Marie Zouharová
Než se zaměříme na vybraný úryvek Lukášova evangelia, bude užitečné připomenout si základní poznatky o tomto evangeliu. Zdá se, že Lukáš chce ve svém evangeliu nově ztvárnit tradici o Ježíšovi, s níž se setkal v ústně předávané, ale také již v psané podobě. Nejde mu o životopis Ježíše z Nazareta. Ten by musel být podle našich současných nároků chronologicky probádaný a musel by zachycovat co nejvíce kriticky a historicky ověřených podrobností. Lukášovo vyprávění má být především určitým porozuměním životu a smrti Ježíše z Nazareta, který byl popraven v Jeruzalémě a o němž křesťané věří, že je Mesiáš a Boží Syn. Dílo bylo tedy sepsáno na základě víry v Ježíše Krista a pro povzbuzení víry v něho. Svým přístupem se zřetelně vymyká účelu pouhého životopisu.
Jestliže se pokusíme zachytit stavbu celého evangelia, všimneme si nejprve, že autor začíná své dílo předmluvou (1,1-4), v níž představuje svůj záměr, postup a předpoklady, z nichž vychází. Hodlá nabídnout čtenáři materiál, který nebyl dosud známý, a chce látku nově uspořádat.
Ve zbývajících verších 1. kapitoly a v celé druhé kapitole líčí Lukáš, co předcházelo hlavnímu dění. Zmiňuje se o zaslíbení narození Jana Křtitele i Ježíše z Nazareta a také o jejich příchodu na svět. Z Ježíšova dětství připomíná jeho obětování v jeruzalémském chrámě a pouť dvanáctiletého Ježíše do chrámu. Třetí kapitola se věnuje Ježíšově přípravě na veřejné působení. Významným bodem je Janův křest Ježíše v Jordáně. Ve čtvrté kapitole se Ježíš na své vystoupení připravuje pobytem na poušti a překonáním pokušení. Čtrnáctým veršem čtvrté kapitoly začíná první rozsáhlejší část evangelia, která přibližuje Ježíšovo působení v Galileji. V této části vyniká Ježíšova řeč proslovená na rovině (6,20–49), z níž pochází náš dnešní úryvek.
Druhá rozsáhlejší část začíná 51. veršem 9. kapitoly: „Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma“. Uspořádání látky, která se postupně probírá během Ježíšovy cesty, nemá obdobu v Matoušově ani v Markově evangeliu. Vyprávění o Ježíšově cestě do Jeruzaléma končí až v 19. kapitole 27. veršem.
Třetí rozsáhlejší část představuje vyprávění o Ježíšových posledních dnech v Jeruzalémě. Dozvídáme se v ní nejprve o jeho slavnostním vjezdu do města, o očištění chrámu a o sporech s farizeji a saduceji. Vsunuta je zvláštní řeč o zničení Jeruzaléma, konci světa a druhém příchodu Syna člověka. Závěrečné kapitoly evangelia zachycují poslední večeři, Ježíšovu smrt na kříži, jeho vzkříšení a nanebevstoupení.
Vidíme, že Lukášovo evangelium má jako literární dílo promyšlenou a jasně členěnou strukturu – úvod a tři rozsáhlejší části. Látka je sestavena podle určitého plánu. Základní schéma i literární žánr převzal autor nejspíš z Markova evangelia, které měl k dispozici. V Markově evangeliu je Ježíšova cesta z Galileje do Jeruzaléma vykreslena v jediné přímé linii. Lukáš předřazuje „příběhy z dětství“ jako určitou podobu úvodu, jako závěr vyprávění mu slouží setkání vzkříšeného Ježíše s učedníky. Lukáš měl na rozdíl od Marka větší množství materiálu z jiných zdrojů. Jeho evangelium je proto souvislým a působivým celkem, který je jedním z nejvýznamnějších dokladů literární tvorby rané církve.
Náš dnešní úryvek pochází z první části díla, patří k takzvanému „kázání na rovině“ (L 6,20–49). Kázání je sestaveno z mnoha jednotlivých výroků ježíšovské tradice. Lukáš se s nimi velmi pravděpodobně setkal v takzvaném prameni Ježíšových výroků. Domníváme se, že tyto výroky pocházejí z Ježíšova kázání během jeho pozemského života. Kázání na rovině je v Lukášově evangeliu Ježíšovou programovou řečí. Odpovídá na otázku, jak být Ježíšovým učedníkem. Na začátku se nachází Lukášova verze blahoslavenství: „Blahoslavení vy, chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako zlé kvůli Synu člověka“ (6,20–22). Následující výroky začínají slovem „běda“ a jako významový protiklad vůči blahoslavenstvím ohlašují zkázu a odplatu všem, kteří jsou přesvědčeni, že veškeré jejich potřeby jsou už dokonale uspokojeny a že se o nic jiného nemusejí starat. V kázání na rovině přichází dále na řadu výklad o lásce k nepřátelům a povzbuzení k bratrské lásce v církevní obci a v rodině. Závěrem pojednává Ježíš o pravé zbožnosti, která se pozná podle konkrétních plodů. Kázání uzavírá podobenství o domě, který je postaven buď na skále nebo na písku.
Nyní si poslechneme první část vybraného úryvku.
Pověděl jim také toto přirovnání: Může slepý vodit slepého? Nespadnou oba do jámy? Není učedník nad mistra; když se dokonale vyučí, bude jako jeho mistr.
Pán Ježíš mluví jako učitel moudrosti, který nejprve připomíná zkušenost, s níž se každý z jeho posluchačů mohl v životě setkat. Platí dodnes, že nevidoucí člověk nemůže být spolehlivým průvodcem jiného nevidoucího. Oběma by v takovém případě hrozilo nebezpečí úrazu. K této obecné zkušenosti přirovnává Pán Ježíš jinou skutečnost. Kdo jej chce následovat, musí mít „vidoucího vůdce“, který sám jde bezpečnou cestou a ukazuje ji druhým. Všeobecná moudrost je zde aplikována na Ježíše jako vůdce na cestě k Bohu. Vyplývá z toho, že ten, kdo chce být v církevní obci vůdcem druhých, má se k této roli dokonale vyučit u samotného Ježíše. Učitel v církevní obci má být jako jeho mistr, Ježíš.
Další část vybraného úryvku se zabývá sourozeneckou láskou uvnitř církevní obce.
Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, a trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratrovi: Bratře dovol, odstraním ti z oka třísku, a sám nevidíš ve svém oku trám! Pokrytče! Odstraň napřed trám ze svého oka, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyjmout třísku, kterou má v oku tvůj bratr.
Nedostatky, chyby a přestupky druhých lidí nám nikdy neuniknou. Spolehlivě vidíme třísku v oku svého bratra. Od zjištění nedobrého stavu je krůček ke snaze napravit, pomoci, uzdravit, a to s přístupem někoho, kdo žádné nedostatky a chyby nemá, přestupků se nedopouští.
Ježíš říká jako mistr, který i těmto věcem velmi dobře rozumí, že sourozenecké napomínání a posuzování se má řídit přikázáním lásky – ta je v takovém případě nejvyšší normou. A pouze ten, kdo poznal vlastní chyby a napravil je, má právo napomínat druhé. Jestliže dokážeme vidět sami sebe kriticky, pak budeme velmi obezřetní při posuzování druhých. Pán Ježíš nás napomíná jako své učedníky. Nemáme se domnívat, že víme vše lépe. Nemáme žádný nárok na morální převahu. Pán Ježíš se nevzdává posouzení, ale odsuzuje kritický postoj vůči všemu a všem. Takový postoj lze obrazně znázornit, jako by někdo měl ve svém oku trám – byl tedy slepý! Takto postižený člověk nemůže posuzovat objektivně. Jestliže však odstraní trám, pak je schopen vidět i třísku v oku svého bratra či sestry!
Není přece žádný dobrý strom, který by přinášel špatné ovoce, ani naopak špatný strom, který by přinášel dobré ovoce. Každý strom se totiž pozná po vlastním ovoci. Z trní se přece nesbírají fíky, ani se nesklízejí z bodláčí. Dobrý člověk vynáší z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlé pokladnice vynáší zlo. Jeho ústa totiž mluví to, čím přetéká srdce.
Pán Ježíš opět hovoří jako učitel moudrosti a jeho výroky se týkají všech učedníků.. Každému je jasné, že z trní nebo bodláčí nemůže sklízet dobré ovoce. Ovocem míní Ježíš nejspíš způsob života, jímž se jej někdo snaží následovat.
Evangelista Matouš (Mt 7,15n.) vztahuje podobné výroky na „nepravé proroky“: „Mějte se na pozoru před nepravými proroky: přicházejí k vám převlečení za ovce, ale uvnitř jsou to draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci. Což se sklízejí z trní hrozny nebo z bodláků fíky?“ Ve vznikající církvi nebyli proroci součástí starozákonní minulosti. Patřili k významným postavám křesťanských společenství. Proto také se záhy kladla otázka, zda je možné věřit všem prorokům. Evangelista Matouš odpovídá jednoznačně: „poznáte je po jejich ovoci“ (Mt 7,16). Skutky pravého proroka jsou v souladu s tím, co hlásá ústy.
Závěrečné verše kázání na rovině zdůrazňují význam víry a pravé zbožnosti. Evangelista Lukáš vidí jako hlavní měřítko uskutečňování Ježíšových slov. Naléhavě varuje před opačným přístupem k Ježíšovým slovům: „Kdo je však jen slyší, a podle nich nejedná, podobá se člověku, který vystavěl dům na zemi bez základů; když na něj narazil příval, hned se zřítil – a zhroucení toho domu bylo hrozné“ (L 6,49).
Můžeme tedy shrnout: Pouze ten, kdo přichází k Ježíšovi, naslouchá jeho slovům a jedná podle nich, postavil dům svých životních plánů na nosný základ. Takový dům nezničí příval, tedy tříbení na konci času. Kdo však pouze slyší a nejedná podle zaslechnutého, riskuje zničení celé své existence před Bohem. Následovat jako učedník mistra Ježíše znamená klást stejný důraz, jaký kladl on sám, na konkrétní lásku k bližnímu, na službu a solidaritu s chudými.