Věra Doubková
Chceme-li dnes hovořit o pojmu sláva, musíme nejprve zjistit, jaký mělo toto slovo význam v hebrejském jazyce. Sláva je překladem hebrejského slova „kabod.“ Kořen tohoto slova vyjadřuje tíhu, která způsobuje fyzickou námahu: jde o břemeno či obtíž. V přeneseném smyslu vystihuje tento pojem úctu či vážnost. Hebrejský kořen znamená také hodnotu či význam nějaké věci, události nebo osoby. Můžeme tedy říci, že slovo kabod označuje to, co je těžké, co má váhu. I v češtině používáme slovní spojení „vážit si někoho.“ Tím říkáme, že je pro nás někdo významný a budí v nás úctu. Všimněme si, že i český jazyk má podobné vyjadřovací prostředky jako hebrejština.
Původní jazyk Starého zákona, již zmíněná hebrejština, nezůstává jen u významu „být těžký.“ Často se výraz kabod vyskytuje ve významu moci nebo síly. S vážností osoby roste také moc člověka. V knize Job např. čteme (Job 29,20): „Moje sláva se mi bude obnovovat a můj luk v mé ruce bude stále pružný.“ Verš chce říci, že Jobova síla bude velká. Sílu symbolizuje stále pružný luk, který má v ruce.
S mocí roste také majetek a bohatství. Hebrejský text používá pro vyjádření bohatství a majetku právě slovo kabod. V První knize Mojžíšově se má Jakub na Hospodinův příkaz vrátit do Zaslíbené země: „Jakub se doslechl, jaké řeči vedou Labanovi synové: „Jakub pobral všechno, co patřilo našemu otci, a z toho, co měl otec, získal své bohatství“ (Gn 31,1).
Další oblast užití slova kabod se vztahuje na úctu vůči Bohu, králi a osobě, která má vysokou autoritu či postavení. Nejvýše uctívaný je Bůh. On je podle 29. žalmu (29,3) král slávy. Jeho království je království slávy a lesku. Ústy proroka Malachiáše (1,6) říká Hospodin: „Jsem-li Otec, kde je úcta ke mně“.
Respekt tedy náleží nejčastěji Bohu. Nejvíce se projevuje v písních a modlitbách, zejména v žalmech: „přiznejte Hospodinu slávu a sílu“ (Ž 29,1), „pějte žalmy ke slávě jeho jména“ (Ž 66,2).
Přiznat Hospodinu slávu je spojeno s vírou a s ochotou uznat Boží majestát. Proto říká Jozue Akanovi (7,19): „Synu, přiznej slávu Hospodinu, Bohu Izraele a vzdej mu chválu.“ Prorok Jeremiáš říká při oznamování svého proroctví (13,16): „Vzdejte slávu Hospodinu, svému Bohu, dříve než způsobí tmu, dříve než nohama narazíte o zšeřelé hory.“
V biblických modlitbách najdeme často prosby o záchranu Izraele a Boží slávy. Znamená to, že izraelský národ prosí Boha o záchranu své vážnosti, o uznání mezi národy. V 79. žalmu například čteme (Ž 79,9-10): „Bože, naše spáso, pomoz nám pro slávu svého jména, vysvoboď nás, zprosť nás hříchu pro své jméno! … Proč by měly národy říkat: Kde je ten jejich Bůh?“
Jak jsme si již řekli, sláva náležela také králi. I kněží se těšili velké úctě mezi izraelským národem. Jistě i rodičům patřila vážnost a úcta jejich dětí.
Výraz kabod ve smyslu vznešenost či sláva se objevuje převážně ve spojení s Bohem, s jeho svatostí a dalšími Božími vlastnostmi. Zde se dostáváme k nejdůležitějšímu významu slova kabod. Boží sláva představuje Boží zjevení, to je Boží blízkost a přítomnost. Postava Mojžíše nám pomůže lépe popsat a pochopit, co popisuje výraz Boží sláva.
Mojžíšovi se Hospodin poprvé zjevil v hořícím keři. Oheň a Boží sláva spolu úzce souvisí. Když měl lid obětovat Bohu, znamenalo to zabít nějaké obětní zvíře, nejčastěji býčka, a spálit ho v ohni. Spálení býčka bylo znamením, že Bůh oběť přijal a lid posvětil. Proto je Hospodinova přítomnost popisovaná jako stravující se oheň. Navíc je tento oheň obklopen oblakem, tajemnou mlhou.
Jen Mojžíšovi bylo umožněno setkat se s Bohem tváří v tvář, jen on mohl vstoupit do tohoto oblaku, to je do přítomnosti Boží. K ohni samozřejmě patří světlo, záře. Písmo popisuje toto světlo jako paprsky Boží záře. Záře samotného Boha musela být intenzivní. Setkání s paprsky Boží záře způsobily, že Mojžíšovi zářila tvář. Proto si musel zahalit svůj obličej, aby se mohl přiblížit k lidem a mluvit s nimi. Starověký člověk měl strach z Boží slávy, tj. z Boží přítomnosti. Kdo by spatřil Boha osobně, zemřel by. V Druhé knize Mojžíšově čteme (Ex 19,2): „Lid řekl Mojžíšovi: „Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli.“ Proto si Mojžíš zakrývá svou tvář, aby se ho lid nebál.
Oblak či tajemná mlha patřila neodmyslitelně k podstatě Božího zjevení. Sloužila jako rouška, závoj, která zakrývá životu nebezpečný pohled na samotného Boha. Jen Mojžíš směl patřit na Boha bez závoje tajemné mlhy. Zbytku Božího lidu se Bůh zjevoval pouze v oblaku. Viděli jen plameny, které vycházejí z oblaku.
Na cestě pouští se Hospodin stal vůdcem starozákonního lidu v podobě ohně ukrytého v oblaku, stal se jeho ochranou a poslem, který ničil nepřátele vyvoleného národa.
Oheň mohl být i nebezpečný. Například zabil Árónovy syny, protože přestoupili Boží příkaz.
Místo, kde se Bůh zjevuje a setkává se starozákonním lidem, byl stan setkávání. Později, za krále Šalomouna, se lid setkává s Hospodinem v chrámě. Jednou za rok mohl vstoupit do svatyně velekněz, a to jedině s kadidlem. Dým z kadidelnice zahalil schránu svědectví, aby kněz nemohl spatřit Boha a nezemřel. Schrána symbolizuje Boží přítomnost v chrámě.
Boží přítomnost byla popisována tím, že svatyni zahalil oblak a místo naplnila Hospodinova sláva. Podle svědectví žalmů, naplňuje Boží sláva také celou zemi, je všudypřítomná.
Pojem Boží sláva sloužil starozákonnímu člověku jako náhradní označení Boží přítomnosti, Božího zjevení.
Sláva se přisuzovala nejen Bohu, ale také všem předmětům, které souvisí s Bohem. Je jim přisouzena Boží vlastnost. Příkladem může být trůn (1 S 2,8): „Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka, posadí se v kruhu knížat a za dědictví jim dá trůn slávy.“ Trůn symbolizuje důstojnost a moc, která přesahuje samotného vlastníka.
Královská koruna svědčila o tom, že Hospodin svěřil králi královský úřad. Je znakem moci, ale také symbolem slávy. A je její připisována velká vážnost.
Nebo posvátné oblečení kněží, které bylo velmi ceněno a spojováno s Boží slávou.
Septuaginta, řecký překlad hebrejského Písma svatého, pořízený ve 2. stol. př. Kr, překládá hebrejský výraz kabod slovem doxa. Slovo doxa znamená ve světském významu názor nebo pověst. Nový zákon převzal tedy starozákonní pojem slávy se všemi jeho významy.
V Novém zákoně je sláva přiznána také člověku. Nejvíce se sláva používá k popisu Hospodinových vlastností a přítomnosti Boha v osobě a díle Ježíše Krista. Podle listu Židům (1,3) „On je odlesk Hospodinovy slávy.“
Při narození Ježíše Krista mohli pastýři spatřit Boží slávu, jak o tom vypráví evangelista Lukáš (2,9): „Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich.“ Pastýři se báli. Už jsme si řekli, že spatřit Boha znamenalo zemřít. Boží slávu viděli také Ježíšovi učedníci nejen v osobě Ježíše, ale také v Ježíšových znameních a zázracích. Především při proměnění na hoře, kde se před Petrem, Jakubem a Janem proměnil Ježíš a zjevil Mojžíš a Eliáš. Zjevení doprovází opět oblak a z něho vychází Boží hlas.
Evangelista Jan mluví o slávě, která je přístupná jen zraku víry. Pro nevěřící nebyl Ježíš někým mimořádným.
Také vzkříšení a nanebevstoupení je evangelistou Lukášem považováno za projev Boží slávy v Kristu. Plnost Boží slávy se zjeví až při druhém příchodu Ježíše Krista.
Boží sláva je stále přítomná ve světě díky církvi. Církev má za cíl dát světu poznat Boží slávu, která se projevuje skrze nás věřící v našich skutcích a slovech. Tím ukazujeme na Ježíše Krista, na Pána slávy.
Všechno, co jsme si řekli o hebrejském slovu kabod a řeckém slovu doxa, nás uvedlo do hlubšího poznání starozákonního myšlení. Starověkému člověku sloužilo slovo sláva jako výrazový prostředek, jak mluvit o Boží přítomnosti. Jenže Boha nelze spatřit. Toho si byl vědom i autor textů. Proto používá pojem oblak, tajemná mlha. Z oblaku nejspíše vyzařoval ohnivý lesk, který bránil, aby člověk spatřil samotného Boha. Jinak by zemřel. Proto jsou všechna Boží zjevení doprovázena oblakem a strachem lidí.
Jediný, kdo mluvil s Bohem přímo tváří v tvář, byl Mojžíš. V Novém zákoně se přítomnost a zjevení Boha uskutečňuje v Ježíši Kristu. Člověk pozná Boží slávu díky Ježíšovým zázračným skutkům. Již není potřeba oblaků, Bůh promlouval skrze Ježíše samotného. Po nanebevstoupení je Boží sláva reprezentovaná v církvi skrze nás věřící. Skrze naše slova a skutky je v nás a mezi námi přítomná Boží sláva, to je Bůh sám.