Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

L 17,5-10

Petr Mareček

 

O 25. neděli v liturgickém mezidobí budeme číst úryvek ze 17. kapitoly Lukášova evangelia. Pátý až desátý verš se zabývají vírou a smýšlením při službě Bohu.

Víra je neochvějná důvěra v Boha, který je mocnější než veškeré lidské uvažování a chápání, který je plný lásky a který nás nenechá upadnout. Jedná se o důvěru v Boha, který je vždy na naší straně a který vše dokončuje. V textu našeho úryvku se neříká, co přimělo apoštoly k tomu, aby prosili o posílení víry. Jaké úkoly, požadavky a břemena viděli před sebou. Bezprostředně před touto událostí jim Ježíš důrazně přikázal, aby odpouštěli bez jakéhokoli omezení (Lk 17,3n). Jedná se o obtížný úkol, při jehož plnění nás může opustit trpělivost a síla k projevům lásky. Apoštolé cítí velikost úkolů. Uvědomují si rovněž, že nejsou schopni zvládnout je svými lidskými silami. Zároveň cítí, jak slabá je jejich důvěra v Boha. V této situaci nehází flintu do žita, rovněž se nesnaží zmenšit úkol nebo ulehčit jeho břemeno, nýbrž prosí Pána o více víry. Činí to, co jediné je správné. Obracejí se s prosbou na Pána, aby si vyprosili hlubší spojení s Bohem. Jen od Boha jim může přijít pomoc. U Boha se totiž nemožné stává možným.

Ježíš ale okamžitě nereaguje na prosbu apoštolů: “Dej nám více víry!” (Lk 17,5). Svou odpovědí nicméně zdůrazňuje velmi výrazným způsobem význam víry. Kde je ryzí a skutečná důvěra v Boha, děje se i to, co není možné podle lidského uvažování. Co je z lidského hlediska nemožné, je příkladně a výrazně vyjádřeno výrokem o moruši, která poslechla výzvu: “vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře”. V Matoušově evangeliu nalezneme podobnou výzvu. Objevuje se v něm žádost, adresovaná hoře “přejdi odtud tam”, která se rovněž splní (Mt 17,20). Apoštol Pavel pak v Prvním listu Korinťanům mluví o víře, která by byla schopna hory přenášet (1 Kor 13,2).

Tímto způsobem je vyjádřeno, že pro Boží moc neexistují žádné hranice. I když Bůh klade na člověka zdánlivě nemožné úkoly a požadavky, může ho na druhé straně uschopnit k jejich plnění. Také když slibuje lidem věci zdánlivě nemožné, je schopen uskutečnit je. Krajním případem je skutečnost vzkříšení z mrtvých. Víra a důvěra v Boha jsou předpokladem z naší strany, abychom mohli být obohaceni Boží mocí. Ježíš totiž říká lidem, kterým pomohl: “Tvá víra tě zachránila” (Lk 7,50; 8,48; 17,19; 18,42). Svou důvěrou se otevřeli jeho pomoci, a mohli ji tak od něho zakusit. I když je tato důvěra malá, i když má velikost hořčičného zrna, je-li ryzí důvěrou Bohu, bude Bůh takového člověka nadále vést. Jde totiž o to, abychom se neuzavírali, abychom alespoň trochu vztahovali své ruce k Bohu. On nás pak nenechá upadnout. On nás bude bez ohledu na mnohá selhání držet za tyto vztažené ruce a dovede nás k cíli.

Ježíšova odpověď na prosbu apoštolů – “dej nám více víry” – není tedy zaměřena na růst schopnosti konat zázraky. Má potvrdit, že i sebemenší víra – velikosti hořčičného zrna – má takovou moc, která by vyrvala moruši i s kořeny a přesadila ji do moře. Tento výrok je paradoxní výpovědí. To je zřejmé už ze skutečnosti, že Ježíš nikdy nepoužil svou moc ke konání zázraků zaměřených na vzbuzení údivu, avšak vždy uskutečňoval činy, které byly ku pomoci a prospěchu člověka v jeho nouzi. Víra tudíž má, i když je malá, dynamickou sílu dovést vše ke zdárnému konci. Má moc změnit vztahy mezi lidmi – podobně jako se přemisťuje strom – zvláště má moc projevit milosrdenství a odpuštění.

Svým působením dodává Ježíš apoštolům odvahu k víře. Pohled na něho musí posilovat jejich víru. Ježíš jim však také vyprošuje víru. Petrovi říká: “Já jsem za tebe prosil, aby tvá víra neselhala” (Lk 22,32). Tak Ježíš vyplňuje jejich prosbu. On sám se obrací na Otce a doporučuje mu apoštoly, aby je zachoval ve víře. Víra je Božím darem, je darem, který otvírá a připravuje pro všechny ostatní Boží dary. Měli bychom počítat s touto Ježíšovou modlitbou. A měli bychom rovněž sobě navzájem vyprošovat tuto základní formu vztahu k Bohu, důvěru k němu.

Pomocí podobenství o služebníkovi ukazuje Ježíš apoštolům další podstatnou stránku jejich vztahu k Bohu. Toto podobenství nesmí být špatně pochopeno. Nepopisuje totiž Boží vztah k nám lidem. Ukazuje, jak máme sami sebe vidět před Bohem. Ježíš neříká, že Bůh je nějaký pán, který jen velí, který si nechá bez jakékoli vděčnosti posluhovat a který dává zbytky za pokrm svým služebníkům. Ve svém závěrečném úsudku nemluví Ježíš o Bohu, nýbrž o chování, které přísluší apoštolům vůči Bohu, a o správném hodnocení jejich vztahu k Bohu: Jsou vázáni vším, co Pán nařídí. Když uskuteční jeho příkazy, splácejí pouze svůj dluh, svou povinnost; nezískávají žádné nároky. Tuto skutečnost mají připustit.

V židovské tradici je možné objevit paralelní text k našemu podobenství o postavení služebníka (Lk 17,7-10): “Nebuďte jako ti služebníci, kteří slouží svému mistrovi se záměrem, že obdrží odměnu, nýbrž buďte jako ti služebníci, kteří nezištně slouží svému pánu” (Abot I,3).

Základem našeho vztahu k Bohu je tato skutečnost: Bůh je náš Pán a my máme povinnost dotazovat se na jeho vůli a tuto vůli plnit. Nejsme nezávislými pány. Bůh nám má co říci. Máme si být vědomi, že nás v nesmírné míře obdaroval, dříve než od nás začíná něco žádat. Od něho máme život, schopnosti, možnosti růstu, od něho pochází rozmanité dary. Nikdo z nás nepovolal sám sebe k bytí – k životu. Z tohoto důvodu nejsme svobodnými pány, kteří mohou jednat podle své nálady a vlastní libovůle. Nemůžeme disponovat se svými silami a možnostmi, jak se nám to hodí nebo jak se nám to líbí. Naše bytí má konec konců svůj základ v Božím rozhodnutí. Jemu máme být vděční a zavázání. On stanovuje, která cesta je pro nás tou pravou a co je naším cílem. Jemu se budeme muset zodpovídat a jemu skládat účty. Přitom smíme zároveň poznat, že Bůh od nás nežádá nic svévolného nebo nesmyslného. Máme si ho vážit a projevovat mu úctu. Máme ho uznat za svého Stvořitele a Pána. Máme své bližní respektovat jako rovnocenné a takto s nimi jednat. To je náš dluh, takovou povinnost máme vůči našemu Pánu.

Jestliže se řídíme podle těchto zásad, nesmíme se domnívat, že činíme něco zvláštního, že tímto způsobem získáváme nějaká práva před Bohem, že vůči němu smíme vznášet své nároky. Máme si být vědomi, že takovým jednáním nečiníme nic jiného, než že plníme naši povinnost. Již vůbec se nesmíme domnívat, že Bohu činíme milostivou laskavost, když se snažíme zachovávat jeho přikázání a brát na sebe odpovědnost. Někdy nás možná napadne, že by nám Bůh mohl být vděčný, když se modlíme, když vynakládáme námahu a když se pokoušíme správně žít. Existuje přece tolik lidí, kteří takto nejednají. Bůh se zajisté raduje z naší vynaložené námahy. My mu však takovým jednáním neprokazujeme laskavost. Bůh není odkázán na naše činy a naše jednání. Nepotřebuje naši modlitbu a naši námahu v mezilidských vztazích; my ji však potřebujeme, abychom naplňovali smysl našeho života, abychom byli skutečnými lidmi.

Veškeré klamné představy a veškeré nároky musí být vyloučeny z našeho vztahu k Bohu. Veškeré naše jednání máme vnímat skromně a pokorně jako povinnou službu Bohu, našemu Pánu. Takový má být pohled z naší strany. Zároveň smíme s vděčností vědět, že tento Pán se nenechá předstihnout v dobrotě a velkomyslnosti. On je Pánem, který uvolní místo svým věrným služebníkům a bude je obsluhovat (Lk 12,37).

Nejlepší komentář k podobenství o postavení služebníka poskytuje snad podobenství o farizeji a celníkovi (Lk 18,9-14), které se snaží zdůraznit, jak se může vztah k Bohu stát zvráceným díky soběstačné představě o vlastních právech vůči němu. Proti tendenci, která by se snažila vytvořit vztah, jenž by se zakládal na logice “dám, abys dal”, vyzývá Ježíš tímto podobenstvím apoštoly, aby se chránili předkládat zvláštní požadavky Bohu na základě domněle či skutečně vynaložených námah při plnění jeho vůle.

Ježíšova slova o postavení služebníka nesmíme hodnotit jako podobenství, které nám poskytuje informace o etické hodnotě našeho snažení před Bohem, nebo jako morální pravidlo týkající se postoje pokory a poníženosti. Ježíš nás spíš svými slovy poučuje, že spravedlivý a zbožný nesmí nikdy Bohu předkládat nároky a požadavky ze své strany. Toto poučení vyvěrá z hlubokého úsudku, že člověk musí být vědomě podroben Bohu, který je původcem a dárcem všeho. Takto se toto podobenství nachází v ostrém protikladu vůči postoji vypočítavosti ohledně odměny a zásluhy za projevy zbožnosti. Ježíš se tedy snaží zdůraznit, že pravým postojem vůči Bohu není důvěra ve vlastní činnost, nýbrž poslušnost vůči němu s vědomím, že on je zdrojem dobra a původcem veškeré lásky.