Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Mi 5,1-4

Gabriela Vlková

 

První čtení ze čtvrté neděle adventní předkládá začátek páté kapitoly z knihy proroka Micheáše. Tento prorok, Izaiášův současník, působil v Judsku – v druhé polovině osmého století před Kristem – za králů Jotama, Achaza a Chizkijáše – v době, kdy země byla sužována válkou. Jedna z mezopotámských velmocí, Asýrie, se totiž ve své rozpínavosti snažila získat nadvládu nad územím Palestiny. Severní, izraelské království jí definitivně podlehlo, když padlo jeho hlavní město Samaří. Také existence jižního, judského království a Jeruzaléma byla v té době ohrožena. Složitá mezinárodní situace není ovšem hlavním problémem, který kniha odráží. Prorok vidí kořen všeho zla, které na Judsko doléhá, v nepravosti Božího lidu. Není to v prvé řadě Asýrie, ale Bůh, kdo se vydává na pochod, aby konal soud. První kapitola knihy to vyjádří obrazem Hospodina, který vychází ze svého místa potrestat Jakubovu nepravost, změnit Samaří v pole sutin a následně zasáhnout i brány samotného Jeruzaléma. Další dvě kapitoly pak líčí nepravost lidu detailně: země je plna útisku a korupce, právo je překrucováno, proroci, vůdci lidu i kněží zneužívají svých úřadů k sebeobohacování. Proto Micheáš prorokuje Jeruzalému stejný osud, jaký potkal Samaří: má se stát polem, budou z něho jen sutiny.

Bylo by však omylem myslet si, že prorokovým úkolem bylo ohlásit pouze Boží trest. Kniha obsahuje i útěšná slova, k nim patří příslib vládce na začátku páté kapitoly. Do jakého kontextu zaznívá?

Motiv krále se objevuje už v předchozí kapitole, která v šestém verši předvídá “den”, kdy se Hospodin ujme svého lidu a bude mu “kralovat” na hoře Siónu. V celé kapitole je patrné napětí mezi neútěšným “nyní” a budoucí spásou. V devátém verši se kladou otázky “nyní” hořekující Siónské dceři – Jeruzalému: “Není uprostřed tebe král? Zahynul tvůj rádce?” Tato dcera se svíjí v bolesti jako rodička. Byť ji Hospodin v budoucnu míní vykoupit, “nyní” prožívá úzkost obležení. Poslední verš kapitoly na to poukazuje slovy: “Nyní týrej sama sebe, dcero ztýraná, jsme obleženi. Holí bijí do tváře soudce Izraele.” Soudcem by mohl být – podle některých vykladatelů – bezmocný jeruzalémský král.

Právě do tohoto okamžiku zaznívá první verš páté kapitoly: “A ty, Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými rody...” Mohli bychom přeložit také: “Ale ty, Betléme…” Betlém je totiž postaven do kontrastu s Jeruzalémem, o němž byla řeč přetím. V Jeruzalémě sídlili po staletí judští králové. Prorok ale připomene jiné město – Betlém. Z Betléma pocházel David, zakladatel dynastie. V Betlémě byl pomazán, ačkoli byl jen bezvýznamným pastýřem. Zdá se, že Micheášovo proroctví předjímá návrat upadajícího království k pokorným začátkům.

Betlém je nazván “maličkým”. Hebrejské slůvko, které stojí v původním textu na tomto místě, používá Bible často, když staví do kontrastu mladší sourozence vůči starším. Ačkoliv starší mají přirozeně větší práva, Bůh dává často přednost mladším, zdánlivě méně významným. Dokladem toho je například příběh o Ezauovi a Jakubovi: První kniha Mojžíšova vypráví, jak se jejich matce dostává zjevení ještě před jejich narozením, že “velký” bude sloužit “malému”. Koneckonců i příběh o Davidově vzestupu dokazuje, že Bůh vybírá maličké. Právě David, nejmladší mezi svými bratry, je považován navzdory všem svým pozdějším selháním, za Bohu milého krále. Micheáš ohlašuje připomínkou “malého” Betléma, že očekávaný vládce bude blízký “davidovskému ideálu”.

Betlém je “maličký mezi judskými rody”. To nám může připomenout další dvě události, sahající do dob ještě před Davidem. První kniha Samuelova vypráví, jak je Saul vybrán za prvního krále, ale zdráhá se, neboť pochází z malého rodu, jeho rodina je “nejmenší” ze všech benjamínovských rodin. Přesto se stává vybraným Božím nástrojem, chrání Boží lid před Filišťany. Ještě starší událost, ke které nás může přivést zmínka o “nepatrnosti rodu”, je Gedeonův příběh z knihy Soudců: Také Gedeon pochybuje o tom, že by mohl vysvobodit Izraele z rukou Midjanitů. Jeho rod je chudý, on sám je “nejmenší” ve své rodině. Ale Hospodin ho ujišťuje, že bude s ním, proto zvítězí nad obrovskou přesilou Midjanitů.

Gedeonův příběh navíc připomíná jinou důležitou věc: Izraelité ho chtěli učinit králem, on však prohlásil: “Já vám nebudu vládnout, ani můj syn vám nebude vládnout, nad vámi bude vládnout Hospodin!” Výraz “vládnout” použije Micheáš v našem úryvku, když praví: “…z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti.” Když si připomeneme si již zmíněný verš ze čtvrté kapitoly: “Hospodin bude nad nimi kralovat na hoře Siónu, od nynějška až na věky”, vytušíme, že proroctví o vládci z Betléma slibuje především Boží vládu. Bůh je tím, kdo v pravém smyslu kraluje “od pradávna”, jak čteme v 74. žalmu: “Bůh je můj král od pradávna”. Hospodin navíc vztahuje v našem úryvku nového vládce ke své osobě, když ústy proroka prohlašuje: vzejde “mi”. Bude se jednat o někoho, kdo bude patřit Bohu, tedy i vládnout podle jeho vůle. Za takových podmínek a takovým způsobem se skrze lidského krále může uskutečnit Boží vláda.

Souběžně s výrazem “od pradávna” zazní výraz “od věčnosti”. Původnímu textu věrnější překlad by zněl “ode dnů věčných”. Nejde o věčnost ve smyslu neomezeného trvání či nadčasovosti, ale o dávné dny. K dávným dnům se často váže vzpomínka na mocné Boží činy: na vysvobození z Egypta, uzavření smlouvy a požehnání v odměnu za její plnění. Zmínka o vládci, jehož původ je doslova “ode dnů věčných”, je proto důvodem pro naději.

V první polovině dalšího verše se vrací téma rodičky: “Proto je opustí až do doby, kdy rodička porodí.” Není řečeno, kdo je opustí – v doslovném překladu “vydá” -, ale můžeme předpokládat že Hospodin, jehož viditelnou přízeň postrádá lid v době válečného ohrožení. Vše se změní ve chvíli, kdy rodička porodí. Jaká rodička? Předchozí kapitola zmínila Siónskou dceru, Jeruzalém, její přirovnání k rodičce vyjadřovalo především bolest. Nyní však znamená porod pozitivní zlom. Podobného zlomu, spojeného s tématem rodičky a narození, si můžeme všimnout na několika místech u Izaiáše. Je přitom zajímavé, že jeho proroctví se týká stejné historické situace jako Micheášovo. V sedmé kapitole zvěstuje Izaiáš nevěřícímu králi Achazovi: “Hle dívka počne a porodí syna, a dá mu jméno <S-námi-je-Bůh>”. Výraz “porodí” je vyjádřen v originále pomocí příčestí “rodící”, které znamená zároveň “rodička” a je podobně užito u Micheáše. Sloveso “rodit” najdeme u Izaiáše také v deváté kapitole, kde čteme: ”…narodí se nám dítě, bude nám dán syn.” Také Izaiášova proroctví zaznívají do situace válečného ohrožení. Je pravděpodobné, že obě ohlašují narození nového krále, lepšího než byl nevěřící Achaz. Tímto králem byl Achazův syn a nástupce Chizkijáš. Druhá kniha Královská ho chválí a přirovnává k Davidovi. Od Davidových dob nebyl ostatně jiný král, jenž by mu byl podoben. Podle Sirachovce patřil Chizkijáš spolu s Davidem a Jošijášem mezi jediné tři věrné krále, všichni ostatní opustili zákon Nejvyššího. Jako David věřil, že mocnějšímu Goliášovi lze čelit “ve jménu Hospodina zástupů”, tak Chizkijáš uvěřil, že proti mocnému asyrskému králi se lze ubránit přimknutím k Hospodinu. Tato víra nezklamala, Hospodin za jeho dnů podivuhodně vysvobodil Jeruzalém z asyrského obležení. Je možné, že i Micheášovo proroctví o vládci v “davidovském duchu” poukazuje v prvé řadě na Chizkijáše – v kontrastu k bezmocnému Achazovi – a na Boží záchranu za jeho dnů.

Druhá půle verše mluví o návratu zbytku bratří k synům Izraele. Slovo “zbytek” poukazuje na ty, kdo vyvázli z nebezpečí. “Návrat” znamená v Bibli, a zvláště u proroků, také obrácení, obnovu věrnosti. Zbytek bratří nebude tedy již jako lid, jemuž Micheáš vyčítal nevěrnost a zradu.

Další verš proroctví oznamuje, že nový král “bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha”. I tato slova připomínají Davida, který byl pastýřem a který také čelil Goliášovi “ve jménu Hospodina”. “Pást” znamená chránit svěřený lid, aby mu nikdo neublížil. Jestliže se král bude přitom opírat o Hospodinovu sílu, pak skrze něho bude “pást” svůj lid sám Hospodin. Podobný motiv najdeme také u proroka Ezechiela, který slibuje, že sám Hospodin vyhledá jako dobrý pastýř své ovce, zároveň ale ustanoví svého služebníka Davida za pastýře lidu. Zdá se, že touha po “davidovském” vládci byla v Izraeli živá po celá dlouhá staletí a že tento ideál zůstal v paměti lidu živý také po babylonském vyhnanství.

O lidu je u Micheáše dále řečeno, že bude požívat míru, doslova že “budou sídlit”. Žádné ohrožení je tedy již nebude vyhánět z jejich domovů.

Na konci perikopy stojí slova: “…rozšíří se až do končin země, on pak bude pokojem.” Není řečeno, kdo nebo co se rozšíří; souvislost nabízí různé možnosti: nový král, Boží síla, jméno či velebnost. Ať tak či onak, výsledek je podobný: Vláda nového krále přinese pokoj a bezpečí široko daleko. Stejný motiv najdeme v již zmíněném proroctví z deváté kapitoly knihy proroka Izaiáše: jméno narozeného dítěte bude mimo jiné Kníže pokoje, jeho vláda bude velká, pokoj bez konce spočine na Davidově trůně a na jeho království.

Poslední slova našeho úryvku překládá liturgický text: ”On pak bude pokojem.” V původním textu stojí doslova: “Tento bude pokoj.” Je to začátek verše, který dále pokračuje: “…až vtrhne Asýrie do naší země, až bude šlapat po našich palácích.” Není jisté, zda se zájmeno “tento” vztahuje na krále, či na situaci míru po vysvobození od Asýrie. Každopádně však tento mír nastane i zásluhou ohlašovaného vládce.

Micheášova slova, jak víme, nevyčerpala svůj smysl ve starozákonní době. Matoušovo evangelium připomíná toto proroctví v souvislosti s Ježíšovým narozením v Betlémě – s malou obměnou. Místo “maličký jsi mezi judskými rody” je o Betlému řečeno: “…vůbec nejsi nejmenší mezi judskými předními městy.” Matouš vkládá tato slova do úst Herodových učenců, přesto vyjadřuje velikou pravdu: Co se lidem zdá nepatrné, prohlašuje Bůh za veliké. Betlém neměl velký význam pro tehdejší svět, dokonce ani v rámci poměrně malého Judska. A ještě “menším” se mohlo zdát nemluvně v jeslích. Přesto právě Betlém zůstává trvalou připomínkou toho, jakým způsobem a koho Bůh obvykle volí, aby uskutečnil své plány. Ten nejvelkolepější začal opět od Betléma. Z Betléma vzešel Hospodinu vládce a pastýř zdánlivě bezvýznamný, ale bezvýhradně oddaný, v jehož životě se naplno projevila Hospodinovou síla a velebnost Hospodinova jména.