církve. I když učedníci pracují týmově, sami nezmohou nic. Odděleni od Ježíše, ratolesti bez napojení na životodárný kmen, nemohou nic (srov. Jan 15,1-8). I pro nás je potřeba probuzení. Bůh nežádá, abychom konzervovali svou víru a uzavřeli se do jakéhosi skanzenu. Je nezbytné věnovat se misiím. Že jsme se věnovali a pořád je výsledek okolo nás takřka nulový? Bylo to opravdu v napojení na Krista, nasloucháme vždy pečlivě jeho slovu, jedná se nám opravdu o jeho království – nebo o jakousi renesanci triumfalismu, moci a výhodných pozic minulých staletí?
Ježíš je vyzval: „Pojďte snídat!“ Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu.
To bylo už potřetí, co se Ježíš zjevil učedníkům po svém zmrtvýchvstání. Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než tito?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé beránky.“ Podruhé se ho zeptal: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce.“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal: Miluješ mě?, a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce. Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: „Následuj mě!“
Náš zázračný rybolov je předmluvou ke konkrétní události, a tím se mu dostává ještě jednoho významu. Zmrtvýchvstalý Ježíš v něm „vytahuje Boží legitimaci“, aby váha následného rozhovoru s Petrem nebyla nikdy zpochybněna: „Pas mé beránky!“ „Pas moje ovce!“ Služba Petra, apoštolů a jejich nástupců – papežů, biskupů a jejich pomocníků – kněží a jáhnů – není něčím, co by se v církvi vyvinulo během tisíciletí. Ano, vyvinula se výzdoba této služby. Snad měla své opodstatnění. Nyní jde o to, abychom na základě Písma objevovali ve sboru biskupů s papežem dar kněžské, prorocké a učitelské služby – a tuto službu z úcty ke Kristu rádi přijímali.
Četl jsem někde, že podle mínění starých přírodovědců bylo 153 druhů ryb. Vidíme-li v zázračném rybolovu obraz misijního poslání církve, pak v počtu ryb je naznačeno, že síť misijního působení má obsahovat úplně všechno. Není oblast, která by neměla být do této sítě na Pánův příkaz zahrnuta. V kontrastu s naším lidským míněním by se měli těšit zvýšené misijní a pastorační pozornosti církve jedinci na okraji a okrajové skupiny lidské společnosti.
Petr a učedníci, povzbuzeni úspěchem podivuhodného rybolovu, spěchají k Pánu a výsledek své práce dopravují před něho. To je důležité upozornění: výsledky pastoračního a misijního působení patří Ježíšovi! Poutám ty, které katechizuji a kterým vydávám svědectví, ke Kristu nebo k sobě? Svůj smysl má na začátku dne a před každou činností kratičká modlitba: „Ježíši s tebou a pro tebe!“ Každý večer pak je třeba odevzdat vše, co jsem a co mám, myšlenky, slova, skutky, postoje, práce, radosti a starosti do Pánových rukou. Tím také to, co mi bylo dopřáno vykonat na misijním díle, bude patřit jemu a já budu osvobozen od sebestřednosti a pokušení přivlastnit si něco z toho, co patří Pánu.
Verše, popisující hostinu, mne vždy dojímaly. Možná je Ježíšovo pozvání učedníků k jídlu opravdu pouze předobrazem pro věčnou hostinu Božího království. Možná biblisté vysvětlí i jiné možnosti výkladu tohoto místa. Pro mne vždy bylo a je ukázkou krásného a hlubokého rozměru, který Pán vkládá do obyčejných lidských věcí a do obyčejných lidských vztahů. Jen letmo vzpomínám na svatbu v Káně Galilejské. Na Ježíšovo přátelství s Lazarovou rodinou v Betánii. Na přátelské rozhovory s vinaři a zemědělci, které Pánu umožnily formulovat mnoho příkladů a podobenství. Na neočekávaně pokorný a milosrdný postoj vůči celníkům a hříšníkům. Mám před sebou Ježíšova slova: „Pojďte ke mně všichni… učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším“ (Mt 11,28-29). – Učedníkům je u Ježíše po práci dobře. Bezradnost a temnota srdcí ztratily svou palčivost. Ježíš jim na břehu jezera připravil s něžností kousek domova.
Závěrem zve Pán Petra a každého z nás k následování. Obraťme Ježíšovu výzvu právě do této polohy. Patřím k těm, kteří jen „konzumují“? Všechno musí být podle mne a všechno musím mít na stole? Nebo patřím mezi ty, kdo stále někomu něco připravují, někomu posluhují, jsou nedoceněni? Zdá se mi, že mně už dlouho nikdo nepoděkoval? – V každém případě bych měl mít někoho, komu připravuji s láskou kousek domova. A taky bych neměl nevidět laskavost, kterou mi někdo prokazuje, a měl bych být za ni vděčný. Jsou to někdy maličkosti, které mohou náš rodinný příbytek proměnit v kousek břehu Genezaretského moře a ve společenství s Pánem.