Petr Mareček
O 17. neděli v liturgickém mezidobí budeme pokračovat v průběžné četbě Lukášova evangelia. Uslyšíme úryvek z 11. kapitoly, 1. až 13. verš.
Ježíš se musel jevit svým učedníkům jako mistr modlitby. Snad se před ním cítili v této oblasti jako břídilové. Z toho důvodu ho prosí, aby je naučil modlit se. Ježíš nabízí vzorovou modlitbu. Neznamená to však, že by měli používat pouze tato slova. Prosbami této modlitby je vytyčena oblast, ve které se má utvářet. Jsou to rovněž prosby, které je třeba si osvojit jako nejdůležitější. V připojených podobenstvích Ježíš ukazuje, s jakým postojem se učedníci mají modlit. Jeho vyučování se zabývá otázkou, jak se modlit a oč v modlitbě prosit.
V modlitbě se obracíme k Bohu a přinášíme mu své prosby. Boha nevidíme a rovněž nevíme, jak se k nám staví. Je pro nás neviditelný, vzdálený, cizí, nepřítomný, nepochopitelný a neprůhledný. Pro modlitbu je zásadně důležité, jaký druh vztahu existuje mezi Bohem a námi lidmi. Podobá se Bůh nějakému mocnému pánu, který je sice schopen vyplnit naše prosby, kterému však na nás nezáleží? Na tuto první a zásadní otázku poskytuje vysvětlení první slovo Ježíšova poučení o modlitbě. Ježíš říká, že se máme obracet k Bohu jako k „otci“. Nejde přitom jen o správné oslovení, nýbrž je vysvětlen celý vztah, v jakém se nachází Bůh vůči nám lidem. Bůh není vzdáleným, cizím, mocným pánem, který o nás nechce nic vědět. Je nám nakloněn svým zájmem, láskou a starostlivostí o nás lidi. Jedná se o postoj, který charakterizuje vztah skutečného otce vůči dětem. Sám Ježíš se obrací ve své modlitbě k Bohu jako k Otci (Lk 10,21; 22,42; 23,34-46), neboť takto zná Boha. Ježíšovo poučení o modlitbě je zároveň poučením o víře. Máme totiž skutečně věřit, že Bůh je náš Otec a že je nám nakloněn s velikým zájmem a vroucí láskou. V této víře mu máme též přednášet naše prosby. Jestliže budeme mít o Bohu správné poznání, budeme se k němu obracet plni důvěry a naplněni nadějí – a budeme tak počítat s jeho pomocí. V intenzitě naší prosby se pak osvědčí síla naší víry v Boha.
V hrubých obrysech Ježíš rozvíjí, oč máme prosit Boha. V jeho vzorové modlitbě nalézáme dvě skupiny proseb. V první jde přímo o Boha, druhá se týká našich nesnází a těžkostí. Na prvním místě máme Boha prosit: posvěť se jméno tvé. Podle způsobu vyjadřování Písma svatého to neznamená: ať se Bůh stará, aby lidé pokládali jeho jméno za svaté a aby ho nezneuctívali. Znamená to však: ať Bůh sám své jméno posvětí: ať tak jedná, aby byl poznán a uznán jako ten, kterého charakterizuje jeho jméno, totiž jako Bůh a Otec. Boha, v kterého věříme, prosíme, aby se stal viditelným jako Bůh a Otec. Definitivní zjevení a nepopiratelná viditelnost Boha se má stát naší první snažnou prosbou. Máme tedy přednést Bohu svou touhu po jeho zjevení. Prosíme tedy Boha, aby dovršil situaci této prosby, aby nás ze stavu víry v něho uvedl do stavu nazírání.
V další prosbě – „přijď království tvé“ – činíme hlavní obsah Ježíšovy zvěsti obsahem naší modlitby. Ježíš zvěstuje radostné poselství o Božím království, o Boží královské vládě (Lk 4,43; 8,1; 10,9.11). Navzdory všem zkušenostem zvěstuje, že Bůh je jediným a milostivým Pánem a že je nepokrytě zřídí a prosadí. Denně zakoušíme mnoho pánů a mocí, lidí a mocností přírody, které se jeví mnohem znatelněji a silněji než moc Boží. V této situaci prosíme: přijď království tvé. Prosíme takto o definitivní dokonání, kdy Bůh bude vládnout nepokrytě a viditelným způsobem, kdy on a Otec bude jediným pánem.
Na tomto místě Ježíš poučuje učedníky, aby učinili obsah jeho zvěsti obsahem své modlitby. Boží jednání, které Ježíš zvěstuje, mají vyprosit od Boha. Do takové míry si mají přisvojit Ježíšovu zvěst a Boží jednání. První prosby se zabývají zcela Bohem. V nich neprosíme Boha o nějaký dar. Prosba adresovaná Bohu žádá jeho samotného. Prosíme o zvrat stávajících poměrů, ve kterých Boží přítomnost nezakoušíme a Bůh je nám skryt. Prosíme, aby se Bůh stal viditelným a aby se Pánem stal Bůh, o kterém Ježíš vyučoval, že je naším milujícím Otcem.
V druhé skupině proseb jde o naše naléhavé potřeby. Jedna prosba se týká materiálních závislostí a potřeb: „chléb náš vezdejší dávej nám každý den“. V našem pozemském životě jsme závislí na jídle a pití, na oblečení a bydlení. O to vše máme a smíme prosit v takové míře, v jaké je to pro nás nutné. Ježíš nevložil do modlitby prosbu o nadbytečné věci. Modlitba, které Ježíš učí, není zaměřena egoisticky. Ve výrazech „nám“ a „my“ jsou zahrnuti všichni prosící.
Vedle materiálních potřeb se nachází duchovní nedostatek: „odpusť nám naše hříchy“. Bůh nás bere k odpovědnosti. Často jednáme neodpovědně, jsme vinni před Bohem a proviňujeme se vůči bližním. Hříchy si nejsme schopni sami odpustit. Jsme odkázáni na Boží odpuštění, které si máme vyprosit. K této prosbě Ježíš připojuje ujištění: „neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám“. Tak nám připomíná, že nemůžeme dosáhnout Božího odpuštění se zatrpklým srdcem, které není schopné odpustit (srov. Mt 18,23-35).
Na závěr pak prosíme Boha o jeho ohled na naše slabosti. Bůh nevede člověka do pokušení s cílem, aby dosáhl zla a aby nás nechal upadnout do hříchu. Bůh však může přivodit zkoušku a vyzkoušet naši pevnost a vytrvalost. Této prosbě je cizí veškerá nadutost a sebejistota. Doznáváme naše slabosti a naši nestálost. Vyznáváme před Bohem, že nemáme sílu obstát ve zkoušce a zůstat mu věrni. Pokorně tedy prosíme o jeho pomoc a vyjadřujeme zároveň touhu zůstat s ním spojeni. Protože Ježíš zná Boha a protože zná smysl a cíl našeho života, může učit modlitbě takovým způsobem, jako nikdo před ním. V modlitbě „Otčenáš“ nám Ježíš dává nejen text modlitby, ale zároveň měřítko pro obsahy našich modliteb.
Ježíš učil učedníky, že smí Boha nazývat „Otcem“ a že Boží vztah vůči nim se podobá vztahu otce vůči dětem. Rád by je přesvědčil, jak velice mohou počítat s Boží dobrotou a s vyslyšením svých modliteb. Šestinásobným opakováním Ježíš ujišťuje, že Bůh vyslyší jejich prosby: „Proste, a dostanete; hledejte a naleznete; tlučte, a otevře se vám! Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře“ (Lk 11,9n). Pomocí dvou podobenství připomíná Ježíš každodenní lidské vztahy a zkušenosti. S jejich pomocí chce odpovědět na otázku: Co obdržíme od Boha? K naší každodenní zkušenosti patří, že přítel splní prosbu svého přítele stejně jako otec vyplní prosbu svého dítěte. Jak tedy můžeme pochybovat, zda Bůh vyslyší naše prosby? Odvažujeme se považovat Boha za méně dobrého? Ježíš chce, abychom si uvědomili, jak velké křivdy se dopouštíme vůči Bohu, když k němu nemáme důvěru. Svou modlitbou dáváme ve skutečnosti najevo, v jakém vztahu se nacházíme vůči Bohu a za koho jej pokládáme.
Pro první podobenství jsou základem vztahy, které platí v sousedských vztazích na vesnici. V nevhodnou dobu může jít soused s naléhavou prosbou ke svému sousedovi. I když je to pro druhého nepohodlné a nepříjemné, přesto prosbu svého souseda vyplní. Když se takto zachová obtěžovaný člověk, jak teprve bude jednat Bůh, jehož dobrota nezná hranice a pro kterého neexistuje nevhodná doba a jakákoli obtíž?
Kromě toho může toto podobenství ozřejmit některé vlastnosti pravé modlitby. Přítel jde ke svému příteli v případě skutečné nouze. Nemáme se tedy obracet k Bohu s prosbou o nadbytečné věci, nýbrž v záležitostech skutečných nesnázích, ať vlastních, nebo cizích. Přítel říká bez jakýchkoli složitostí nekomplikovaně a přímo, co potřebuje. Rovněž před Bohem nemusíme slova prosby dalekosáhle hledat, nýbrž smíme k němu mluvit otevřeně a přímo bez jakýchkoli zábran. Přítel prosí svého přítele s důsledností a důrazností. Totéž má platit o naší modlitbě k Bohu. Nesmíme s ní hned přestat a zmalomyslnět. Nesmíme zanevřít na Boha, nesmíme odepsat jeho pomoc a jít svou vlastní cestou v rezignaci nebo ve vlastní slávě. Musíme setrvat ve spojení s Bohem v trpělivé, opakované a neúnavné modlitbě.
V druhém podobenství připomíná Ježíš, jak otec přijímá prosbu svého dítěte. Splní ji. Žádanou dobrou věc nenahradí něčím, co může být dítěti nebezpečné a co by mu mohlo uškodit. Ježíš učil své učedníky, že smí Boha nazývat Otcem. Když pozemský otec, který rovněž chybuje, jedná takto, tím spíš se tak bude chovat Bůh, jehož blahovůle není zastřena žádným stínem? Ježíš nás chce skrze tyto každodenní zkušenosti dovést k důvěře v Boha. Vyjadřuje tak své poznání Boha a svůj pohled na něho. Zve nás k tomu, abychom tento pohled na Boha převzali do svého života v pevné víře – a tak abychom se k němu obraceli nekomplikovanou modlitbou s plnou důvěrou. Ježíšovo poučení o modlitbě je poučením o správném vztahu k Bohu.
Na základě tohoto pohledu na Boha, jak je zprostředkován skrze dvě podobenství, vyzývá nás Ježíš s důrazností k modlitbě a hovoří s velkou jistotou o vyslyšení našich modliteb (Lk 11,9n). Zdá se, že této výpovědi často odporuje naše zkušenost. Kdo nemůže uvést případy, kdy jeho modlitba zůstala nevyslyšena? Nevychází mnoho únavy a malátnosti při modlitbě ze zdánlivé zbytečnosti a marnosti modlitby? Je patrné, že nemůžeme Ježíšův příslib chápat takovým způsobem, že z naší strany je potřeba jen vyslovit a opakovat naše přání a že Bůh je pak hned vyplní.
Ježíš nám dává záruku, že Bůh nám dá jen dobré dary. Nedá nám hada ani štíra. Jeho dary nám neuškodí, ani nám nepřivodí zkázu. Ježíš nám však nedává záruku, že naše prosby usilují vždy o dary, které jsou pro nás dobré. Dítěti, které prosí o rybu, nedá otec hada. Když však dítě prosí o hada a pokládá jej za něco dobrého, otec tuto prosbu dítěte nevyplní – právě proto, že je dobrý. Záleží na Bohu, jak naše prosby posuzuje. Nemůžeme mu dát žádné předpisy, jak nás má vyslyšet. K tomu nám chybí úsudek. Smíme však mít jistou důvěru, že nás Bůh vyslyší způsobem, který je pro nás nejlepším.