Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ježíš

Jarmila Dostálková

 

Jméno Ježíš patřilo v první polovině 1. století po Kristu mezi jména, která byla mezi Židy velmi rozšířená. Ovšem už koncem 1. století se přestalo užívat. Křesťané je považovali za nedostižně svaté, Židům se zase příčilo. Ježíše Krista bylo třeba odlišit od ostatních nositelů tohoto jména. Byl tedy nazýván: Ježíš z Nazaretu nebo Ježíš Nazaretský.

Ježíš se narodil krátce před smrtí Heroda Velikého – v roce 6 nebo 7 před Kristem. Přesné datum nelze stanovit. V době jeho narození byla Palestina již 60 let pod římskou nadvládou. Spravovali ji panovníci s omezenou pravomocí, z nichž nejznámější byl Herodes Veliký. V Judsku vládl 33 let – jeho dědici se stali synové Archelaos, Antipas a Filip.

Liturgický svátek Narození Páně chce mimo jiné připomenout, jak Ježíšovo narození a dětství ostře kontrastuje s nadpřirozeným způsobem početí. Narodil se v přístřešku pro dobytek: “Maria porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo” (Lk 2,7).

Kristovo narození znamená proměnu Boží vzdálenosti v blízkost vůči člověku. Kristova přítomnost ve světě prozařuje všechno a dává vystupovat Bohu z jeho skrytosti. V Ježíši Kristu je základ nového člověka i vesmíru. Duch svatý dokončuje Boží dílo až k druhému Kristově příchodu v moci a slávě.

Evangelista Matouš nás seznamuje s Ježíšovým rodokmenem. Nejde o přesný seznam předků, ale o určitý literární druh. Kristovi předkové jsou seřazeni do 3 období po 14 členech. Účelem rodokmenu je poukázat na Ježíšův mesiánský původ a na jeho poslání. Je Davidovým potomkem, je Mesiášem Izraele, na kterého se vztahují slova proroka Nátana: “Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky” (2 Sam 7,13).

Je zároveň Abrahamovým synem – Vykupitelem pohanů podle zaslíbení Abrahamovi: “V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země” (Gn 12,3). Rodokmen jde od Abrahama přes Davida až k Josefovi – Ježíš je označen jako syn Davidův. V rodokmenu se uvádí Ježíšova matka Maria a další čtyři ženy. Jsou to buď cizinky – jako Moabka Rút a nevěstka Rachab z Jericha – nebo hříšnice – Támar a Uriášova žena Betšeba. Rodokmen tak naznačuje, že Ježíš je Spasitelem všech lidí, pohanů i hříšníků: “on totiž spasí svůj lid od hříchů” (Mt 1,21).

Matouš uvádí jako jediný evangelista událost příchodu mudrců a útěk do Egypta. Mudrci byli učení mužové, znalí astrologie. Přišli z Babylónie. Jsou to první zástupci pohanů, kteří přicházejí ke Kristu. Teprve pozdější legenda o nich říká, že to byli králové a že byli tři. Jejich jména se uvádějí poprvé až v 8. století. Příchod mudrců polekal krále Heroda natolik, že se rozhodl vyvraždit všechny židovské chlapce v okolí Betléma. Anděl Páně však přikazuje Josefovi: “Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil” (Mt 2,13). Po Herodově smrti se Josef na andělův příkaz vrací zpět domů do galilejského Nazaretu.

Josefova rodina patřila ke střední vrstvě. Tesař Josef a starostlivá Maria vychovávali syna jako ostatní rodiče: “Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti i milost Boží byla s ním” (Lk 2,40).

Ježíš nezískal vyšší vzdělání podle našich představ. Znalost starozákonních spisů dosvědčuje, že se mu dostalo vzdělání jako každému židovskému chlapci ve vesnické škole. Z Lukášova evangelia ovšem víme, že v náboženských otázkách vynikal. Jako dvanáctiletý putuje s rodiči do Jeruzaléma. Tam ho rodiče nacházejí v chrámovém podloubí, kde učívali znalci Zákona: “Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi” (Lk 2,47). Ježíš zde nevystupuje jako někdo nadřazený, kdo chce zahanbit učitele Zákona. Zdůrazňuje pouze Boží moudrost a porozumění. Zde se projevuje jako Mesiáš a Boží Syn. Učitelé Zákona a rodiče ovšem nerozumí: “Ale oni nepochopili, co jim chtěl říci” (Lk 2,52). Ježíš je Bůh i člověk. Od útlého dětství se v něm projevovala Boží přízeň. Jako Bůh má nejdokonalejší poznání všeho od věčnosti. Jako člověk roste v tomto poznání úměrně svému věku.

Více o Ježíšově dětství nevíme. Ze skrytosti vystupuje až po zatčení Jana Křtitele, svého příbuzného z Judska. Jan vyzýval k pokání. Jeho slova přitahovala velké množství lidí, kteří se nechávali křtít v Jordánu. Sem přichází také Ježíš a žádá od Jana křest. To je jasný začátek Ježíšovy služby. Ježíš se ztotožňuje s těmi, kdo odpověděli na Janovu výzvu k pokání. Janovi vysvětluje: “Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom splnili Boží vůli” (Lk 3,15). Po těchto slovech ho Jan pokřtil. Bůh sám rozhodl, že se mesiánská doba otevře Janovým křtem. Ježíš se tak zcela podrobuje vůli svého Otce. Stejně tak se Ježíš podřizuje i jiným Božím nařízením: “Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny” (Gal 4,4).

Ať už měl Ježíš jakýkoli záměr, jeho křest vedl k jasnému odhalení jeho budoucí úlohy. Sestoupením Ducha svatého při křtu jej Bůh označil za slíbeného vysvoboditele. Hlas z nebe zněl podobně jako slova druhého žalmu (2,7): “Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.” V knize proroka Izaiáše čteme (Iz 4,21): “abys otvíral slepým oči, abys vyváděl vězně ze žaláře, z vězení ty, kdo sedí v temnotě.” Tak je charakterizována Ježíšova klíčová role v Božím vykupitelském plánu.

Hlas z nebe označil při křtu Ježíše jako “Božího Syna”. Co tento titul znamená, mělo ověřit pokušení, které vzápětí následuje. Po křtu odchází Ježíš na poušť. Ježíš se poučil z dějin Izraele a jedná, jak to Bůh Otec očekává od svého Syna. Satan svádí slovy: “Jsi-li Boží Syn” (Mt 4,3). Výzva, aby proměnil kameny v chléb, měla zpochybnit péči a moudrost Boha Otce. Ježíš ví, že Mojžíš napomínal Izraelity: “…člověk nežije pouze chlebem, ale člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst” (Dt 8,2-6). Satanovi proto odpovídá: “Je psáno: Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst” (Mt 4,4).

Také v druhém pokušení obstojí Ježíš v duchu Mojžíšova napomenutí: “Nepokoušejte Hospodina, svého Boha, jako jste ho pokoušeli v Masse.” (Dt 6,16). Proto odpovídá: “Také je psáno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.” (Mt 4,7).

Ježíš odmítá pokušitele potřetí: “Odejdi satane! Neboť je psáno: Pánu, svému Bohu se budeš klanět a jen jemu sloužit.” (Mt 4,10). Při zdůvodnění používá opět Mojžíšových slov: “Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující.” (Dt 5,9). Tato pokušení představovala vrchol přípravy na veřejné působení. O pokušení píše také list Židům: “Vždyť náš velekněz byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu.” (Žid 4,15).

Přestože Ježíš pocházel ze střední vrstvy, zvolil si životní styl člověka bez jakéhokoli finančního zabezpečení. Spolu se svými učedníky žil z darů a pohostinnosti těch, kdo jeho službu podporovali. Učil je spoléhat v hmotných potřebách na Boha: “Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty?” (Mt 3,25). Jindy zase upozorňuje na bohatství: “Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi.” (Mt 6,19-20).

Peníze měli učedníci společné, stačily na základní potřeby. Ježíš nepovažoval chudobu za pohromu: “Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království.” (Lk 6,20). Chudí očekávají své štěstí výlučně od Božího království, které přijde. Bohatí se mají dobře už teď. Tuto pravdu znázorňuje podobenství o boháči a Lazarovi (Lk 16,19-31).

Ježíš měl kolem sebe skupinu učeníků, podobně jako židovští učitelé. Byli to lidé, kteří s ním sdíleli jeho osud a doprovázeli ho na cestách. Z nich si Ježíš vybral dvanáct, které nazýval apoštoly. Mezi nimi nachází tři nejbližší přátele. Byli to Petr, Jakub a Jan. Stát se učedníkem znamenalo úplné odevzdání Ježíšovi, znamenalo to snášet kvůli němu ústrky i pronásledování. Když je posílá mezi lidi, žádá, aby byli mírní jako ovce, protože jen tak vynikne jeho moc, když obrazně řečeno ovce přemůže vlka: “Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky! Buďte tedy opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice. Mějte se na pozoru před lidmi! Budou vás totiž vydávat soudům a bičovat v synagógách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví, jim a také pohanům.” (Mt 10,16-18). Ježíš upozorňuje své apoštoly na nebezpečí, která jim hrozí, která nastanou v budoucnosti – jak od Židů, tak od pohanů. Na smrt je budou vydávat i jejich nejbližší příbuzní.

Představitelé židovského národa měli vůči Ježíšovi řadu výhrad. Vadilo jim, že kolem sebe shromažďoval lidi nevalné pověsti, zejména celníky a hříšníky. Velmi je pohoršovalo, že s těmito vyděděnci společnosti dokonce i jedl. Ježíš je však považoval za adresáty své služby. Byla určena těm, kteří ji potřebovali.

Ježíš neměl formální vzdělání a některým Židům vrtalo hlavou, jak dospěl ke znalosti Mojžíšova Zákona: “Jak to, že se vyzná v Písmu, když se tomu neučil?” Ježíš jim dává následující odpověď: “Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal.” (J 7,15-16).

Ježíš se tak dostává od svých učedníků do role mistra. Svým učením se dostává do sporu se zákoníky i farizeji. Zákonická tradice vytvořila složitý a neustále narůstající systém pravidel v různých oblastech každodenního života. Ten byl považován za směrodatný. Ježíš necitoval žádnou autoritu, nevěnoval se tradičním pravidlům. Obviňuje farizeje z obcházení požadavků Zákona. Říká: “Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům… Ale já vám říkám…” (srov. Mt 5,21-22).

Ježíšův radikální přístup k Zákonu ilustruje v Kázání na hoře (Mt 5 – 7). Od pravidla proniká k záměru, který má určitý skutek vyjadřovat. Pro zákoníky se stává natolik nebezpečným, že považují za nutné zbavit se ho. Nakonec je odsouzen na základě obvinění z politického pobuřování: “Zjistili jsme, že tento člověk rozvrací náš národ, brání odvádět císaři daně a vydává se za krále Mesiáše” (Lk 23,1). Takto jej obviňují před Pilátem. Pilát se zdráhal Ježíše soudit, poznal, že obvinění je vykonstruováno a že nejde v žádném případě o politického revolucionáře. Rozhodujícím faktorem se stalo tvrzení židovských představitelů. Kříž se stává zjevením Boží spravedlnosti a soudu: “Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích” (Řím 8,3).

Kristovo vítězství nad smrtí proměňuje utrpení ve slávu. Ježíš prohlásil sám o sobě: “Já jsem vzkříšení a život” (J 11,25). Vzkříšení je zcela nový a zvláštní čin Otcův a Ducha svatého. Zmrtvýchvstání je naplnění Kristova vykupitelského díla a zahájení naší spásy. Nejde předně o kříž, bolest, utrpení a smrt, ale o moc Vzkříšeného a vítězství nad hříchem a smrtí. V Prvním listu Korinťanům píše apoštol Pavel: “Jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra” (1 Kor 15,14).

V listu Efezanům hovoří autor textu o Kristově oslavení: “Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva” (Ef 1,20).

Kristovo vykoupení je veliká minulost, přítomnost i budoucnost. Nemůžeme v tomto díle spásy stát jako neúčastní diváci. Je to fakt a základ naší víry, který se opírá o svědectví: “Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi” (Lk 24,34).

V Ježíšově učení vynikají čtyři obrazy. Byl Davidovým Pánem, jak jej vykresluje 110. žalm a evangelista Marek (12,35-37). Byl také poníženým a odmítaným pastýřem a králem, který se několikrát objevuje v Matoušově evangeliu (21,1-11; 24,30; 26,31). Byl rovněž trpícím Hospodinovým služebníkem (Iz 53; Mk 10,45; 14,24; Lk 22,37). Stal se Hospodinovým Pomazaným (Iz 61,1; Lki 4,18; Mt 11,4). A nakonec ospravedlněným a korunovaným Synem člověka. Ať dáme Ježíšovi jakýkoli titul, vždy je definován jako vztah k Bohu a lidem. Nakonec vždy vede k otázce z Matoušova evangelia: “A za koho mě pokládáte vy?” (Mt 16,15).