Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ko 1,9–20

Marie Klašková

 

O slavnosti Ježíše Krista Krále uslyšíme ve druhém čtení úryvek z listu Kolosanům. Z první kapitoly byl vybrán dvanáctý až dvacátý verš. Vzhledem k tomu, že jsme větší část tohoto úryvku četli už o 15. neděli v liturgickém mezidobí, rozšíříme si dnešní výklad o několik předcházejících veršů.

Dříve než se začteme do vybraného úryvku, připomeňme si, co víme o listu Kolosanům. Město Kolosy se nacházelo v římské provincii Asii. Leželo na cestě z Efezu do Milétu. Obyvatelé se živili převážně chovem ovcí a jejich vývozem. Hospodářský rozkvět skončil ve 3. stol. př. Kristem, když Antioch II. založil město Laodiceu a učinil z něho hospodářské středisko. Kolosy zanikly v šedesátých letech prvního století po Kristu v důsledku zemětřesení. Katastrofa se však v listu nepřipomíná, můžeme tedy usuzovat, že vznikl ještě před touto událostí, tedy nejpozději koncem šedesátých let prvního století. Kolosané byli před přijetím křtu pohané. Evangelium přinesl do Kolos Pavlův spolupracovník Epafras. Obec přijala evangelium pozitivně a ve svém okolí je praktikovala.V době napsání listu je obec ohrožena nějakým bludem, nevíme však přesně kterým. List Kolosanům se v mnoha bodech podobá listu Efezanům a určitou souvislost najdeme i s listem Filemonovi. Dopis napsal pravděpodobně apoštol Pavel nebo některý z jeho žáků v Malé Asii.

List Kolosanům začíná pozdravem, podobně jako většina Pavlových dopisů. Pak následuje díkůvzdání za obec, za její víru a křesťanský život.

Pavel zdůrazňuje, že se nepřestává za obec modlit. Už ve třetím verši čteme: “Stále za vás v modlitbách děkujeme Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista…” (Kol 1,3). V podobném duchu je sepsán devátý verš: “Proto i my, ode dne, kdy jsme to uslyšeli, nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali jeho vůli” (Kol 1,9). Pavel v modlitbě prosí o dar poznání Boží vůle. V tom přímo navazuje na Ježíšovo učení. Na mnoha místech evangelia najdeme zmínku o hledání Boží vůle a důležitosti jejího naplnění. K poznání Boží vůle dospěje člověk díky moudrosti a duchovnímu chápání. Duchovní růst umožňuje člověku nahlížet pod povrch věcí, a tak lépe rozpoznávat smysl vlastního jednání a naplňovat vůli Boží.

Boží vůle se naplňuje v běžném životě konkrétního člověka. V dalším verši čteme: “Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha” (Kol 1,10). Každodenní lidský život je posuzován z Božího hlediska. Každé chování má dělat Pánu radost. Hlavním měřítkem Pavlovy etiky je Pánovo zalíbení. Tuto myšlenku najdeme na více místech v Pavlových listech. Někde je měřítkem sám Bůh, jinde Ježíš Kristus. Díky dobrému chování může člověk růst v poznání Boha. Pavel učí, že člověk je ospravedlněn na základě víry. V listu Římanům čteme: “Jsme totiž přesvědčeni, že člověk se stává spravedlivým vírou, bez skutků zákona” (Řím 3,28). Víra však musí být činorodou, schopnou rozvoje a dalšího poznávání. Taková víra se nutně musí projevit v běžném životě každého člověka. Nebudeme se však nyní zabývat problémem spojení víry a skutků. Ani Pavlovi nejde na tomto místě o řešení tohoto teologického problému. V první řadě mu záleží na pravém poznání evangelia a životě podle něho. Poznání Boha se ukazuje v přijetí celého evangelia, se všemi důsledky, které z jeho naplňování plynou.

Pavel se v jedenáctém verši opět odvolává na Boží moc, která umožňuje radostný život člověka. Čteme: “a z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti” (Kol 1,11). Člověk je slabý tvor. Bůh mu dodává veškerou sílu a energii k životu. Kolosané musí osvědčit opravdovost své víry v Krista. K tomu by však nemělo dojít nátlakem, ale radostně. Křesťané mohou všude a ve všem obstát s radostí a trpělivostí, protože jsou zakotveni a posilováni Boží mocí.

Křesťané v Kolosech, kteří uvěřili Kristovu evangeliu, musí svou víru naplňovat v každodenním životě. Pavel zdůrazňuje poznání Boží vůle. K tomu však nedochází ve změněném stavu vědomí, ale v běžné životní praxi. Samotný život je dar a úkol od Boha. Člověk ho má prožívat tak, aby byl co nejvíce spojený s ním a jeho vůlí.

Nyní vidíme, do jaké situace a souvislostí je zařazen nedělní úryvek. Nedávno jsme poslouchali komentář k velké části tohoto úryvku. Podrobněji se proto budeme zabývat dvanáctým až čtrnáctým veršem, které slouží jako úvod k chvalozpěvu o Kristu.

Pavel děkuje v první kapitole dvakrát za křesťanskou obec v Kolosech. Vděčnost se obrací k Bohu Otci: “budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle” (Kol 1,12). Člověk má děkovat Bohu především za dar spásy. Křtem je člověk povolán k účasti na Božím dědictví. Ve spisech, které se našly v Kumránu, bychom objevili mnoho myšlenek, týkajících se vztahu světla a tmy. V jednom ze spisů čteme: “Neboť svévolníci jsou údělem temnoty, údělem Božím však je věčné světlo!” (1 QM 13,9). Také Pavel používá tohoto protikladu. Pokřtění jsou připravováni k účasti na dědictví svatých ve světle, kdežto ostatní jsou pod vládou tmy, jak vyplývá z dalšího verše: “On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna” (Kol 1,13). Křesťané jsou vyrváni z moci tmy. Člověk je Bohem zachráněn. Tuto myšlenku bohatě rozvíjí starozákonní tradice. Bůh je ve Starém zákoně známý především jako ten, kdo zachraňuje. Vyvádí Izraele z otroctví v Egyptě a dává mu svobodu. Později ho navrací do Zaslíbené země po mnoha letech vyhnanství. Podle apoštola Pavla přichází spása s Kristem. Vidí ji jako přítomnou skutečnost, když píše, že Bůh přijal obec do království svého milovaného Syna. Neznamená to však, že by koloská obec již byla “v nebi”, že by na tom byla jinak, než my. Pavel chce ukázat, že obec směřuje ke Kristu. Na věřících lze poznat, že jsou Kristem spaseni. Ježíš Kristus je pro člověka vykoupením a odpuštěním hříchů: “V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů” (Kol 1,14). Křesťané jsou křtem vysvobozeni z moci temnot.

Pavel nyní přechází k hymnickému chvalozpěvu na Krista, který je věrným Božím obrazem. Tento hymnus se často modlíme v denní modlitbě církve, ve večerních chválách. Již jsme se jím dříve zabývali, proto si text pouze připomeneme:

“On je věrný obraz neviditelného Boha,
prvorozený z celého tvorstva.
V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi,
svět viditelný i neviditelný.
Ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti –
všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.
Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm.
A on je hlava těla, to je církve.
On je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých.
Tak má ve všem prvenství.
Bůh totiž rozhodl, aby se v něm usídlila plnost dokonalosti,
a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo
jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví, prolitou na kříži, zjedná pokoj” (Kol 1,15-20).

Pavel vysvětluje hymnickým způsobem, proč má Kristus prvenství ve všem. Je dříve než všecko ostatní nejen proto, že existuje od věčnosti, ale i pro své výsadní postavení nade vším tvorstvem. To je na něm úplně závislé ve svém bytí, neboť on je stvořil, dál udržuje a zachovává. Bez této jeho činnosti by přestalo existovat.

Hymnus na Krista v listu Kolosanům navazuje na píseň o Ježíši Kristu. Hymny najdeme i jinde v novozákonních listech. Většina z nich je vybrána pro Denní modlitbu církve. Takové písně vznikaly pravděpodobně pro křestní liturgii obce, která hymnem velebí Krista za prokázané skutky spásy.

Svým výkladem světa, smířeného v Kristu, mluví autor listu do atmosféry plné strachu. Ukřižovaný Ježíš Kristus je osvoboditelem kosmu a základem jednoty. Dnešní svět zná dobře pocity ohrožení a strachu. Věřící křesťan nesmí zlehčovat současné problémy. Musí je brát vážně a rozlišovat, kde jde o formu “konzumní úzkosti” a kde o skutečnou starost o přežití. Víra v Krista pak bude vždy pohnutkou k tomu, abychom hledali ve světě řád, a uznali, že svět je udržován Bohem. Křesťan by měl díky své živé víře vidět za hranice přítomného okamžiku a s nadějí hledět do budoucna.

O slavnosti Ježíše Krista Krále je tento hymnus více než příhodný. Kristus je v něm oslavován jako nejvyšší vládce, kterému je všechno podřízeno. Starozákonní čtení a žalm jsou věnovány králi Davidovi, který se stal vzorem pro všechny další judské krále a předobrazem Mesiáše. V evangeliu uslyšíme Lukášovo vyprávění o rozhovoru členů velerady a vojáků s Ježíšem přibitým na kříži. Všichni se mu vysmívají, tropí si posměch z jeho kralování. Jediný, kdo uvěří v Ježíše jako krále, je lotr ukřižovaný po jeho pravici. Říká: “Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království!” (Lk 23,42). Ježíš tuto důvěru nenechává bez odezvy, slibuje okamžité přijetí do ráje. Lotrova víra může být pro každého z nás výzvou k podobně odvážné prosbě o přijetí do Kristova království.