Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

L 17,11-19

Petr Mareček

 

O 28. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme úryvek ze 17. kapitoly Lukášova evangelia. Ve verších 11 – 19 je hlavním tématem vděčnost.

Mnohokrát znamená úděl člověka nedostatek svobodného pohybu, který nutí k určitému úzce ohraničenému a omezenému způsobu života. Tak tomu bylo v případě malomocenství. Kdo jím byl postižen, byl s velikou přísností vyloučen ze své rodiny, z místa svého dosavadního bydliště a musel žít na okraji lidské společnosti. Mohl vytvářet společenství pouze s těmi, kdo byli zasaženi stejným zlem. Z důvodu nebezpečí nákazy byl malomocným zakázán normální způsob života. Když se k malomocnému přibližoval nějaký zdravý člověk, musel na sebe nemocný upozornit křikem jako na zdroj nákazy a musel se sám snažit zdravého člověka od sebe zapudit. Aby si malomocní vyžebrali obživu, zdržovali se v relativní blízkosti lidských osídlení, avšak stále museli zachovávat požadovaný odstup. Na základě své nemoci byli nuceni žít v této svízelné a bídné situaci na okraji lidské společnosti. Mohli se sice proti této situaci bouřit nebo nad ní mohli naříkat, avšak nemohli tomuto svému osudu uniknout.

Na své cestě v oblasti hranic mezi Galileou a Samařskem se Ježíš setkává s deseti takovými lidmi, kteří se nacházejí na okraji společnosti, kteří jsou takto stiženi osudem. Lukáš znovu připomíná, že Ježíš je na cestě do Jeruzaléma (srov. Lk 9,51; 13,22; 14,25), že kráčí s rozhodností vstříc svému vlastnímu osudu. Jak to odpovídá postavení malomocných, setkává se s nimi na okraji jedné vesnice. A jak se od malomocných požaduje, zdržují se ve velké vzdálenosti od něho. V jejich hlasitém volání se zároveň objevuje prosba o pomoc. Ve své odloučenosti od lidí a bezmoci prosí Ježíše o slitování. Jejich naděje se tedy orientuje na Ježíše. Doufají, že je schopen pomoci jim z tohoto žalostného a ubohého života. Volají na něho: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ (Lk 17,13). Sami si nejsou schopni pomoci. Pomoc musí přijít zvnějšku, od někoho, kdo má moc nad jejich nemocí a kdo je ochoten použít tuto moc v jejich prospěch.

V případě naimské vdovy (Lk 7,11-17) a sehnuté ženy (Lk 13,10-17) se Ježíš ujal iniciativy, přiblížil se k nim ve svém milosrdenství a pomohl jim. V případě malomocných nevychází iniciativa od Ježíše, ale on nechává nemocné, aby prosbu vyslovili. Nepřibližuje se k nim a uzdravené posílá pryč. Může nás napadnout, že se jich chce Ježíš zbavit. Posílá je ke kněžím bez toho, že by něco viditelného učinil pro jejich uzdravení. Kněží byli podle starozákonního ustanovení kompetentní k tomu, aby zjistili, zda je někdo malomocný (srov. Lv 13-14). Kněžím příslušelo stanovit, zda byl malomocný člověk očištěn od své nemoci. Záviselo na jejich úsudku, zda se uzdravený malomocný směl vrátit do normální lidské společnosti. Těchto deset malomocných muselo být nejprve uzdraveno; jinak by nemělo smysl, aby šli ke kněžím. Ježíš je jednoduše posílá na tuto cestu. Dodává jim víry a důvěry k tomu, že cesta, kterou jim stanovil, má smysl a povede k cíli. Cestou dochází k uzdravení. Jsou očištěni.

Do této chvíle vystupovalo těchto deset malomocných jako uzavřená skupina. Všichni jednali stejným způsobem a všichni prožívali totéž. Nyní z této skupiny jeden vystupuje a vrací se zpět k Ježíšovi. Ostatní spěchají ke kněžím. Chtěli by co nejdříve být prohlášeni za čisté a zbavit se svého bídného osudu. Chtěli by se co nejdříve navrátit do společenství ostatních lidí jako plnohodnotní a plně přijímaní členové lidského rodu. Hledí očividně pouze na výhody, které uzdravení přináší. Hledí pouze do budoucnosti, nedívají se zpět na toho, který jim pomohl vyváznout z jejich bídného životního údělu. Jakmile vnímají pomoc, na pomocníka rychle zapomínají.

O tom, který se vrátil, je řečeno, že „velikým hlasem velebil Boha“ (Lk 17,15). Všech deset mělo silný hlas, když prosili o smilování. Vlastní nouze ležela všem na srdci a touha zakusit pomoc byla jejich nejvnitřnější, snažnou prosbou. Pouze jeden z nich velebí Boha. Formulace „velkým hlasem“ zdůrazňuje vděčnost tohoto člověka. V Lukášově evangeliu se jedná o typickou reakci těch, kteří zakoušejí Ježíšovo zázračné uzdravení (Lk 5,25; 13,13; 18,43). V našem příběhu se uzdravení člověka stalo setkáním s Bohem. Zakusil jeho milostivou a soucitnou náklonnost. Velikým hlasem, celým svým bytím, z hloubi srdce vzdává čest milostivému Bohu. Při každém dobrém skutku, které přijímáme, vyvstává otázka, co má pro nás větší cenu: dárce nebo dar. Tato otázka je obzvlášť aktuální v souvislosti s dobrem, které přijímáme od Boha. Jestliže je naše veškerá pozornost zaměřena na dar, tj. na materiální dobra nebo na zdraví atd., pak je naše srdce příliš omezené a sobecké. Jestliže však prostřednictvím daru hledíme na lásku a laskavost dárce, pak se stává přijetí daru novým a osobním setkáním s dárcem.

Dar může být velikou pomocí. Daleko více radosti plyne ovšem ze skutečnosti, že smíme vědět o laskavosti dárce a že mu smíme projevovat vděčnost. Společně s prosbou je díkůvzdání základní formou naší modlitby a našeho vztahu k Bohu. Sám Bůh nemá žádný prospěch z našeho děkování. Ale my sami se ochuzujeme, když zapomeneme projevit vděčnost. Jestliže svůj pohled zúžíme a zaměříme sobecky na dar, ztrácíme možnost vidět, zakusit a ocenit dárcovu lásku.

Pouze jeden člověk uzdravený z malomocenství chválí Boha a děkuje Ježíšovi. Ježíšův čin přijímá jako Boží dar. Díky tomu, že k Ježíšovi přichází, smí se s ním setkat zblízka a smí se s ním setkat jako se svým pomocníkem a prostředníkem Božího daru. Všech deset malomocných bylo uzdraveno. Avšak pouze jeden přitom znovu získal nejen zdraví a společenství s lidmi. Uzdravení se mu stalo příležitostí k setkání s Bohem a Ježíšem. Jeho nemoc ho vedla k prvnímu kontaktu s Ježíšem, k setkání při zachování odstupu. Jako uzdravený se však od Ježíše nevzdálil, nýbrž se k němu vrátil s projevem velebení Boha. Takto se smí již podruhé, nyní z bezprostřední blízkosti, setkat s tím, který mu projevil milosrdenství. Tento člověk zakouší nejen obdarování v uzdravení z malomocenství, ale rovněž trvalý dar společenství s Ježíšem.

Až na konci příběhu se dozvídáme o totožnosti uzdraveného člověka, který se vrátil k Ježíšovi, aby velebil Boha. Byl to Samaritán. Samaritáni byli v Ježíšově době pokládáni za odpadlíky a obecně se stávali předmětem opovržení. Někdy byli dokonce pokládáni za pohany. Ježíšova slova, kterými příběh končí, obsahují dotaz ohledně ostatních uzdravených z malomocenství, kteří se nevrátili. Pouze „cizinec“ se vrátil, aby vzdal Bohu chválu. Pomocí kontrastního vyjádření je na jedné straně nepřímo zdůrazněn nevděk Židů a na druhé straně vděčná chvála Samaritána. Záměrně se v textu objevuje označení pro Samaritána „cizinec“. Tak se stává reprezentantem všech lidí různých národů, kteří přijmou poselství evangelia.

V tomto vyprávění se neklade důraz na popis zázraku. Rovněž není předmětem zájmu neobyčejnost tohoto zázraku. Evangelista Lukáš se snaží jasně zdůraznit reakci uzdraveného, který svým jednáním dává najevo, že uzdravení pochopil jako Boží čin.

Pozornost věnovaná lidem pocházejícím ze Samařska – dalším příkladem může být podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lk 10,30-37) – je v Lukášově evangeliu pravděpodobně stopou křesťanské misijní činnosti v Samařsku, o které nás informuje kniha Skutků apoštolů (Sk 1,8; 8,5-25; 9,31; 15,3).

Ježíšova závěrečná slova „tvá víra tě zachránila!“ (Lk 17,19), která se objevují rovněž na jiných místech Lukášova evangelia (srov. Lk 7,50; 8,48; 18,42), zdůrazňují rozdíl mezi devíti malomocnými, kteří se pouze radovali ze svého uzdravení, a Samaritánem, který poznal, že se jednalo o Boží jednání, a který nebyl pouze uzdraven, ale zakouší rovněž spásu. Spása spočívá nejen ve fyzickém uzdravení, ale je především odhalením a hlubokým pochopením Božího díla, které se uskutečňuje v Ježíšovi. Tento člověk znovu prochází s důkladností událost svého uzdravení a vyvozuje z ní, že nemůže být ničím jiným než projevem Boží moci. Pouze Samaritán se vrací, aby navázal vztah s Ježíšem. Díky Ježíšově reakci si uvědomuje, že není pouze uzdraven, ale rovněž zachráněn. Samaritánova vděčnost vystihuje nejopravdovější postoj člověka vůči Bohu.

Ježíš poskytl všem deseti malomocným svou pomoc. Avšak ne všichni objevují Boha v Ježíšovi. Je možné pouze předpokládat, že devět uzdravených putuje do jeruzalémského chrámu a tam přinášejí předepsanou oběť za očištění, protože o tom není v textu nic bližšího. Na druhé straně není možné přehlédnout, že v Samaritánově chování se spojuje velebení Boha s vděčností vůči Ježíšovi a že je zdůrazněno Boží zjevení v Ježíšovi. Jeden z deseti skutečně Ježíše nalezl. Jedná se o cizince. Na tomto místě se v textu naznačuje odmítnutí Ježíše ze strany Židů. Ne náhodou uvádí evangelista v úvodu úryvku, že se Ježíš nacházel na cestě do Jeruzaléma. Na cizinci se ukazuje spásonosný úspěch Ježíšova působení. Samaritán není příkladem pouze kvůli své osobní vděčnosti, nýbrž je především představitelem křesťanského společenství, které v Ježíšovi poznává svého Pána.