Petr Chalupa

Pro první neděli adventní je vybrán jako první čtení úryvek ze 33. kapitoly proroka Jeremjáše.

V širší souvislosti této kapitoly, tedy v kapitolách 26. – 35., se mísí hrozby Jeruzalému a Judsku se zaslíbeními pro Izraele a Judu. Z Hospodinova pověření hlásal Jeremjáš odsouzení. Nedlouho před dobytím Jeruzaléma napomínal prorok krále, aby město vydal Chaldejcům – ti by krále i město ušetřili. Na znamení, že budoucnost nemusí přinést ničení a smrt, nařídil Bůh prorokovi, aby si ve své vlasti koupil pole. Život bude v této zemi pokračovat. Na tomto místě byla pak v knize umístěna zaslíbení spásy. K vyprávění o koupi pole byla připojena rozvinutá zaslíbení, mezi nimiž má své místo i 33. kapitola.

Tři verše (14-16) liturgického úryvku uvozují dodatek, který byl později opět rozšířen odůvodněním. Úryvek tvoří tři Boží výroky, které spojuje téma budoucího osudu Jeruzaléma a Judska. Všechny tři je třeba číst ve vzájemné souvislosti.

V nedělním čtení uslyšíme nejprve 14. verš 33.kapitoly:

Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy splním sliby, které jsem dal o Izraelovu a o Judovu domu.

Tento verš záměrně hovoří všeobecně, přitom však jednoznačně. Teprve později dojde k rozlišování. Všechny tři věty jakoby následovaly za uvozovací větou „praví Hospodin“. Znamená to, že následující dva verše nejsou prorokovým výkladem, který by dodal k obecnému Božímu slovu, ale výkladem Hospodinovým, ve kterém konkretizuje tento svůj výrok. Hospodin zde říká, že „dá“ doslova „povstat“ svému slovu nad domem Izraelovým a Judovým. Kdysi „dal povstat“ smlouvě s Noemem a Abrahamem, zvláště však s Izraelem. Kdysi „nechal povstat“ soudce jako zachránce svého lidu. Jeho dobrá slova pro budoucnost národa se ukáží tak pevná jako smlouva, kterou nikdy nevypověděl nebo nezrušil; ukáže se působivá jako izraelští soudci, které ustanovil. Ani lidský odpor a hřích je nedokáže zbavit působivosti a vymazat. Už Jozue říká, když chce poukázat na souvislost mezi Božím zaslíbením a jeho naplněním: „Uznejte tedy celým srdcem a celou duší, že nezapadlo ani jedno ze všech dobrých slov, která o vás mluvil Hospodin, váš Bůh“ (Joz 23,14). Jozue však takto odůvodňuje i své varování: „A tak se i stane, že jako se na vás uskutečnilo všechno dobro, o němž mluvil Hospodin, váš Bůh, tak na vás Hospodin uvede všechno zlo“ (v. 15). Také hrozebná Boží slova se naplní – podobně jako jeho slova o spáse. Boží lid má vždy brát v úvahu i tuto temnou stránku, aby nepropadl falešnému a lehkomyslnému optimismu ohledně spásy.

Zaslíbení spásy se v našem textu týká domu Izraelova a domu Judova. Dům znamená stát, v němž Boží lid žil před vyhnanstvím. Izraelem již není severní království, ale je takto označen Boží lid. Zaslíbení se však budou týkat Judy, který ještě existuje, i když jako provincie perské říše. Slovy „o Judovu domu“ se zároveň připomínají zaslíbení Davidovým potomkům (2 S 7) a chrámu, popřípadě Jeruzalému. Připomínají se velká zaslíbení Izraeli, žijícímu už v zemi, a přechází se k novým Božím příslibům.

V ty dny, za toho času vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, který bude uskutečňovat právo a spravedlnost na zemi.

Tento verš vychází ze starého zaslíbení Davidovi, které se zde obnovuje. Slova „v ty dny, za toho času“ poukazují na dny, které přijdou. V budoucnosti, která není časově stanovena, se splní Davidovu domu. Nehovoří se však o „domu“, o dynastii. Ta už neexistuje. Hospodin spíš vzbudí praotci výhonek. „Výhonek“ je titulem budoucího panovníka, Mesiáše. Označení vychází z Izajášovy hrozby, podle které zničí Hospodin judský stát i s královským domem. Vše je znázorněno obrazem velkého lesa s vysokými stromy: „Pyšně se tyčící stromy jsou porubány, i ty nejvyšší jsou poníženy“ (Iz 10.33). Připojené zaslíbení spásy slibuje: „vzejde proutek z pařezu Jišajova a vydá ovoce“ (Iz 11,1). Proutek se stává výhonkem, připomíná se tak Hospodinova stvořitelská moc. On dal v rajské zahradě vzejít stromům, trávě pro dobytek a rostlinám pro zvířata. Nechal vzejít spáse pro Davida se vším, po čem král touží, zvláště nástupci, který sedí na Davidově trůně. Proto se Mesiáš nazývá výhonkem. Hospodin o něm říká: je to můj služebník. A odůvodňuje toto označení zaslíbením: „Hle, přijde muž jménem výhonek, vyraší odspodu; ten zbuduje Hospodinův chrám“ (Za 6,12). Podle našeho textu: „bude uskutečňovat právo a spravedlnost na zemi“. Oba tyto pojmy byly původně ve starověkém Orientu – a také v Izraeli – spojeny s působením krále. Požaduje se od něho, aby vykonával právo a spravedlnost a staral se, aby tyto hodnoty platily v celé zemi.

Král Jošijáš jednal podle tohoto požadavku, „zastával se utištěného a ubožáka“ (Jr 22,16). Král Jojakim jednal opačně; byl utlačovatelem, kterému musel Jeremjáš zvěstovat odsouzení. Ti, kdo očekávali spásu, připojili k tomuto odsuzujícímu slovu zaslíbení: „Hle přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost“ (Jr 23,5). V našem úryvku je tento text citován. Jde o jedno z příznivých slov, kterým „dá“ Hospodin „povstat“ a působit. Zároveň s králem jsou však vyzváni k uplatňování práva také všichni lidé, kteří mají odpovědnost za národ, mají tedy žít podle řádu, který Bůh ustanovil, a dodržovat jeho přikázání. Jednat takto před Bohem a s druhými lidmi znamená uplatňovat spravedlnost. Ve 22. kapitole Jeremjáš upřesňuje: „vysvobozujte oloupeného z rukou utiskovatele, netýrejte bezdomovce, sirotka a vdovu, nedopouštějte se násilí, neprolévejte nevinnou krev“. Zde se setkáváme s tím, co bylo nejdůležitejší v Božím lidu.

Za těch dnů dojde Juda spásy a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost.“

Závěrečný verš našeho úryvku cituje a vykládá text z 23. kapitoly: „V jeho dnech dojde Judsko spásy a Izrael bude přebývat v bezpečí. A nazvou ho tímto jménem: Hospodin – naše spravedlnost“. Setkáváme se zde s narážkou na jméno posledního jeruzalémského krále. Sidkijáš znamená „Hospodin je moje spravedlnost“ a může mít význam: „Hospodin mi napomohl k dosažení práva“ nebo „Hospodin je moje spása“.Mesiáš učiní, co nevykonal ze slabosti a nedostatečnosti král Sidkijáš. Proto má toto nadějné jméno; je a činí to, co jeho jméno znamená. V 33. kapitole se toto nadějné jméno dává městu Jeruzalému. Text se vztahuje buď na Hospodina nebo na Mesiáše. Oprávněný je však vztah k městu. Mesiánská naděje se po zklamání ze Zorobábela, k němuž se po ustanovení panovníkem marně obracelo očekávání v Jeruzalémě, přesunula na národ: ten byl a zůstal Hospodinovým vyvoleným. Novým jménem je mu přislíbena Hospodinova spása: pokoj a jistota při trvalém přebývání v Bohem zaslíbené zemi, po které toužil od zániku Jeruzaléma a Judska – a Boží pomoc v nejširším smyslu tohoto slova: spravedlivé poměry, plodnost země, síla, požehnání, milost a Boží přítomnost. Bůh dává to vše přímo, plní tak své slovo.

Očekávání Mesiáše znamená v našem úryvku jak naději na příchod Božího nositele spásy, tak i toužebné očekávání harmonického stavu Božího lidu. Obojí je v našem textu propojeno. Naděje, vyjádřená v textu, se opírá o Boží slovo, které je pevnou oporou – nebo se jí může podle Boží vůle opět stát, takže neztrácí svou působivost.

Jako křesťané si uvědomujeme, že v Ježíši Kristu je Bůh naší spravedlností. Bez Boha není spravedlnosti, záchrany a jistoty. Je ochoten darovat je lidem, kteří se svěřují jeho slovu a vyvozují z toho důsledky pro svůj život.

Liturgie první neděle adventní se vyznačuje očekáváním doby poslední. Starozákonní čtení a úryvek evangelia mají prorocký charakter, jsou zaměřeny do budoucnosti. V tomto smyslu se mohou navzájem objasňovat.

Úryvek Lukášova evangelia hovoří o znameních Kristova druhého příchodu. Mezi katastrofami na konci a vážnou výzvou k bdělosti se snadno ztratí slibovaná spása: „blíží se vaše vykoupení“. Starozákonní text může zvýraznit toto zaslíbení spásy. Je přece spásným proroctvím z doby, která byla poznamenána katastrofami, kterými bylo například zničení Jeruzaléma a vyhnanství. Navzdory všemu Bůh drží své slovo – svá zaslíbení naplní.

Náš úryvek z proroka Jeremjáše se nevztahuje na poslední dobu, na spásu v nebi, ale na „dny, které nastanou“, na vzdálenou, nicméně očekávanou, pozemskou budoucnost. Starozákonní proroctví nám může pomoci, abychom neočekávali vykoupení výlučně na onom světě nebo na konci tohoto světa. Dokonalá a nezničitelná spása je zajisté novým Božím stvořením. Proto však ještě není svět, ve kterém nyní žijeme, jen „slzavým údolím“, ze kterého je třeba uniknout. Boží spása proniká už do tohoto světa. Starým zákonem prorocky slibované hodnoty nám pomáhají vnímat Boží spásonosné působení v tomto našem světě. Náš text se prostě zabývá šťasným životem národa a spravedlivým králem.

Nikdy nesmíme ztratit ze zřetele při křesťanském očekávání budoucnosti, že už v tomto světě lze vnímat spásu. K Ježíšově poselství o Božím království patří přesvědčení, že Boží spásonosné jednání se už v tomto světě týká každého člověka i lidské společnosti. Adventní očekávání se každoročně zaměřuje také na očekávání lepší budoucnosti. K adventu patří nejen bdělost vzhledem k Pánovu příchodu, ale také zcela konkrétní naděje a aktivní nasazení pro zdravější svět.

Do této souvislosti zapadají Pavlova slova z Prvního listu Soluňanům. Apoštol vyzývá křesťany, aby vedli život, jaký se líbí Bohu. Prosí, ať v nich „Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem“ (1 Sol 3,12).