Petr Chalupa
O 18. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z knihy Kazatel. Tento úryvek propojuje dva texty, které se v knize Kazatel nacházejí na různých místech. Druhý verš první kapitoly uvádí známou hlavní myšlenku – marnost nad marnost, všechno je marnost. Tato myšlenka tvoří zároveň rámec celé knihy. S nepatrnou odměnou ji nacházíme také na konci celého spisu. Mimoto člení celou knihu na menší jednotky.
První verš knihy Kazatel v neděli neuslyšíme. Je jakýmsi nadpisem, který přisuzuje autorství králi Šalomounovi. Ten byl známý svou moudrostí, i když kniha Kazatel pochází z doby mnohem pozdější, než se datuje Šalomounova vláda.
Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
Druhý verš knihy už v neděli uslyšíme:
Marnost nad marnost – praví Kazatel – marnost nad marnost, všechno je marnost.
Často se tyto věty chápou jako prohlášení o všeobecné absurdnosti všeho, jako by nic nemělo smysl. Kazatel však tyto věty takto nechápe. Považuje všechno pod sluncem za marnost, doslova za vánek. Ovšem radost jako Boží dar nikdy s vánkem nesrovnává. Musíme tedy dát pozor, k čemu se obrazné označení vánek vztahuje. Čtenář si pochopitelně klade otázku, co všechno má být vánkem. Kazatel se pokouší odpovědět. Druhá část našeho úryvku je příkladem takové odpovědi. Musíme ovšem nejprve sledovat širší myšlenkovou souvislost celé první a druhé kapitoly, abychom správně porozuměli.
Východiskem Kazatelových úvah je otázka:
Co má člověk z celé své námahy, s kterou se plahočí pod sluncem?
Následují proslulé úvahy o tom, že není nic nového pod sluncem:
Co bylo, zase bude, co se stalo, zase nastane … Vyskytne-li se něco, o čem se řekne: Hle, to je nové – dávno to bylo v dobách, které byly před námi.
Pak se Kazatel zamýšlí nad tím, jak marná je věda:
Uložil jsem si hledat a moudře zkoumat všechno, co se děje pod nebem. Je to obtížné zaměstnání, které Bůh uložil lidem, aby ho splnili. Prohlížel jsem všechna díla, která se dějí pod sluncem, a hle – všechno je marnost a chytání větru.
Rozmnožil jsem a zvětšil svou moudrost víc nežli všichni, kteří vládli před mnou v Jeruzalémě: má mysl pochopila mnoho moudrosti a vědy. Uložil jsem si poznat moudrost i poznat hloupost a pošetilost – a poznal jsem, že i tohle je chytání větru, protože mnoho moudrosti je mnoho starostí a se zvýšeným poznáním se zvyšuje trápení.
V zápětí odhaluje marnost rozkoše:
Neodepřel jsem žádnou touhu svým očím, neodmítl jsem svému srdci žádnou rozkoš.
V jedenáctém verši druhé kapitoly se dozvídáme celkový výsledek:
Uvažoval jsem o všech svých skutcích vykonaných mýma rukama a o námaze, kterou jsem vynaložil na jejich dosažení, a hle – všechno je marnost a chytání větru, žádný užitek není pod sluncem.
V následujícím textu, ke kterému patří úryvek vybraný pro nedělní bohoslužbu, se Kazatel vyrovnává s námitkami vůči výsledku svých úvah. První námitku vyjadřuje třináctý a čtrnáctý verš druhé kapitoly:
Poznal jsem, že moudrost předčí hloupost, jako světlo předčí tmu. Moudrý vidí před sebou, ale hlupák kráčí v temnotě.
Kazatel odmítá tuto námitku odkazem na skutečnost, že moudrý umírá stejně jako hlupák. Proto tedy nedosáhne ani moudrý člověk žádného trvalého užitku. Ani uznání, které přetrvá smrt, nemůže trvat věčně. Tento poznatek vede moudrého Kazatele na pokraj zoufalství.
V osmnáctém až dvacátém verši druhé kapitoly se setkáváme s druhou námitkou vůči myšlence, podle které pro člověka neexistuje trvalý užitek:
Proto se mi zošklivila všechna má práce, kterou jsem tady vykonal a kterou musím zanechat tomu, kdo přijde po mně. Kdo ví, zda bude moudrý, nebo hloupý? A přece bude rozhodovat o celé mé práci, která mě stála námahu a píli tady pod sluncem. I to je marnost.
I když moudrý člověk nemá pro svou smrtelnost žádnou výhodu vůči hlupákovi, přesto přináší jeho námaha užitek, neboť prací získaný majetek může přenechat svým dědicům. Nezískává tedy užitek on sám, ale jím získaný majetek se udržuje v řadě pokolení. Zde se ozývá starobylé kolektivní myšlení. Nepřežívá jednotlivec, ale rod, společenství: rodiče ve svých dětech a vnoučatech. Tento smysl lidského života je velmi rozšířen a hluboce zakotven v lidské duši. Kazatel odpovídá na tuto námitku moderní argumentací. Odvolává se na svou zkušenost. Zároveň si ovšem zoufá nad tím, že výsledek jeho práce připadne jinému. Napětí mezi prací jednotlivce a očekávaným užitkem vede Kazatele k tomu, že nenávidí svou práci i to, co jejím prostřednictvím získává.
Vždyť se stává, že někdo pracuje moudře, rozvážně a úspěšně, a nakonec to dá do vlastnictví jinému, kdo na tom nepracoval. I to je marnost a velké zlo.
Kazatel popisuje případ, který pozoroval. Jde o ztrátu majetku za života vlastníka. Stává se, že ten, kdo pracuje, musí přenechat výsledek své práce jinému, a sice tomu, kdo vůbec nepracoval. Příčina ztráty není uvedena. Zdůraznění moudrosti a rozvážnosti vylučuje však námitku, že by o svůj majetek přišel kvůli chybám, které udělal. Ke ztrátě majetku došlo zřejmě z důvodu, který majitel nemohl ovlivnit.
Co má člověk za všechno svoje namáhání a snahu, s níž se plahočí pod sluncem?
V návaznosti na předcházející případ hodnotí tento verš lidskou existenci ve světě. Kazatel nedokáže zajistit předání majetku získaného moudrostí, navíc si uvědomuje napětí mezi vynaloženou námahou a nedosaženým užitkem. Jeho rétorická otázka vidí lidskou existenci velmi negativně. Navzdory námaze a veškerému úsilí nezůstává člověku nakonec nic.
Ano, po všechny dny má jen starosti; trápení je jeho zaměstnáním, ani v noci si jeho srdce neodpočine. I tohle je marnost.
Závěrečný verš našeho úryvku zobrazuje rozsah tohoto tragického stavu. Možná se takto hovořilo. Člověk je natolik posedlý úspěchem a užitkem své práce, že se mu stává neustálým stresem. Biblické pojetí člověka sice nepopírá, že si člověk musí zasloužit svůj chléb tvrdou prací, avšak noc je mu darována jako příležitost k odpočinku a občerstvení. Náš text ovšem říká: “ani v noci si jeho srdce neodpočine.” Čtenář se zde setkává s obrazem úplného neštěstí a poškozeného stvoření. Kazatelovo negativní pojetí člověka dosahuje svého vrcholu. Tím překvapivější je pokračování v následujícím verši, který hovoří o štěstí přijatém z Boží ruky. Tento verš již v neděli neuslyšíme, ale bude dobré, když si ho nyní poslechneme:
Nic není lepší pro člověka, než aby jedl a pil a měl se dobře za všechnu svou práci. A uvědomil jsem si, že i to je z Boží ruky.
Východiskem Kazatelovy filozofie je otázka po obsahu a podmínkách lidského štěstí. V první části ukazuje, že člověk nemůže být šťastný díky vlastním snahám. Do tohoto úseku patří také náš úryvek. Kazatel zde odhaluje zoufalství člověka, jehož život je určován pouze prací. Práce může vést k získání majetku, ale majetek není trvalým a jistým užitkem, neboť jej majitel může ztratit nebo může vlastnictví padnout do rukou někoho jiného. Život takto postiženého nebyl ničím jiným než prací. Nikdy nezakusil štěstí, ke kterému měl majetek napomoci.
Kazatel odhaluje tragičnost lidské existence, která je určována jen snahou mít. Kazatele to ovšem nevede k pohrdání tímto světem – naopak, slyšeli jsme, co říká bezprostředně za vybraným úryvkem: “Nic není lepší pro člověka, než aby jedl a pil a měl se dobře za všechnu svou práci.”
Podle Kazatele nezáleží na tom, aby měl člověk mnoho majetku, nýbrž na tom, aby se člověk těšil z toho, co mu bylo dáno. Jde mu o zakoušení štěstí. Své štěstí prožívá ovšem ve společenství s Bohem.
Po čtení z knihy Kazatel budeme v neděli zpívat některé verše 90 žalmu. Připomínají – Kazateli blízkou – pomíjivost člověka a vyvozují z ní prosbu obracející se k Bohu: “Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce.”
V úryvku z Lukášova evangelia odpovídá Ježíš na žádost člověka ze zástupu: “řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!” Nejprve tuto žádost odmítá otázkou: “Kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?” Pak pokračuje poučením pro všechny – naprosto v duchu starozákonního Kazatele: “Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má.” Svou nauku znázorňuje pak podobenstvím o bohatém člověku, který hodlal vystavět větší stodoly pro hojnou úrodu a který chtěl z velkých zásob žít po mnoho let. Do jeho plánů zasahuje Bůh slovy: “ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši.” Podobně jako Kazatel se ptá: “Čí bude to, co jsi nashromáždil?” Podobenství vede ke konstatování – nezáleží na nahromaděných pokladech – a k nepřímé výzvě: je třeba být bohatý před Bohem. Podle dalšího textu Lukášova evangelia vede k získání tohoto bohatství starost o Boží království.