Kalendář akcí

<< Prosinec 2024 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

L 22,14-23.56

Jindřich Fencl

 

O Květné neděli čteme v cyklu C pašije, zprávu o umučení našeho Pána Ježíše Krista, z Lukášova evangelia (22,14 – 23,56). Jde o poměrně dlouhý text, kterým vrcholí každé evangelium. Podíváme se na jednotlivé části našeho obsáhlého úryvku a pak se zamyslíme nad poselstvím pašijí pro nás.

Náš text můžeme rozdělit do dvanácti částí, jak to činí Český ekumenický překlad pomocí názvů jednotlivých úryvků:

1. Celý příběh otevírá Ježíšova večeře s apoštoly, hostina na rozloučenou před jeho smrtí. Lukáš předkládá své podání o ustanovení eucharistie a vysvětluje, že zpřítomňováním této Ježíšovy hostiny se slaví jeho smrt a vzkříšení – prožívá jeho přítomnost v obci věřících.

2. Následuje Ježíšova předpověď, že jeden z Dvanácti ho zradí. Ježíšovo utrpení sice odpovídá Božímu plánu spásy, ale na provinění zrádce se vztahuje jeho „běda“(22,22). Ježíš ví o zradě předem; přece však vědomě a rozhodně jde cestou směřující na kříž.

3. Ve třetím odstavci se odehrává spor mezi apoštoly o přední postavení. Lukáš umisťuje toto vyprávění, které najdeme i v jiných evangeliích, za zprávu o poslední večeři. Chce tím zdůraznit, že představení obcí mají být služebníky všech. Apoštolé nemají zneužívat svou moc jako mocní tohoto světa k potlačování a vykořisťování, nemají se nechat nazývat dobrodinci; naopak, ti kdo vedou, mají jednat jako ti, kdo slouží. Obecná norma praví, že ten, kdo sedí u stolu, je větší než ten, kdo obsluhuje. Ježíš ji zpochybňuje odkazem na své poslání (22,27). Můžeme si zde připomenout Janovo vyprávění o umývání nohou učedníkům po poslední večeři (J 13,1-16).

4. V dalším odstavci pokračuje Ježíšova řeč ve večeřadle – někteří předpokládají, že se tato řeč odehrává až cestou do Getsemanské zahrady. Má dvě témata: Prvním je Petrovo zapření. Podobně jako u Joba (Jb 1,6-12; 2,1-6) si satan vyžádal, aby mohl apoštoly „tříbit jako pšenici“ (22,31). Tím je zřejmě míněno protivenství, zklamání a otřes, které Ježíšovo utrpení vyvolalo mezi jeho spolupracovníky. Petr naopak vystupuje velice sebejistě a je hotov jít s Ježíšem do vězení i na smrt. Takové sebejistotě Ježíš odporuje poukazem na to, že Petr brzy zapře i to, že Ježíše zná. V druhé části rozhovoru mluví Ježíš o budoucí situací křesťanské misie a konstatuje, že se na něm naplňuje Izaiášovo proroctví (viz Iz 53,12), podle kterého bude Hospodinův služebník připočten mezi zločince (22,37).

5. Následuje známý úryvek o Ježíšově modlitbě v Getsemanech na Olivové hoře. Lukáš se zde nezmiňuje o třech doprovázejících apoštolech, Ježíš se modlí k Otci a prosí o posilu; Boží anděl mu dodává novou sílu, protože i Ježíšova síla pochází od Boha. Zajímavé je, že ve 40. verši 22. kapitoly se Ježíš obrací na své učedníky – nikoli pouze na apoštoly, kteří vystupují v předchozím i následujícím odstavci. Znamená to, že Ježíšova výzva „modlete se, abyste neupadli do pokušení“ je určena nejen apoštolům, ale všem jeho dalším následovníkům – a těmi jsme i my.

6. Na Olivové hoře se odehrává i scéna zatčení. Lukáš zde zdůrazňuje Ježíšovu převahu – Ježíš může být zatčen, až když k tomu dá svolení. Ti, kteří byli s ním, se stávají očitými svědky. Ještě před zatčením se brání jeden z nich mečem, a to dříve, než Ježíš odpoví na jejich otázku po obraně. Ježíš však uzdravuje useknuté vojákovo ucho, jeho uzdravující poslání platí i pro jeho nepřátele.

7. Následuje popis Petrova zapření, scéna se odehrává v noci před Ježíšovým výslechem, což je opačné pořadí vzhledem k Markovu evangeliu. Petr třikrát zapírá, že Ježíše zná, distancuje se od kruhu učedníků. Ježíš pohlédne na Petra a ten se rozpomene na slovo, které mu Pán řekl, a hořce se rozpláče. Vzpomínka na Kristovo ujištění z rozhovoru v horní místnosti – „… až se obrátíš, budeš posilou pro své bratry“ (22,32) – zachraňuje Petra před zoufalstvím.

8. Osmá část našeho textu zahrnuje výsměch židovské hlídky a výslech před veleradou. Jedná se o předběžný výslech, který má umožnit obžalobu před římským místodržícím. Ježíš nejprve zdůrazňuje nesmyslnost diskuse o jeho mesiášství, protože velerada tak jako tak neuvěří, a poukazuje na jejich mlčení v dřívějších konfrontacích. Na otázku velerady, zda je Synem Božím, odpovídá Ježíš kladně. Tento mesiášský nárok stačí veleradě k vznesení obžaloby před Pilátem.

9. V deváté části se Ježíš ocitá před Pilátem, od něho je poslán k Herodovi, vrácen zpět a nakonec Pilátem odsouzen. Při prvním výslechu u Piláta se objevuje oproti Markově podání Pilátovo prohlášení o Ježíšově nevině (23,4). Lukáš vynechává výsměch Pilátových vojáků, známý z jiných evangelií. Podává na tomto místě příběh tak, aby zbavil Římany viny. Po zjištění, že Ježíš pochází z Galileje, následuje epizoda s Herodem, který byl kompetentní pro galilejské území. Ježíš však před králem vytrvale mlčí a je poslán zpět k Pilátovi ve slavnostním oděvu, což má být výsměch Ježíšově královské hodnosti. Nejdelší část tohoto úryvku je věnována druhému líčení před Pilátem. Ježíš si podle nového výslechu a druhého Pilátova prohlášení o nevině nezaslouží trest smrti. Jako kompromis navrhuje Pilát pro Ježíše pouze tělesný trest: bičování. Pak by měl být propuštěn. Zástup si však žádá Ježíšovu smrt a vydání vzbouřence Barabáše. Pilát zdůrazňuje potřetí Ježíšovu nevinu. Pod tlakem židovských požadavků nakonec Pilát svolí. Lukáš do značné míry zbavuje Piláta viny tím, že římský místodržitel konstatuje nepolitický charakter Ježíšova hnutí. Lukáš zdůrazňuje, že byl propuštěn židovský politický revolucionář, zatímco Ježíš, který není pro Řím nebezpečný, je odsouzen k smrti. Lukášovi jde tímto způsobem líčení především o to, aby Ježíšovo hnutí – tedy křesťany – v očích Říma odpolitizoval, aby ukázal jejich „neškodnost“.

10. Další – desátá – část pašijí přináší vlastní ukřižování. Těmi, kdo odvádějí Ježíše na popravu, jsou zjevně Židé, kteří požadovali Ježíšovo ukřižování. Jeden rolník, Šimon z Kyrény, musí Ježíšovi nést příčné břevno kříže. Stává se „Ježíšovým následovníkem.“ V deváté kapitole Lukášova evangelia (Lk 9,23) Ježíš říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ Naříkající ženy v zástupu najdeme pouze zde – v Lukášově evangeliu. Ježíš se k nim obrací a říká jim, že by neměly plakat nad jeho smrtí, ale nad osudem Jeruzaléma. Vlastní vyprávění o ukřižování je velmi krátké. Ježíš je ukřižován mezi dvěma zločinci a prosí Otce, aby odpustil jeho katům: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (23,34). Židovští vůdcové a římští vojáci se Ježíšovi posmívají, zatímco lid rezervovaně přihlíží. Vysmívá se mu i jeden ze zločinců, zatímco druhý vyznává Ježíšovu nevinu a prosí ho, aby na něj pamatoval, „až přijde do svého království“ (23,42). Ježíš slibuje kajícímu zločinci, že ještě „dnes“ s ním bude v ráji.

11. Předposlední část popisuje Ježíšovu smrt na kříži. Její předzvěstí je tma od poledne až do tří hodin a roztržení chrámové opony v půli. Lukáš se nezmiňuje o Kristově stížnosti na opuštěnost, zaznamenává jen důvěru a pokoj, s kterými Ježíš vkládá do „rukou Božích“ svůj život, který mu byl odňat lidskou rukou: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (23,46; srov. Ž 31,6). Římský setník, který vidí tuto událost, chválí Boha a nazývá Ježíše „spravedlivým.“ Lid se na základě těchto událostí obrací (23,48).

12. Poslední část zachycuje Ježíšův pohřeb. Josef z Arimatie si vyprošuje od Piláta Ježíšovo mrtvé tělo. Sejme jej z kříže, zahalí do lněného plátna a pohřbí do skalního hrobu, který byl dosud nepoužitý; je tedy hoden Mesiáše. Josef, člen velerady, si uvědomil, že logika a věrnost vyžadují, aby veřejně vyznal svým činem svou víru v pravdivost Ježíšových prohlášení a veřejně se k němu nyní, v okamžiku jeho hlubokého pokoření, přihlásil. Ženy z Galileje jsou přítomné pohřbu, připravují si před sobotou své oleje, aby po provizorním pohřbu uskutečnily v den po sobotě náležité obřady. A uložením do hrobu končí náš úryvek.

Květná neděle, tyto pašije i všechny ostatní liturgické texty nám nabízí mnoho témat k přemýšlení: vlastně celý následující týden, který je před námi, a především velikonoční triduum, jsou pro nás nabídkou, abychom to, co jsme dnes slyšeli, prožili postupně a do hloubky v jednotlivých dnech: připomínku poslední večeře, Ježíšovu osamocenost v Getsemanech, Ježíšovu křížovou cestu, smrt na kříži, mrtvého Ježíše ležícího v hrobě a nakonec abychom o vigilii Zmrtvýchvstání rozjímali nad dějinami spásy a obnovili svůj vlastní křest, kterým patříme našemu Pánu, a radovali se z Jeho zmrtvýchvstání.

Na závěr naší úvahy můžeme prosit, abychom prožili nadcházející oslavu spásy celého lidstva i každého z nás s otevřeným srdcem; abychom otevřeli své nitro tomu, čím nás Bůh chce o letošních Velikonocích obdarovat a abychom obnovou svého křtu vstoupili hlouběji do tajemství našeho náležení Bohu a přebývání v Něm.