Petr Chalupa

O třicáté neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z knihy Sirachovcovy. Tato kniha patří k takzvaným deuterokanonickým spisům Starého zákona. Náleží tedy k početnější sbírce biblických spisů. Sedm z nich neuznávají některá křesťanská společenství jako součást Písma svatého. Je ovšem zajímavé, že Sirachovec je citován v židovské rabínské literatuře. Mezi křesťany byl v prvních dobách velmi oblíbený. Origenes doporučuje Sirachovce začátečníkům jako součást vzdělávání ve víře.

Kniha je sbírkou různých literárních projevů. Obsahuje přísloví, naučné přednášky či básně, hymny a modlitby. Zabývá se všemi oblastmi lidského života. Setkáváme se v ní s úvahami o moudrosti a bázni před Bohem, také však s pravidly pro život.

Tento starozákonní spis vznikal delší dobu sestavováním kratších textů. Celý vývoj skončil na začátku druhého století před Kristem. Autor byl zřejmě jeruzalémským občanem. Představuje se jako znalec Písma. Historické pozadí tvoří spory velekněžských rodin za vlády syrských Seleukovců.

Verše, vybrané pro nedělní čtení, patnáctý až dvacátý druhý z třicáté páté kapitoly, uzavírají úsek (od 34,21), který se zabývá tematikou správného náboženského chování ve společnosti, jež trpí sociálními rozpory. Poslechněme si několik veršů z této části, než se dostaneme k úryvku, který byl vybrán jako první čtení příští neděle.

Oběť vzatá z bezpráví je oběť pro posměch. Dary ničemů nejsou milé.
Oběti bezbožných se Nejvyššímu nelíbí, neodpouští hříchy za množství obětí.
Jako by zabil syna před očima otce je ten, kdo obětuje z majetku chudých.
Skrovný chléb je živobytím nuzných, násilník je, kdo ho loupí.
Kdo bere bližnímu živobytí, zabíjí ho, prolévá krev, kdo dělníkovi zadržuje mzdu.
Jeden staví dům, a druhý ho bourá, co z toho mají než dřinu?
Jeden se modlí, a druhý kleje, čí hlas Pán vyslyší?
Kdo se myje, že se dotkl mrtvoly a znovu se jí dotýká, co má ze své očisty?
Takový je člověk, který se postí za své hříchy, a znovu se jich dopouští.
Kdo jeho modlitbu vyslyší a co má ze svého trápení?

Po kritickém výčtu negativních způsobů jednání upozorňuje Sirachovec na začátku třicáté páté kapitoly na projevy správného chování.

Kdo zachovává zákon, rozmnožuje oběti, kdo dbá na přikázání, přináší oběť díků.
Kdo se ukazuje vděčným, obětuje nejlepší mouku, kdo prokazuje dobrodiní, vzdává oběť chvály.
Vyhýbat se zlu, to se líbí Pánu, přestat s bezprávím, to ho usmiřuje.
Oběť spravedlivého plní oltář tukem a její vůně stoupá k Nejvyššímu.
Příjemná je oběť spravedlivého muže, památka na ni se neztratí.

Verše, vybrané jako nedělní čtení, uvádějí znovu rozhodující názory, nejprve z hlediska Božího a potom z hlediska chudého člověka. Úryvek je teologickým odůvodněním napomenutí pro praktický život. Bezprostředně před citovaným úryvkem varuje Sirachovec:

…nespoléhej se na oběť z křivdy.

Hned na začátku úryvku se setkáme s nejhlubším důvodem pro chování, které předcházející text požaduje.

Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu.

Věta Pán je spravedlivý Bůh zní jako úder na buben. Použité jazykové prostředky vyjadřují, že Bůh jedná spravedlivě nejen při nějaké příležitosti, ale že prosazování spravedlivého rozsudku patří k jeho podstatě. Stejně se o Bohu vyslovuje také prorok Izaiáš (Iz 30,18). Znamená to, že nikdo nemůže doufat, že by mu Bůh snad mohl stranit.

Není na straně proti chudákovi a vyslyší modlitbu utištěného.

Obvykle to bývá právě chudý člověk, kdo má v životě mnoho nevýhod. Ale Bůh neuděluje svou přízeň podle hmotných hodnot. Důstojnost chudého hraje ovšem důležitou roli v Sirachovcově napomenutí pro praktický život, které je adresováno bohatším. Ještě horší je situace utištěného, která se projevuje modlitbou. Takovou modlitbu Bůh slyší a vyslyší.

Nepohrdne sirotkovou prosbou ani vdovou, když vylévá svou stížnost.

Tento verš je určitou obměnou verše předcházejícího. Chudými a utištěnými jsou především sirotci a vdovy. Někdy se k nim připojují cizinci. Tyto tři skupiny lidí staví izraelské právo pod zvláštní ochranu, protože se nemohou sami ujmout své věci. Také oni prosí a stěžují si Bohu. Rovněž jim je slíbena Boží přízeň.

Což jí nestékají po tváři slzy s obviněním proti tomu, kvůli němuž pláče?

Tento verš byl z nedělního čtení vypuštěn – zřejmě proto, že neobsahuje další myšlenkový postup. Posluchač se na chvíli zastaví u citově zvýrazněného obsahu předcházejícího verše.

Tíseň utlačeného se skončí, křik ubohého se utiší.

V původním hebrejském textu i v řeckém překladu nemá tento verš jednoznačné znění ani význam. Jisté je, že jde o projevy lidí vycházející z jejich nouze, podobně jako v následujícím verši.

Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, pokud tam nedojde.

Znovu nám autor textu připomíná chudého člověka, jehož modlitba údajně proniká oblaka. Tušíme představu Boží a lidské oblasti, které jsou odděleny vrstvou oblaků. Ta může být překážkou pro setkání člověka s Bohem. Jestliže však trvá nouze chudého, shlíží na něho Bůh s milosrdenstvím.

Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo.

Spravedlivý Bůh vynáší jako soudce spravedlivý rozsudek. V původním jazyce se v těchto větách objeví celkem třikrát slovní kořen, vyjadřující spravedlnost. Bůh je jako soudce neúplatný.

Při uvažování nad úryvkem se můžeme všimnout dvou výrazných rysů. Prvním je Boží péče o právo, vyjádřená větou “Pán je spravedlivý Bůh.” Nejde přitom o teoretickou vlastnost, ale o jednání, které uskutečňuje právo. Text sice neuvádí dobu Božího zásahu, ale chudí a utištění mají už teď nárok na uplatnění práva. Druhým rysem je rovnost všech lidí před Bohem. Lidská měřítka budou nicotná, jestliže Bůh uplatní své absolutní měřítko u bohatých a chudých, u lidí s výsadami a lidí zbavených práv, u ctěných a pohrdaných. Znevýhodnění se u něho mohou neustále dovolávat práva.

Starobylá moudrost viděla chudobu jako zlo, které si člověk sám zavinil. V době po babylonském vyhnanství byla chudoba hodnocena jinak. Navazuje se přitom na prorocké obžaloby sociálních nešvarů. V Novém zákoně jsou chudí prvními adresáty Ježíšova poselství. Říká o nich: “Blahoslavení chudí, neboť jejich je nebeské království” (Mt 6,20). Boží soud převrací uspořádání společnosti, když se poslední stávají prvními (Mt 19,30). O budoucím osudu člověka před Bohem rozhoduje jeho jednání s těmi, kdo byli zbaveni práv (Mt 25,40).

Po prvním čtení budeme zpívat některé verše třicátého čtvrtého žalmu. Na obsah čtení navazují snad nejlépe věty: “Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně. Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkoušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají” (Ž 34,18n). Žalm ovšem nezamlčuje, jaké je Hospodinovo jednání s nespravedlivými: “Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně” (Ž 34,18). Žalmista začíná svou píseň s radostným vědomím, že se ho zastává sám Bůh: “Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se” (Ž 34,1n).

Blíží se konec liturgického roku. Texty třicáté neděle v liturgickém mezidobí se proto věnují cíli, k němuž vede víra. Už vstupní antifona nás vybízí slovy stopátého žalmu: “Uvažujte o Hospodinu a jeho moci, hledejte vždy jeho tvář” (Ž 105,4). Ve vstupní modlitbě prosíme, aby Bůh rozmnožil naši víru, naději a lásku – aby se tak na nás mohlo splnit, co slibuje. V modlitbě nad dary se opět obrazně nacházíme na cestě k zaslíbení, když prosíme, aby naše služba směřovala k Boží oslavě. Podobně žádáme v modlitbě po přijímání, abychom v plné míře obdrželi to, co konáme svátostným znamením.

Druhé čtení můžeme chápat jako apoštolovu duchovní závěť. V závěrečném verši úryvku vyznává apoštol Pavel: “Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království” (2 Tim 4,18). Z Lukášova evangelia je vybráno podobenství o farizeovi a celníkovi. Ježíš vyprávěl toto podobenství “lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví a ostatními pohrdali” (Lk 18,9). První čtení zdůrazňuje, že spravedlnost patří k Boží podstatě.

Na cestě víry nás Sirachovec provází výzvami, které jsou stále aktuální:

Oslavuj Pána štědře a neskrbli s prvotinami, které přinášíš.
Při všem, co dáváš, měj veselou tvář a s radostí zasvěcuj desátek.
Dej Nejvyššímu, jak on dává tobě, buď štědrý, jak můžeš.
Vždyť on je Pán odplatitel a nahradí ti sedminásobně.