Kalendář akcí

<< Prosinec 2024 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

L 12,32-48

Petr Mareček

 

O 19. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme úryvek z Lukášova evangelia. Perikopa obsahuje dvě výzvy. Ježíš povzbuzuje učedníky, aby se neznepokojovali (Lk 12,32-34), a pomocí dvou podobenství je vyzývá k bdělosti a připravenosti (Lk 12,35-48).
Ježíš se nejprve obrací na učedníky výrokem, který je pobídkou a útěchou zároveň: „neboj se!“. Oslovení „malé stádce“  vychází z obrazu, podle kterého jsou lidé stádem, jehož pastýřem je Bůh. Těmto lidem odevzdává Bůh království podle svého plánu spásy. Skutečnost, že jde o „malé“ stádce (srov. Sk 20,28n), poukazuje na menšinový stav a na ohroženost této skupiny (Lk 9,46-48; 18,15-17). Ježíšovo poselství nepřijali všichni Židé, ale jen někteří z nich. Těm bylo odevzdáno království, které se však často ukazuje v souvislosti s těžkostmi a napětím.
Podle Lukášova evangelia se království uskutečňuje ve schopnosti dát vlastní majetek k dispozici pro druhé. Na stížnost člověka ohledně spravedlivého dělení dědictví reaguje Ježíš podobenstvím o boháči a stodolách. Nejprve ovšem varuje: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má“ (Lk 12,15). Zdá se, že být Ježíšovým učedníkem je náročné: „Žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,33). V Lukášově evangeliu je Zacheus představen jako model učeníka, protože dává své jmění chudým (Lk 19,8) – na rozdíl od bohatého mladíka, který není ochoten se vzdát svého majetku (Lk 18,18-23). Rovněž členové prvního křesťanského společenství jsou vyzváni, aby dali svůj majetek ke společnému používání. Příkladem takového jednání je Barnabáš ve Skutcích apoštolů (Sk 4,36n; srov. 4,32-35).
Výzva – darovat almužnu a „opatřit si měšce, které nezpuchřejí, a poklad v nebi, kterého neubývá“ (Lk 12,33) – odpovídá závěrečnému poučení z podobenství o boháči a stodolách: „Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem“ (Lk 12,21).
Obraz „nebeského pokladu“, známý už ve Starém zákoně (Tob 4,8n) a židovské literatuře (ŽŠal 9,5; 2 Bar 26,1), předpokládá zosobněnou Moudrosti, která chce, aby jí člověk dal přednost před zlatem a stříbrem (Př 3,13-15; 8,10n). V řecké literatuře se rovněž setkáváme s touto tematikou. Sokrates prohlašuje: „Velmi tě obdivuji, protože jsi nedal přednost získání pokladu ze stříbra a zlata, nýbrž pokladu moudrosti. Zřejmě se domníváš, že stříbro a zlato nečiní lidi lepšími, nýbrž vyučování moudrých“ (XENOFON, Memorabilia IV,2,9). Ježíš zdůrazňuje pomíjivost pozemských pokladů, aby tak poukázal na jejich relativní důležitost. Jsou vystaveny nebezpečí zničení od molů nebo krádeže od zlodějů. Ježíš slibuje bohatému mladíkovi „poklad v nebi“, jestliže prodá své jmění a bude ho následovat (Lk 18,22). Obrazem pokladu v nebi je vyjádřeno Boží království, které – jakmile člověka zasáhne – vyzývá ho, aby rozdal své jmění chudým.
Věty – „kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce“ (Lk 12,34) – odůvodňují jednání, které nezná jinou možnost při hledání nebeského pokladu. Každý člověk se totiž nachází ve stavu hledání vlastního pokladu, které neustále vyžaduje velké úsilí. Volba pokladu, který se stane předmětem hledání, nastává v srdci člověka, jež je centrem lidské vůle. Srdce je místem, kde se uskutečňují rozhodnutí, která pak zcela ovlivňují zaměření života.
Rozličné výzvy k životu osvobozenému od touhy po vlastnění majetku a hromadění peněz nebo od znepokojení ohledně materiálních potřeb se v zásadě zakládají na dvou odůvodněních: na obrazu o Bohu, který projevuje svou láskyplnou starostlivost vůči svému stvoření, a na úsilí učedníků, které se při budování království uskutečňuje sdílením vlastního majetku. Na tyto výzvy není možné zaujmout postoj se založenýma rukama nebo se snažit zprostit obtíží, které život přináší, ale je třeba mít na paměti, že budování Božího království je prvořadým a nejnaléhavějším úsilím Ježíšova učedníka. Ježíš nevyzývá k tomu, aby se jakékoliv jmění pokládalo za špatné a vnitřně nedovolené. Nevyzývá ani k asketismu nebo útěku ze světa, ale vybízí k osvobození od strachu, ke kterému vede starost o majetek. Životní jistota nevzniká hromaděním majetku, nýbrž vírou v Boha, Udržovatele stvoření a Pána království.

Druhá část dnešního úryvku ze 12. kapitoly Lukášova evangelia obsahuje výzvu k bdělosti a připravenosti, která je vyjádřena pomocí dvou podobenství. Skrytost a zdánlivě úplná nepřítomnost Pána byla vždy pro věřící břemenem a zkouškou. Žalmista prožívá velikou bolest, když je mu kladena otázka: „Kde je tvůj Bůh?“ (Ž 42,4.11). Mnoho jiných skutečností ovládá scénu života. Lidé, životní poměry, přírodní síly, nemoci, dějinné události zasahují určujícím způsobem do našeho života a pokouší se nás ovládnout. Vůči tak citelným silám a mocnostem se Bůh jeví vzdálený a slabý. Nacházíme se v nebezpečí zemdlení a únavy, které způsobí, že naše spojení s ním bude slábnout a že bude mít stále menší vliv na náš život. Nacházíme se tedy v nebezpečí nechat stranou jeho příkaz a jednat nezodpovědně podle vlastní libosti. Ježíš chce těmito dvěma podobenstvími upozornit na toto nebezpečí. Zároveň však také ukazuje, co Pán daruje těm, kdo jsou bdělí a věrní.
Společným rysem obou podobenství je Pánova nepřítomnost. Chtějí poukázat na to, co mají služebníci činit během jeho nepřítomnosti. Prvním úkolem je být bdělý a být připraven. Kdo odložil opasek a uvolnil si tak svůj oděv, přichystal se podle tehdejšího zvyku na odpočinek. Kdo je přepásán opaskem, je připraven k práci a nachází se tak v postoji pohotovosti. Hořící lampa umožňuje činnost i v noci. Jedná se tedy o stálou připravenost – bez ohledu na jakýkoli časový okamžik. Dodatečné srovnání s příchodem zloděje má zdůraznit, jak náhle a nečekaně může Pán přijít. Neexistuje žádný okamžik, při kterém by člověk s jeho příchodem nemusel počítat.
Podobenství vyjadřují v prvé řadě, že mezi tím, kdo není přítomen, a přítomnými existuje vztah nadřízenosti a podřízenosti. Přítomní nejsou svými pány – s pravomocí rozhodovat. Své chování a jednání musí přizpůsobit tomu, co si Pán přeje.
Pánova nepřítomnost vede téměř nutně k oslabení spojení s ním; jeho vliv přestává být určující. My lidé jsme odkázáni na přítomnost, na neustálé setkávání, má-li nějaký vztah zůstat silný a živý. Opak známe z přísloví: Sejde z očí, sejde z mysli. Jestliže je v podobenství požadována stálá bdělost a stálá připravenost, pak je tím míněno intenzivní, živé zaměření na Pána. I kdyby se Pán ztratil z očí, musí zůstat v mysli, musí jím být naplněné srdce. Kde můžeme zakoušet přítomnost „nepřítomného“ Pána? Zůstal přece přítomný: v eucharistickém chlebě a víně, ve svém Slově, v trpících nouzí, skrze něž se s ním můžeme setkat (Mt 25,31-46), dále v lidech, kteří utvářejí svůj život podle něho, a v obrazech, které byly vytvořeny z živého setkání s ním. Tím vším se mají učedníci nechat k němu dovést, a tak s ním zůstat spojeni živým poutem. Když jsou s ním takto spojeni, může přijít v kteroukoli dobu. Jsou totiž bdělí a připravení. Neslýchaným způsobem je pak líčena Pánova reakce na takové jednání služebníků. Mění si s nimi místo. Přebírá službu služebníků a jedná s nimi jako se svými pány. Nechá je zaujmout místo u stolu a obsluhuje při hostině. Oceňuje jejich jednání, proto také vyjadřuje svou radost a uznání. Zůstává Pánem – právě proto je jeho služba tak zvýrazněna – a oni zůstávají služebníky – právě proto je jim projevována tak velká úcta. Z podobenství je rovněž zřejmé, že tento vztah Pán – služebník není nelidským a neosobním vztahem. Pán si přeje, aby jeho služebníci byli s ním stále spojeni osobním a srdečným způsobem. On sám pak dokáže takové chování ocenit velmi osobním způsobem. Služebníci mají mít svého nepřítomného Pána v srdci a nechat se ovlivňovat jeho vůlí. Mohou však zároveň prožívat jistotu, že Pánovo srdce je jim otevřeno.
Všichni služebníci musí bdít, když přijde Pán. Z Petrovy otázky v Lk 12,41 je zřetelné, že existují i služebníci, kteří mají zvláštní odpovědnost. Pán jim předal funkci vedení a správy vzhledem k spoluslužebníkům. Tento úkol nese s sebou zvláštní nebezpečí, a proto jsou obzvlášť bráni k odpovědnosti. Jsou pouze správci, nikoli právoplatným vedením. Žádá se od nich rozvážnost a věrnost vůči Pánovým nařízením. Mají se ujmout starostlivé služby o své spoluslužebníky. Měli by co možná nejméně ztrácet spojení s Pánem a žít intenzivně ve spojení s ním – i za jeho nepřítomnosti. Když svého postavení zneužijí a budou zacházet se svými služebníky svévolně a k vlastní chvále, budou obzvlášť potrestáni. Platí ovšem také: jestliže se osvědčí, projeví jim Pán zvláštním způsobem uznání a důvěru.
Není možné se zřeknout spojení s Pánem a věrnosti vůči jeho nařízením. Služebníci musí prožívat toto spojení a pouto věrnosti bez ohledu na všechny těžkosti, které vyplývají z toho, že Pánova přítomnost je tak málo patrná a citelná. Požadavky těchto podobenství nejsou svévolnými příkazy. Vyjadřují pouze to, co je vnitřně nutné jako příprava na Pánův příchod a jeho nezakrytou přítomnost, jako příprava na konečné společenství s ním.