Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

L 7,11-17

Petr Mareček

 

Všude jsou lidé, kterým se křivdí a kteří jsou odstrkováni. Hovoří se o lidech, sociálně slabých. Podle některých názorů není třeba brát na takové lidi ohled. Nemohou se bránit, nemohou nikomu uškodit. Tito typ chudí a ubozí lidí je adresáty Ježíšova radostného poselství. Ježíš o této skutečnosti výslovně mluví v nazaretském kázání, když na sebe vztahuje slova proroka Izaiáše: „Duch Hospodinův je nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy“ (Lk 4,18n).

S takovým typem člověka se Ježíš setkává v naimské vdově, která doprovází svého jediného syna k hrobu.

Perikopa o vzkříšení syna naimské vdovy (Lk 7,11-17) je vlastní látkou Lukášova evangelia. Tento příběh, se kterým se tedy setkáváme pouze u Lukáše je v celé evangelijní tradici v mnohém podobný vyprávěním o vzkříšení ze Starého zákona. V nich působí Bůh skrze své proroky Eliáše (1 Král 17,17-24) a Elizea (2 Král 4,32-37).

Příběh začíná sdělením o Ježíšově příchodu do Naimu. Jde společně jeho učedníky a velkým zástupem lidí (7,11). Naim je v Novém zákoně zmiňován pouze zde. Jedná se o město, které se nachází asi 10 km od Nazareta. Když se Ježíš blížil k městské bráně, setkal se s pohřebním průvodem. Pochovávali chlapce, jediného syna matky, která byla vdova. Je samozřejmé, že matka zemřelého chlapce byla naplněna hlubokou osobní bolestí, protože její syn zemřel v mladém věku. K této skutečnosti přistupuje rovněž tísnivá a nesnadná situace vdovy.

Již ve Starém zákoně byli vdovy a sirotci pokládáni příslovečným způsobem za sociálně slabé a chudé. V Mojžíšově zákoně a u proroků se stále znovu setkáváme s důraznými příkazy, že se s nimi nesmí jednat bezohledně (srov. Ex 22,21; Dt 10,18; 24,17-22; 26,12n; 27,19; Jer 22,3). Manželka měla tehdy díky svému muži pevné místo ve společnosti a svou obživu. Když manžel zemřel, měl se o matku postarat nejstarší syn. Žena, s kterou se Ježíš setkal u Naimu, ztratila smrtí svého jediného syna též svou poslední životní oporu. Nacházela se bez ochrany a byla odkázána na dobrou vůli svého okolí. Takové ženě se často nedostávalo žádné pomoci, neměla oporu morální, ani hmotnou.

Lukášovo evangelium se vyznačuje zvláštní pozorností vůči vdovám. Evangelista se zmiňuje o vdově Anně, která prorokovala o dítěti Ježíšovi (Lk 2,36-38). Při odůvodňování své misijní činnosti se Ježíš odvolává na postavu proroka Eliáše, který byl poslán k vdově do Sarepty (Lk 4,25n). V podobenství o soudci a vdově se žena stává modelem, jakým způsobem je třeba se modlit (Lk 18,1-8). Ježíš varuje před zákoníky, kteří vyjídají domy vdov (Lk 20,45-47), a jako příklad předkládá postoj vdovy, která dala do chrámové pokladnice ze svého nedostatku – dala všechno, co měla (Lk 21,1-4).

Když se pohřební průvod setkává s Ježíšem, nikdo ho nežádá, aby pomohl. Vždyť koho by mohl člověk v takové situaci prosit o pomoc? Proti smrti neexistuje žádný léčivý prostředek. – Ježíš jedná ze svého vlastního popudu. Nepřistupuje k nouzi ženy bezmocně, lhostejně a netečně. Při pohledu na tuto ženu je naplněn soucitem. Její nouze proniká i jeho srdce. Ježíš se neuzavírá před těžkým osudem této ženy, nýbrž je jím také zasažen. Není pro něj nějakou starší ženou, na které nezáleží, která se musí sama vypořádat se svým osudem jako tisíce jiných a která musí takto snášet svůj životní úděl. Ježíš se k ní obrací zcela osobně. Nemá před sebou „nějaký případ“, nýbrž setkává se s osobou a uznává ve svém soucitu velikost a oprávněnost její bolesti. Ježíš oslovuje ženu: „Neplač! Znamená to: „Přestaň s nářkem nad zesnulým synem!“ V případě někoho jiného bychom mohli vnímat toto slovo jako posměch. Ježíš nejen správně domlouvá, ale svým činem rovněž pomáhá. Bez ohledu na předpisy o rituální nečistotě přibližuje se Ježíš k márám a dotýká se jich (Lk 7,14). Ve společnosti, která považuje za nečistého člověka, jenž se dotkl mrtvého (Nm 19,11-16), je tento Ježíšův čin kritikou vytěsňování smrti a poukazuje na Ježíšovu všemohoucnost. Ježíšova moc překonává i překážku smrti. Ježíš pronáší slova „Chlapče, pravím ti, vstaň!“. Formulace „pravím ti“ poukazuje na Ježíšovu autoritu. Ježíš volá vdovina syna zpět k životu, a odstraňuje tak její trápení a tísnivou životní situaci. Na Ježíšova slova se chlapec posadí a začne mluvit, což je znamením, že je opět schopen všech lidských činností. Zmínka o tom, že Ježíš vrátil chlapce jeho matce, připomíná starozákonní událost, popisující jak Eliáš vrátil živého chlapce jeho matce, která byla rovněž vdova (1 Král 17,23).

Všichni, kteří byli svědky Ježíšova zázraku, reagují dvojím způsobem: zmocnila se jich bázeň a jsou naplněni radostnou chválou. Z této reakce je zřejmé, že pochopili Ježíšovu činnost jako Boží zjevení. Na Zachariáše padla bázeň, když se setkal s andělem Páně (Lk 1,12). Bázní byli naplněni pastýři, když se jim dostalo andělského poselství o Ježíšově narození (Lk 2,9). S projevem radostného oslavování se v Lukášově evangeliu setkáváme na mnoha místech. Pastýři se vracejí, oslavujíce a chválíce Boha po setkání s narozeným Spasitelem (2,20). Setník velebí Boha v okamžiku Ježíšovy smrti (Lk 23,47). S radostným oslavováním Boha se často setkáváme v souvislosti s líčením zázraků: uzdravení ochrnulého (Lk 5,25n); uzdravení sehnuté ženy (Lk 13,13); uzdravení deseti malomocných (Lk 17,15); uzdravení slepého u Jericha (18,43).

Když Ježíš vykoná skutek, který připomíná činy dávných proroků, vzbuzuje u lidí všeobecný úsudek, podle kterého je považován za velikého proroka, skrze kterého „Bůh navštívil svůj lid“ (Lk 7,16; srov. Lk 1,68.78; Sk 15,14). Lidové pojetí, které v Ježíšovi objevuje velkého proroka, odpovídá jeho programu, který představil v Nazaretě s pomocí Izaiášova textu (Lk 4,18-19.24; srov. Iz 61,1n). Lukáš pak představuje Ježíše též jako odmítnutého proroka, který putuje do Jeruzaléma, kde ho bude čekat smrt (Lk 13,33n). Takové hodnocení však neobjasňuje zcela jeho misijní působení (srov. Lk 9,8.19). Emauzští učedníci vzpomínají na Ježíše jako na „proroka mocného slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem“ (Lk 24,19). Dávají tak najevo svou neschopnost uznat ho za vzkříšeného Pána. Ježíš se však skrze své vzkříšení představuje nejen jako prorok, ale jako dárce života.

V Lukášově evangeliu se Ježíš představuje ještě na dalších dvou místech jako někdo, kdo vykoná zázračný čin ve prospěch jediného dítěte rodičů. Jedná se o událost vzkříšení Jairovy dcery (Lk 8,42) a o událost uzdravení posedlého chlapce (9,38). Tato skutečnost poukazuje na jeho láskyplnou pozornost vůči lidskému strádání.

Podle Lukášova líčení nevycházelo Ježíšovo jednání z pouhého soucitem s mladým zesnulým mužem. Ježíš nedává najevo lítost nad tím, že tento člověk zemřel mladý a tak málo prožil ve svém životě. Ježíš projevuje soucit vůči vdově. Mladý muž není povolán k životu kvůli sobě, nýbrž aby byl oporou a pomocí své matce. Obdobně není smyslem našeho života, abychom žili sami pro sebe, ale abychom si navzájem pomáhali a umožňovali život. Díky Ježíšovu činu jsou znovu spojeni matka a syn, které smrt oddělovala. Ježíš jim tak znovu umožňuje společný život. Důvod odloučení může být rozličný. Když však jsou odloučení lidé spojeni, jejich spojení má sloužit životu.

Je velkolepé, jakým způsobem pomohl Ježíš této ženě. Přece však: co to má společného s radostným poselstvím pro chudé? Je tento Ježíšův čin více než maličká kapka vody na obrovský horký kámen? V Ježíšově době se mnoho žen nacházelo v podobné situaci. Což teprve ve všech dobách a na všech místech světa. Jak jim pomohl Ježíšův čin vůči naimské vdově? Zajisté by mohly mít radost, že alespoň jedné se dostalo pomoci. Ježíšův soucit se však má stát podnětem, abychom si v rámci našich možností navzájem pomáhali. Kromě toho je Ježíšův skutek přijat chválou a velebením jako čin milostivé Boží náklonnosti (Lk 7,16). Způsob, jakým Ježíš jedná se ženou – s jakou vážností bere její nouzi, jak ji oslovuje, jak jí pomáhá – , poukazuje na Ježíšův postoj a přístup k člověku a zprostředkovává pohled do jeho srdce. A protože v Ježíšově jednání působí Boží milosrdenství, v Ježíšově skutku se ukazuje, jaký je Bůh. Ježíš má soucitné srdce, které je pohotové k činu. Jeho čin ukazuje, co je jeho nejvnitřnějším přáním a touhou. Nepředkládá systémy a programy. Nepřemáhá mocné, nebuduje žádné stavby, nevytváří nový společenský řád. Obrací se k jednotlivému člověku, který trpí nouzí, s vážností bere na vědomí jeho osobní trápení a pomáhá mu. Ježíšovo poselství neznamená, že každému člověku, který trpí nouzí, bude poskytnuta pomoc stejným způsobem. Ježíšovo poselství však znamená, že vůči každému člověku, který trpí nouzí, je stejným způsobem obráceno Ježíšovo srdce a Boží láska – a že každý člověk v nouzi smí počítat s milostivým Božím jednáním. To je radostné poselství pro chudé: všichni leží Bohu na srdci, všichni patří do sféry Boží lásky, i kdyby byli podle lidských měřítek hodnoceni jako nepatrní, bezvýznamní a bezcenní. Tato skutečnost se objevuje v Ježíšově přítomnosti. Toto poselství se objasňuje a potvrzuje Ježíšovou činností.

Toto poselství vybízí naši víru, abychom v Boha vkládali důvěru. Ježíšovo jednání ukazuje rázným a příznačným způsobem, oč mu jde. Máme věřit v jeho lásku ke každému jednotlivému člověku, který trpí nouzí.