Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ř 10,8-13

Petr Chalupa

 

O první neděli postní uslyšíme jako druhé čtení úryvek z listu apoštola Pavla Římanům. Konkrétněji půjde o 8. až 13. verš 10. kapitoly. Devátá kapitola objasňovala pojmy, které čtenář listu potřeboval, aby mohl porozumět Božím cestám s izraelským národem. Desátá kapitola se věnuje problému odmítání evangelia ze strany většiny Izraelitů. Při řešení tohoto problému cituje Pavel Písmo.

Prvních sedm veršů 10. kapitoly má čtenářům listu přiblížit Pavlův vnitřní postoj, ze kterého vyrůstá apoštolovo uvažování. Pokouší se vysvětlit konflikt mezi Izraelem a Bohem, který se ukazuje jako velmi naléhavý s ohledem na víru pohanů. Tyto verše sice v neděli neuslyšíme, bude však užitečné, když si je nyní s krátkým výkladem připomeneme:

Bratři, snažně prosím Boha za Izraelity a vroucně si přeji, aby došli spásy.

Oslovení čtenářů, které s jistotou zahrnovalo také sestry, chce upozornit na následující výzvu. Pavlův vnitřní postoj se stává přímluvou. Spása Izraele byla totiž podle apoštola zpochybněna, přestože v dalším textu nezapomíná na kvality tohoto národa.

Dosvědčuji jim to, že mají horlivost pro Boha, ale je to horlivost bez hlubšího pochopení.

Také Pavel prosazoval v mládí horlivě Zákon. Vedlo jej to až k bludnému pronásledování církve. Pavlova dřívější horlivost ztrácí svou cenu při srovnání s nynější existencí křesťana. Horlivost pro Mojžíšův Zákon je neustále jádrem i vrcholem židovské zbožnosti.

Upadli v omyl při usuzování, jak Bůh ospravedlňuje, a chtěli k tomu dojít sami, a proto se nepodřídili onomu ospravedlnění, jak ho uděluje Bůh.

V čem spočívá nedostatečné poznání Židů? Nedbají na Boží spravedlnost, protože usilují o vlastní. Tato vlastní spravedlnost nepřipouští ospravedlnění věřících ze všech národů, které hlásal Pavel. On sám považoval tuto vlastní spravedlnost za ztrátu vzhledem k zisku, který představuje nový vztah ke Kristu. Kdo totiž přijme zvěst o ospravedlnění v Kristu, nedůvěřuje už svým vlastním kvalitám, ale staví se na roveň hříšníkům. Takto měl Izrael zpochybnit svou vlastní spravedlnost a připustit srovnání s pohany, neboť jen v Kristu je možné dojít ospravedlnění. Ve své většině se však Židé tomuto řádu nepodřídili. Ovšem Boží spásonosné jednání musí být respektováno lidmi – včetně Izraele.

Vždyť přece Zákon vede ke Kristu a jím je dovršen, aby se dostalo ospravedlnění každému, kdo věří.

Velmi výstižný překlad Ondřeje Petrů vylučuje uvažování, které by Pavlovi připisovalo znehodnocení Zákona – jako by snad Kristův příchod znamenal úplný konec Mojžíšova Zákona. Pozoruhodné totiž je, že v následujícím textu argumentuje apoštol ve prospěch ospravedlnění citací z Třetí knihy Mojžíšovy, tedy ze Zákona.

Mojžíš totiž píše o ospravedlnění ze Zákona toto: Ten, kdo ho plní, bude mít skrze něj život.

V listu Galaťanům dává Pavel do protikladu vůči tomuto textu citát z knihy proroka Habakuka (2,4): „Spravedlivý bude žít z víry.“ Mojžíšův Zákon byl ovšem uznáván nejdříve, jako první část sbírky posvátných spisů, prorocké texty dosáhly tohoto uznání později.

Ale ospravedlnění, které se dává na základě víry, to mluví takto: Neříkej si u sebe: Kdo vystoupí do nebe? – aby totiž Krista přivedl dolů – ani: Kdo sestoupí do propasti? – aby totiž Krista vyvedl z mrtvých.

Nyní se Pavel odvolává na 30. kapitolu Páté knihy Mojžíšovy. Věta – „neříkej si u sebe“, v hebrejštině doslova: „neříkej si ve svém srdci“ – připomíná, že Boží dary nelze chápat jako odměnu za vlastní spravedlnost. Pátou knihu Mojžíšovu chápe Pavel jako normativní výklad Mojžíšova Zákona. Citované místo zdůrazňuje, že Zákon lze dodržovat: „Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený. Není v nebi, abys musel říkat: Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili? Ani za mořem není, abys musel říkat: Kdo se nám přeplaví přes moře, vezme je pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili? Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval“ (Dt 30, 11-14). Žádný Izraelita se tedy nemohl vymlouvat, že ustanovení Zákona jsou vzdálená, že se k nim nemůže dostat. Podobně chce Pavel říci, že se nikdo nemůže vymlouvat, jak je Kristus nedosažitelně vysoko v nebi anebo hluboko v propasti mezi mrtvými. Autor knihy Baruch rozpoznal v blízkém slově Boží moudrost a ztotožnil ji s Božím zákonem, který moudře uspořádává život: „Kdo vystoupil na nebe, vzal moudrost a snesl ji z oblaků? Kdo přeplul moře a našel ji získá ji za vybrané zlato? Nikdo nezná její cestu, ani nepochopí její stezku. Avšak ten, kdo ví všechno, zná ji, vynalezl ji svým věděním… Tu se ukázala moudrost na zemi a setkala se s lidmi“ (Bar 3,29-4,1).

Úryvek, vybraný pro nedělní bohoslužbu, přisuzuje následující věty Písmu, v souvislosti s předcházejícím textem jde konkrétně o Mojžíšovy výroky:

Co však říká? Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci: to je slovo víry, kterou hlásáme.

Apoštol Pavel vztahuje citát z 30. kapitoly Páté knihy Mojžíšovy na víru v Krista. Lidé, kteří by se domnívali, že „slovo víry“ je nedosažitelně vzdálené, jsou ujištěni, že toto slovo mají v ústech i ve svém srdci. To má význam pro další postup Pavlova uvažování.

Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

Vzkříšení je nejen pozoruhodnou událostí. Je skutečností spásy, díky níž se Ježíš stal Pánem. Uznat Ježíše jako Pána znamená uznat jeho zmrtvýchvstání, uznat, že je pánem nad životem i smrtí. Už ve Starém zákoně se víra vztahuje na dřívější Boží skutky ve prospěch národa. Podle Pavlovy nauky je věřícímu vyznavači slíbena spása.

Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse.

Někteří vykladatelé se domnívají, že Pavel zde cituje větu, která měla své pevné místo v bohoslužbě, snad při křtu. Je však také možné, že se zde setkáváme se zvyklostí, podle které byl křesťan dotazován na svou víru a měl správně odpovědět.

Teologicky je významné, že pojmu spravedlnost lze použít souběžně s pojmem spása.

Písmo přece říká: Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.

Podle listu Filipanům se budou Kristu klanět všichni, kdo jsou na zemi, na nebi a v podsvětí. Citát z knihy proroka Izaiáše připomíná všeobecnou platnost Písma.

Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem; všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají.

Jako „pán“ ve smyslu bůh měl být v době sepsání listu uznáván císař Nero. Aramejské zvolání „maranatha“, „Pane, přijď“ se objevilo podle Prvního listu Korinťanům nejprve v Antiochii. Pojem „Pán“ se začal používat místo nevyslovitelného Božího jména. Takto se začala přenášet na Ježíše všechna místa v Písmu, na kterých „Pán“ znamená Bůh.

Vždyť každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen.

Spása je pro všechny. Z pohledu Kristova není už rozdílu mezi Židem a Řekem.

Dále se Pavel ve svém dopisu ptá, co bylo důvodem nezdařené komunikace mezi Bohem a Izraelem. Vyhrocuje své úvahy otázkou: „Zavrhl snad Bůh svůj lid?“ V jedenácté kapitole odhaluje smysl pochybení některých Židů. Jakoby v rozhovoru se ptá: „Jaký je tedy smysl klopýtnutí Židů? Aby padli nadobro?“ A hned odpovídá: „Naprosto ne! Ale pro jejich pád přešla spása na pohany, aby na ně začali žárlit. Když však už jejich pád znamená pro svět bohatství a jejich úbytek zisk pro pohany, čím spíše se to ukáže, až se židé obrátí v plném počtu!“

Apoštola Pavla vedl Kristův příchod k novému vymezení Zákona. Kristus je cílem, ke kterému Zákon vedl. Život už nedává Zákon, ale víra v Krista, který ospravedlňuje. Vzkříšený Kristus dává věřícím svůj nový život a zajišťuje jim spásu.

První čtení je vybráno z Páté knihy Mojžíšovy. Když přinášel izraelský rolník první plody jako oběť Hospodinu, vyznával přitom jménem celého národa: „Hospodin nás vyvedl z Egypta, přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zemi.“ Izraelita chce svou obětí vyjádřit vděčnost a oddanost Hospodinu: „Nyní přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine.“

Liturgické texty první neděle postní ukazují, jak jsou všechny tyto úvahy potřebné na začátku postní doby. Modlitba nad dary vyprošuje pomoc Boží milosti: „Na začátku posvátné doby postní tě, Bože, prosíme: … pomoz nám svou milostí, abychom ti patřili my sami s celým svým životem.“ Preface této neděle vyznává o Ježíši Kristu, že „zvítězil nad pokušitelem a ukázal nám, jak máme konat pravé pokání, abychom s ním mohli slavit velikonoční vítězství a měli účast na jeho vzkříšení a životě věčném.“

Vstupní modlitba mše svaté vidí jako milost samotnou čtyřicetidenní přípravu na Velikonoce. V čem se má tato milost projevit? V hlubším proniknutí do tajemství Kristova vykupitelského díla a v opravdovějším životě z tohoto tajemství.