Kalendář akcí

<< Duben 2024 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

L 7,1-10

Marie Zouharová

Dnešní pořad Bible v liturgii se bude zabývat prvními deseti verši 7. kapitoly Lukášova evangelia. Od začátku sedmé kapitoly až po 50. verš deváté je evangelistův pohled upřen na Ježíše jako na Mesiáše Izraele, který „navštívil svůj lid“ (L 7,16). Představitelé Izraele jej však odmítají, a vzdorují tak Boží vůli. Ve snaze získat Izrael napomáhají Ježíšovi apoštolé (L 8,1-56), kterým se stále dokonaleji zjevuje jako Mesiáš a Syn Boží (L 9,10-50). Apoštolé zvěstují Ježíšovo slovo a podílejí se na jeho božské všemohoucnosti (L 9,1-6).

Zaměříme se tedy na úvodní vyprávění tohoto oddílu (L 7,1-9,50). Dozvídáme se římském setníkovi, jehož víra předčí víru synů Izraele. Lukáš nám chce ukázat, že i selhání může mít v Božím plánu spásy pozitivní účinek. Nabídka spásy se může rozšířit k pohanským národům, jejich víra vyznává Ježíše jako zachránce.

Toto vyprávění nalezl snad Lukáš v prameni Ježíšových výroků, neboť je stejně jako Matouš připojuje k velkému souboru Ježíšových řečí (L 6,20-49; srov. Mt 5-7). V mírně přepracované podobě se toto vyprávění stalo součástí janovské tradice (J 4,46-54).

Když Ježíš skončil všechna svá slova k lidu, který mu naslouchal, vešel do Kafarnaa. Jeden setník tam měl služebníka, kterého si velmi cenil; ten však byl nemocen a už umíral. Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší s prosbou, aby přišel a služebníka mu zachránil. Ti přišli k Ježíšovi a horlivě se přimlouvali: „Zaslouží si, abys mu v tom vyhověl, protože má náš národ rád a vystavěl nám synagógu“. Ježíš tedy šel s nimi. Když už nebyl daleko od toho domu, poslal k němu setník přátele se vzkazem: „Pane, neobtěžuj se! Vždyť nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu; proto jsem si ani netroufal přijít k tobě osobně. Ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť já sám jsem člověk podřízený, ale také mám pod sebou vojáky; řeknu-li jednomu: Jdi: tedy jde, a jinému: Přijď, tedy přijde, a svému služebníkovi: Udělej tohle!, tedy to udělá“. Když to Ježíš uslyšel, podivil se mu; obrátil se k lidu, který ho následoval, a prohlásil: „Říkám vám: Ani v izraelském národě jsem nenašel takovou víru“. Když se pak poslové vrátili do domu, shledali, že ten služebník je zdráv.

Vyprávění má důležitou funkci. Přibližuje otázky a problematiku vznikajících křesťanských obcí, které chtěly přijmout mezi žadatele o křest neobřezané, bohabojné pohany. Musely se přitom bránit těm kruhům, které chtěly přijímat mezi křesťany jen Židy, a odmítaly pohany obrácené na křesťanskou víru. Problematika byla zřejmě aktuální až do doby takzvaného apoštolského koncilu v roce 47, kdy se o její řešení zasloužil mimo jiné významné osoby také apoštol Pavel (Sk 15).

Dobové pozadí nacházíme v listu Galaťanům. Apoštol Pavel v něm podává zprávu o tom, že v antiochijské církevní obci stolovali zpravidla společně křesťané pocházející ze židovství s křesťany pocházejícími z pohanství. Z Pavlova listu se dozvídáme, jak byly harmonické vztahy narušeny: „Když však přišel Kéfas do Antiochie, přímo jsem proti němu vystoupil, protože si zasloužil výtky. Než totiž přišli jistí lidé z Jakubova okolí, jídal společně s křesťany z pohanství. Ale když přišli, začal se stranit a odlučovat, protože měl obavy z oněch křesťanů ze židovství. A s ním se začali tak neupřímně chovat i ostatní křesťané ze židovství, takže dokonce Barnabáš byl stržen tou jejich neupřímností“ (Ga 2,11n.). Pavel protestoval proti Petrovu jednání. Argumentuje teologicky: Mojžíšův zákon už není závazný. Člověk je Bohem přijat skrze Ježíše Krista. Jediné, co se od něho žádá, je víra: „… jsme si vědomi, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když začne věřit v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je Zákon nařizuje. Z toho důvodu jsme přijali víru v Krista Ježíše. Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista, ne proto, že jsme dělali skutky Zákona. Pro skutky Zákona nebude žádný člověk uznán za spravedlivého“ (Ga 2, 16n.). Právě spory ohledně Zákona vedly nakonec k tomu, že se Pavel vydal do Jeruzaléma. Na apoštolském sněmu si Pavel vybojoval právo na misii mezi pohany, při níž nemusel dbát na Zákon (Sk 15).

Vraťme se však k úryvku Lukášova evangelia.

Když Ježíš skončil všechna svá slova k lidu, který mu naslouchal, vešel do Kafarnaa.

Kafarnaum bylo rušné obchodní město na břehu Genezaretského jezera. Ježíš si je vyvolil za své sídlo když hlásal radostnou zvěst v Galileji.

Jeden setník tam měl služebníka, kterého si velmi cenil; ten však byl nemocen a už umíral.

Setník byl velitel jednoho sta vojáků, nejmenší jednotky římské pěchoty. Ten, o němž se Lukáš zmiňuje, byl zřejmě pohan, ale byl přátelsky nakloněný Židům. Lukáš vypráví nejprve o tom, jakou hodnotu měl služebník pro setníka: „velmi si ho cenil“. Pak hovoří o služebníkově těžké nemoci: „už umíral“. Těmito dvěma poznámkami stupňuje vypravěč napětí posluchačů. Zároveň se tak zvyšuje působivost Ježíšova zázraku.

Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší s prosbou, aby přišel a služebníka mu zachránil. Ti přišli k Ježíšovi a horlivě se přimlouvali: „Zaslouží si, abys mu v tom vyhověl, protože má náš národ rád a vystavěl nám synagógu“.

Starost o služebníkův život žene setníka za Ježíšem. Neobrací se však na něho sám, ale posílá k němu židovské starší. Ježíš by měl přijít a zachránit jeho služebníka. Setníkovo chování je projevem jeho pokory, sám se neodvažuje jít za Ježíšem. Jeho vyslanci vystupují současně jako jeho přímluvci.

Delegace židovských starších vypráví o setníkovi jen to nejlepší. Jako první důvod k vyslyšení prosby uvádějí vyslaní Židé: „má náš národ rád“. Setníka nejspíš přitahovalo židovské vyznání víry v jednoho Boha, Židem se však zatím stát nechtěl. Je také možné, že se dozvěděl o poslání Židů v pohanském světě. Každopádně se nespokojil pouze s projevováním sympatií. Z vlastních prostředků vystavěl synagogu. Podobně šlechetný dar zbožných pohanů ovšem nebyl v té době vzácností. Zde máme důvod, proč požíval úcty a vážnosti. Nemusel se snad považovat za tak „nehodného“, aby navazoval kontakt s Ježíšem prostřednictvím Židů. Setkáváme se s jedním z mnoha zbožných pohanů, kteří jsou blízko Božímu království.

Adresáti Lukášova evangelia vnímali paradoxní situaci. Židé na jedné straně odmítají přijetí pohanů do Ježíšovy obce, ale zároveň se na druhé straně za jednoho z nich přimlouvají.

Ježíš tedy šel s nimi. Když už nebyl daleko od toho domu, poslal k němu setník přátele se vzkazem: „Pane, neobtěžuj se! Vždyť nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu; proto jsem si ani netroufal přijít k tobě osobně. Ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven.

Ježíš odchází s vyslanci. Setník ale pociťuje strach. Jeho dům je přece pohanský. Nebude snad Ježíš jako Žid cítit odpor a neztratí on sám tak u Židů dobrou pověst? Proto asi setník posílá další skupinu prostředníků. Jedná se přátele, kteří mají v setníkově jménu říci Ježíšovi, aby nechodil do pohanského domu. Může služebníka uzdravit svým mocným slovem, i když nevejde do setníkova domu. Zdánlivý rozpor s dřívější prosbou evangelista pečlivě vysvětluje. Ukazuje pohana jako ušlechtilého, poníženého a ohleduplného člověka. Nemůže přece chtít po Ježíšovi, aby navštívil jeho pohanský dům, i když se přátelé za něho přimlouvají. Přesto však ukazuje bezmeznou důvěru v Ježíšovo slovo. Dialog mezi Ježíšem a setníkem není přímý, ale jeho duchovní rozměr je srozumitelně vykreslen. Označení Ježíše jako Pána je vyznáním o něm jako o Kristu. Setník vyjadřuje svou víru a pokornou důvěru. Někdo z Pavlových žáků vystihuje tento postoj v listu Filipanům: „Proto také Bůh Ježíše povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí, a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán“ (F 2,9–11).

Setníkova řeč pokračuje slovy:

Vždyť já sám jsem člověk podřízený, ale také mám pod sebou vojáky; řeknu-li jednomu: Jdi, tedy jde, a jinému: Přijď, tedy přijde, a svému služebníkovi: Udělej tohle!, tedy to udělá.

Tato setníkova slova jsou vyznáním o působivosti Ježíšova slova. Podobně jako setníka poslouchají jeho podřízení, tak je Ježíš schopen uzdravit svým mocným slovem. Proč ovšem setník říká něco takového? Přirovnání vyjadřuje jeho důvěru v uzdravující Ježíšovu moc.

Když to Ježíš uslyšel, podivil se mu; obrátil se k lidu, který ho následoval, a prohlásil: „Říkám vám: Ani v izraelském národě jsem nenašel takovou víru.“ Když se pak poslové vrátili do domu, shledali, že ten služebník je zdráv.

Ježíš žasne nad silou víry tohoto pohana. Takovou víru nenalezl ani v Izraeli. Nepřímá kritika nedostatku víry u Židů je vlastně vyvrcholením celého úryvku. Pohanova naděje, že Ježíš dokáže uzdravit i na dálku, se naplní. Poslové, kteří se vracejí od Ježíše, shledávají, že služebník je zdráv.

Závěr vyprávění tvoří tedy zjištění, že „služebník je zdráv“. Vlastní Ježíšovo slovo, které vedlo k uzdravení, zůstává ovšem jaksi v pozadí, nevyjádřené. Evangelistovi stačí všeobecný odkaz na výsledek. Služebníkovo zdraví je znamením úplné záchrany všech lidí mocným Božím působením v Ježíši Kristu.