Petr Chalupa
O svátku Svaté rodiny slýcháme v cyklu A jako první čtení úryvek z knihy Sirachovcovy. Tato kniha patří mezi takzvané mudroslovné spisy Starého zákona. Moudrostí se ovšem zabývali nejen Izraelité, byla rozšířená v celém starověkém Orientu. Nebyla ovšem filozofováním v řeckém stylu, ale zachycovala zkušenosti, které bychom mohli označit jako umění správně žít. Zaměřovala se na osud jednotlivce, ten však vnímala vždy ve vztahu k Hospodinu. V tom spočívá hlavní odlišnost izraelské moudrosti vzhledem k podobným projevům u jiných národů.
Kniha Ježíše Sirachovce patří k řecky psaným starozákonním spisům. Tyto knihy nepřijali Židé do sbírky svých posvátných spisů. Stejně s nimi jednají křesťanská společenství, vzešlá z reformace. Katolická církev je považuje za součást kánonu a dává z nich předčítat při liturgii.
Autor knihy Sirachovec žil v době, kdy se Židům – někdy také násilně – vnucovalo všecko řecké. Někteří měli dojem, jako by starobylé izraelské tradice přestávaly platit. Sirachovec se staví proti takovým postojům. Nabízí příručku životní moudrosti, která vychází z dějin Izraele a jeho spisů.
Celá kniha má dvě hlavní části. První je sbírkou výroků, druhá chválou Boží slávy. Úryvek, kterým se zabýváme, patří mezi výroky, které se zaměřují na správné pojetí víry v Boha a dobré mravy. Prvních šestnáct veršů třetí kapitoly je vlastně komentářem k přikázání: Cti svého otce i svou matku… (Ex 20,12 = Dt 5,16). Plnění tohoto přikázání je měřítkem správné zbožnosti. Vzhledem k obvyklému využití čtvrtého přikázání pro výchovu dětí k úctě vůči rodičům bychom si měli uvědomit, že zde jsou adresáty dospělé děti, kterým se ukládá odpovědnost za péči o stárnoucí rodiče.
Z úryvku pro liturgii byl naneštěstí vypuštěn první verš třetí kapitoly, který výslovně spojuje následující pokyny s čtvrtým přikázáním. Zní takto:
Slyšte, děti, o právech otce, a jednejte tak, abyste došly spásy.
S respektováním práv otce je spojeno zaslíbení spásy. Můžeme si všimnout zřetelného napojení na čtvrté přikázání, které rovněž obsahuje zaslíbení: abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
První čtení začíná o svátku Svaté rodiny druhým veršem třetí kapitoly:
Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva.
Tento verš zní jako obměna čtvrtého přikázání. Všimněme si, že práva rodičů prosazuje sám Hospodin. Právem můžeme na tomto místě hovořit o teologickém rozměru čtvrtého přikázání.
Následující tři výroky tvoří krátkou báseň o moudrosti. Vysvětlují blíže přikázání úcty k rodičům. Začínají vždy stejnými slovy: Kdo ctí otce. Druhá část verše nabízí různé obměny téhož obsahu.
Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady.
Uctivé jednání s otcem a matkou ovlivňuje vztah člověka k Bohu. „Sbírání pokladů“ je zřejmě myšleno spíš ve smyslu duchovním než materiálním. Úcta k rodičům vede k odpuštění hříchů. Bůh má zalíbení v člověku, který jedná uctivě se svými rodiči.
Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí.
Když jsou odpuštěny hříchy, nebrání už nic požehnání. Úcta k otci slibuje radost z vlastních dětí. Příslib vyslyšení modliteb navazuje snad na zaslíbení v Desateru přikázání. Má dojít k naplnění nejhlubších lidských tužeb.
Zaslíbení v Desateru slibuje dlouhý život. Vztahovalo se především na budoucnost národa v zaslíbené zemi. U Sirachovce však dochází k obměně. Pro něho je důležitý každý jednotlivec.
Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku a slouží svým rodičům jako Pánu.
Poslední větu o člověku, který „slouží svým rodičům jako Pánu“, v nedělním čtení už neuslyšíme. Snad proto, že toto místo je v textu nejisté. Překladatel Václav Bogner se zde přidržel převodu do latiny, který jsme slyšeli. V řeckém textu se však setkáváme s poněkud odlišným zněním:
Kdo ctí otce, bude dlouho žít, a kdo prokazuje úctu matce, prokazuje ji Pánu. Kdo se bojí Pána, ctí svého otce a slouží svým rodičům jako představeným.
Význam úcty k matce je zde zesílen do krajnosti: Matce prokazovaná úcta je vlastně úctou prokazovanou samotnému Bohu.
Pak se směr prokazování úcty mění v opačný: Úcta k Bohu vede k úctě vůči rodičům, dokonce až k takové míře respektování, které se podobá vztahu podřízených k nadřízeným.
Cti svého otce skutkem i slovem, aby k tobě přišlo jeho požehnání. Otcovo požehnání upevňuje totiž domy dětí, matčina kletba je vyvrací ze základů.
Osmý a devátý verš třetí kapitoly zdůrazňují působivost požehnání, které plyne z úcty k rodičům. Moudrý autor textu opakuje, co řekl, ovšem ve významovém protikladu o působivosti matčiny kletby. Je zřejmě přesvědčen, že takto si posluchači jeho ponaučení lépe zapamatují
Nechlub se hanbou svého otce, neboť otcova potupa ti není ke cti. Vždyť čest člověka pochází ze cti jeho otce, potupená matka je hanbou pro děti.
Desátý a jedenáctý verš tvrdí, že čest člověka se takřka rovná cti, která je prokazovaná jeho otci. A znovu přichází zvýrazňující protiklad: Pohanění matky se rovná pohaně dětí.
Následující verše už zase uslyšíme ve svátečním čtení:
Synu ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ.
Kdo dbá na čest svého otce ve stáří, chrání tak svou vlastní čest. Moudrý Sirachovec prosazuje soudržnost rodiny, která nemá být narušena projevy stáří.
Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle.
Stáří má své problémy. Ubývá nejen tělesných sil, ale oslabují se také rozumové schopnosti. Právě v takové situaci je syn zavázán k úctě vůči svému otci, dítě vůči svým rodičům.
Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti jako náhrada za tvé hříchy.
Předčítaný úryvek končí podobně, jak začínala celá třetí kapitola: Spása člověka těsně souvisí s úctou k rodičům. Soucit zde nemíní nějaké emoce, ale účinnou pomoc. Ta dokonce nahrazuje smírnou oběť za hříchy, protože staří rodiče si svá práva nemohou vynutit.
Chceme-li Sirachovcův text správně hodnotit, měli bychom si všimnout dvou důležitých skutečností: postavení, které úryvek zaujímá v celé knize, a vysoce náboženské motivace čtvrtého přikázání. Pro umístění této látky se Sirachovec nechal zřejmě inspirovat takzvaným Zákonem svatosti v Třetí knize Mojžíšově. V devatenácté kapitole této knihy je přikázání o úctě k rodičům uvedeno dokonce před přikázáním o šabatu a před zákazem uctívání cizích bohů. Zní takto: „Každý ať ctí svou matku a svého otce a zachovává mé dny odpočinku: Já jsem Hospodin, váš Bůh“ (Lv 19,3). Rovněž intenzívní náboženská motivace upozorňuje na důležitost této životní oblasti. Když se po roce 587 před Kristem se začátkem babylonského vyhnanství rozpadly všechny instituce, připadl nesmírný význam rodině. Jak můžeme sledovat, také v pozdějších staletích bylo zdůrazňování přikázání o úctě k rodičům stále aktuální.
O svátku Svaté rodiny jsou biblické texty vybrány tak, že by se mohly stát životním programem křesťanské rodiny. První čtení nabádá dospělé děti k úctě vůči rodičům, k péči o ně a k odpovědnosti za ně. Posluchači si možná vzpomenou, jak probírali čtvrté přikázání při vyučování náboženství. Rodiče a vychovatelé připomínají toto přikázání malým dětem. Daleko méně je známo, že toto přikázání stanovuje především dospělým dětem povinnost postarat se o staré rodiče. V současné době se mnoho věcí přesouvá na sociální a charitativní zařízení. Ani tyto vymoženosti nezbavují však děti této povinnosti. Ze Sirachovcovy zvěsti se můžeme mnohému naučit i v době profesionálního poskytování služeb seniorům. Někdy stačí sledovat spory o financování systému důchodového zabezpečení, a je nám jasné, proč na toto ustanovení klade Sirachovec takový důraz.
Z hlediska víry jde o odpovědnost před Bohem. On sám zavazuje děti k určitému jednání s otcem a matkou. Sirachovec upozorňuje na účinky praktické odpovědnosti za rodiče: Jsou jimi odpuštění hříchů, radost z vlastních dětí a vyslyšení modliteb.
Úryvek z knihy Sirachovcovy je blízký druhému čtení z listu apoštola Pavla Kolosanům. Pro život v rodině přináší docela konkrétní pokyny mužům, ženám i dětem. Právě napomenutí adresované dětem je obsahově příbuzné Sirachovcovu nabádání: „Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů“ (Kol 3,21).
Vstupní modlitba mše svaté shrnuje výstižně, zač bychom mohli v duchu předcházejících úvah prosit: „Posiluj nás, Bože, ať v každodenním životě následujeme příklad svaté Rodiny a svůj pozemský domov naplňujeme společenstvím lásky, abychom v nebeském domově dosáhli věčné odměny a radosti.“