Marie Klašková

Milé posluchačky a milí posluchači! V dnešním pořadu „Bible v liturgii“ se budeme zabývat dvěma tématy, která spolu úzce souvisí. Jedno vychází z druhého a jedno druhé předpokládá. Z biblického hlediska probereme pýchu a pokoru. Tato témata nebudeme probírat postupně ve Starém a Novém zákoně, ale rozdělíme si je na několik menších podtémat.

Nejdříve se budeme zabývat nejrůznějšími podobami pýchy. Zdálo by se, že pýcha je naprosto směšná u bytostí, které jsou omezené a smrtelné. Sirachovec, kterého budu častěji v dnešním pořadu citovat, říká: „Proč sepyšně vypíná ten, kdo je prach a popel? Vždyť už zaživa mu vnitřnosti hnijí. …Pýcha člověka začíná tím, že odpadne od Hospodina a odvrátí své srdce od toho, kdo je jeho tvůrcem. Neboť původcem pýchy je hřích, a ten, kdo se jí drží, přivodí záplavu zkaženosti“ (Sir 10,9.12-13). Pýcha je hříchem, který je odporný Bohu i ostatním lidem. Sirachovec mluví o počátku pýchy, kterým je odpadnutí od Boha. Člověk zná mnoho projevů pýchy. Může to být marnivost, která touží po velkých poctách a slávě. Ježíš nám ukazuje názorný příklad této marnivosti a sebepřeceňování: „Zákoníci a farizeovévšechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli.… Mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagogách, líbí se jim, když je lidé na ulicích zdraví…“ (Mt 23,5-7). Být viděn, chválen a obdivován – to je jedním z projevů pýchy. Velmi podobným projevem pýchy je přezíravost a arogance výše postavených a bohatých vůči druhým. Kniha Přísloví se k tomuto hříchu vyjadřuje nesmlouvavě: „Těchto šest věcí Hospodin nenávidí a sedmá je mu ohavností. Přezíravé oči, zrádný jazyk,… a ten, kdo vyvolává mezi bratry sváry“ (Př 6,16-19). Přezíravost je postavena na první místo mezi hříchy, které se protiví samotnému Bohu. Bohu se hnusí člověk, který spoléhá na svou vlastní spravedlnost, staví se na odiv a pohrdá všemi ostatními. Ježíš často upozorňuje na takové chování v podobenstvích. Všichni dobře známe podobenství o modlícím se farizeovi a celníkovi v chrámě. Někteří farizeové a zákoníci vystupovali v jeho době s arogantní přezíravostí. Ježíš je ostře napadá a vytýká jim jejich chování – chce je tak vyprovokovat ke změně smýšlení. Ovšem pocit vlastní důležitosti a sebepřeceňování jen obtížně přijímá jakoukoli kritiku. Mezi další projevy pýchy patří závist a žárlivost. Apoštol Pavel říká v listu Galaťanům: „Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému“ (Gal 5,26). Závist i žárlivost jsou hříchy, které velmi ubližují lidským vztahům. Všichni dobře víme, jak dokáží zničit přátelství nebo manželství.

Vrcholem lidské pýchy je touha po bohorovnosti. Tato touha se vymstila prvním lidem. Přinesla jim pád a smrt. Člověk zatoužil po Boží vševědoucnosti a odmítl jakoukoli závislost na Stvořiteli. Podlehl satanovu pokušení a zařídil se podle touhy své pýchy. V První knize Mojžíšově čteme satanova slova: „Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (Gn 3,5). Člověk však nedosáhl bohorovnosti, ale stal se smrtelným vyhnancem. Propadá i dalším hříchům. Odmítá jakékoli poučení a napomenutí. V knize Přísloví čteme: „Pyšný posměvač nemiluje toho, kdo mu domlouvá, k moudrým nechodí“ (Př 15,12). Bůh však pyšnému člověku zlořečí a pýchu nenávidí. Ježíš zakončuje svou řeč o majetku slovy: „Vy před lidmi vystupujete jako spravedliví, ale Bůh zná vaše srdce. Neboť co lidé cení vysoko, je před Bohem ohavnost“ (Lk 16,15). Bůh měří podle jiných měřítek než člověk a odmítá všechny projevy pýchy. Pýchou posedlý člověk se sám uzavírá Boží milosti, je zaslepený svým hříchem. V Prvním listu Petrově čteme: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost“ (1 Pt 5,5). Pyšný člověk není schopen nalézt moudrost, která by jej mohla přivést k obrácení. Kdo se s ním stýká, stává se mu podobným, jak opět potvrzuje Sirachovec: „Kdo se dotýká smůly, umaže se, a kdo vyhledává společenství nadutce, připodobní se mu“ (Sir 13,1). Žalmista proto chválí každého, kdo se pyšnému člověku z dálky vyhýbá, jak čteme v prvním verši prvního žalmu: „Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává sposměvači…“ (Ž 1,1). Člověk, který žije s pyšným člověkem, se mu může snadno přizpůsobit, a tak přivést sám sebe do záhuby. Pýcha nikdy nemůže vést ke spáse a štěstí. Pyšný člověk se uzavírá do vlastního pocitu důležitosti a nezbytnosti – a netouží po Bohu ani po spáse.

Pojďme se nyní, milí posluchači, zabývat opakem pýchy, kterým je pokora. Pokora – jak ji chápe Bible – je v protikladu k pýše, marnivosti a ješitnosti. Pokorný člověk nespoléhá jen na sebe, nepodléhá namyšlenosti a pocitu vícecennosti. Pokora je protikladem pýchy, jak jsme si již řekli. Je to postoj hříšného člověka před všemohoucím a nejvýš dobrým Bohem. Pokorný člověk uznává, že je omezený, že všechno, co dostal, obdržel od Boha. Jediné, co má sám od sebe a čím se ovšem nemůže chlubit, je hřích. Když jsme si povídali o pýše, řekli jsme si, že pyšný člověk je uzavřen působení Boží milosti. V knize Přísloví čteme, že Bůh „se vysmívá posměvačům,pokorným však dává milost“ (Př 3,34). Pokorný člověk je připraven na přijetí Boží milosti. Asi nejhlubší je Kristova pokora. Často se v evangeliích projevuje jako pokorný služebník svého Otce, svých bratří a sester.

Izrael byl jako národ neustále utlačován a pokořován. Připomeňme si dvě základní pokoření – otroctví v Egyptě a vyhnanství v Babylónii. Obě pokoření vedla národ k uznání vlastní bezmocnosti. Bůh jej v obou případech zázračně vysvobodil. Zvláště vyjití z Egypta byl silným prožitkem Boží blízkosti. Lidé byli zcela závislí na Bohu a pokorně přijímali všechny jeho příkazy. Ze zkušenosti víme, že člověk obvykle uzná pokornou závislost na Bohu, když je mu velmi zle. Jakmile se mu začne vést lépe, může se stát, že mu Bůh překáží a k moci se opět dostává lidská pýcha.

V nesnázích a obtížích si člověk může nejvíce uvědomit závislost na Bohu a něco takového si pokorně přiznat. Důkazem jsou četné modlitby a žalmy, které v Bibli najdeme. V jednapadesátém žalmu čteme: „Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (Ž 51,19). Pokora a vědomá závislost na Bohu jsou podstatou modlitby, jak dokládají mnohé žalmy. Ti, kdo chválí Boha a volají k němu ve svých potřebách, se často nazývají chudými či poníženými: „Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal. … Pokorní budou jíst dosyta, budou chválit Hospodina ti, kdo se na jeho vůli dotazují“ (Ž 22,25.27). Pojem chudý byl původně používán jen pro sociální chudobu – nedostatek jídla, oblečení a základních životních potřeb. Prorok Sofoniáš rozšiřuje význam tohoto slova také na ty, kdo hledají Boha všemi cestami a spokojí se přitom i s pokořující chudobou. Sofoniáš vystoupil v období vlády krále Jošijáše. Svým hlásáním způsobil pravděpodobně královo obrácení a vyvolal tak náboženskou reformu. Ve svých řečech neustále vyzývá k pokoře, a tak se řadí po bok Amose, Izaiáše a Micheáše. Ve druhé kapitole čteme: „Hledejte Hospodina, všichni pokorní země, kdo jednáte podle jeho práva. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru, snad se skryjete v den Hospodinova hněvu“ (Sof 2,3). Izrael bude v den Hospodinova příchodu pokorný a chudý. Později, v Novém zákoně, čteme, jak Ježíš říká o sobě: „…učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce a naleznete odpočinutí svým duším“ (Mt 11,29).

Ve Starém zákoně najdeme množství postav, které by mohly být vzorem pravé pokory. Všimněme si Mojžíše, o kterém Čtvrtá kniha Mojžíšova píše:„Mojžíš však byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi“ (Nm 12,3). Mojžíš byl Hospodinovým služebníkem; vynikal poslušností vůči svému Pánu. Proto patří mezi důležité biblické postavy. Díky své pokoře a poslušnosti byl schopen za Božího vedení vyvést Izraelity z Egypta, předat jim Zákon a dovést je do Zaslíbené země. Později hlásají nutnost pokory hlavně proroci, především však Izaiáš a již zmíněný Sofoniáš. Podle proroka Izaiáše přebývá Hospodin s tím, kdo je pokorného a zkroušeného ducha. Podle slov posledního z proroků, Zachariáše, bude Mesiáš králem pokorným a vstoupí do Jeruzaléma na oslátku: „Rozjásej se, siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný,pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti!“ (Zach 9,9).

Toto proroctví se naplňuje na Ježíšovi, který je pokorným Mesiášem. Ježíš žehná dětem a dává je za příklad všem – právě kvůli jejich prostotě a pokoře. Ježíš vyzývá k následování, protože je tichý a pokorný srdcem. Tato pokora nehledá vlastní slávu, ale nechává se přibít na kříž – a tak získává všem spásu. Ježíš, Bůh i člověk v jedné osobě, se pokořuje na úroveň otroků a pokorně umývá svým učedníkům nohy, jak si budeme připomínat za čtrnáct dní – na Zelený čtvrtek. Pokora Božího Syna je výrazem jeho lásky, která ho přivádí k smrti na kříži. V něm se zjevuje Boží moc i Boží láska, bez které bychom byli navždy ztraceni. Díky ní získávají všichni hříšníci vykoupení.