Marie Klašková
Svatost
V dnešním pořadu Bible v liturgii si chceme přiblížit svatost – v biblickém pojetí.
Každé náboženství rozlišuje mezi tím, co je svaté, a tím, co je světské. Svatost znamená „oddělenost“, oddělení posvátných věcí od věcí nesvatých. Významným dokladem tohoto pojetí je Písmo svaté. V Bibli znamená svatost obecně oddělenost, a to oddělenost lidí či věcí pro Boha a jeho službu.
Zdrojem svatosti je Bůh. U Boha musí začínat každá úvaha o svatosti. V knize proroka Izaiáše čteme:
Svatý, svatý,svatý je Hospodin zástupů (Iz 6,3)
Trojí zvolání v tomto verši je jedním z mnoha příkladů zdůraznění Boží svatosti.
Všechny Boží vlastnosti lze shrnout do jednoho pojmu. Tím pojmem je svatost. Toto slovo vystihuje vše, co vyzařuje z celé Boží existence. Lze použít pěkného přirovnání: Podobně jako sluneční paprsky obsahují všechny barvy spektra a tvoří světlo, tak se slučují všechny Boží vlastnosti a vytvářejí svatost.
Boží svatost je člověku nepřístupná, ale Bůh nám svou svatost zjevuje, a to ve stvoření: zjeveními, zkouškami, tresty, ale také zázračnou ochranou a neočekávaným vysvobozením.
Hospodinova svatost se nejprve zjevila na Sinaji. Mojžíš vystupuje na horu a vstříc se mu ozývá Boží hlas. Hospodin nabízí smlouvu, která má být poutem mezi ním a Izraelem. Hospodin nechce opustit svůj národ, vždyť ho vysvobodil z Egypta. On však není Bohem jen vyvoleného národa, ale Bohem všech. Jemu patří celý svět, a proto také lid, který si vyvolil, má zvláštní poslání pro svět. Být „královstvím kněží, národem svatým“ (Ex 19,6), být prostředníkem mezi Hospodinem a celým světem, má zvěstovat Hospodinovu slávu a moc. Izrael není o nic lepší než ostatní národy. Jeho výjimečnost záleží výhradně na Hospodinově milosti a smlouvě, kterou s ním Hospodin uzavře.
Tak se stává skutečností, že Hospodin se zjevuje jako svatý, a zároveň vyčleňuje z národů Izraele jako svatý lid. Izrael se stává „zvláštním vlastnictvím“, to znamená, že je výhradně k dispozici Hospodinu. A tento láskyplný Bůh přebývá uprostřed svého lidu, provází ho pouští v oblaku, je přítomen ve schráně smlouvy, v chrámě zjevuje svou slávu; ale zjevuje ji také ve vyhnanství: „Jsem svatý uprostřed tebe“ (Oz 11,9).
Jak jsme již slyšeli, v Bibli znamená svatost obecně oddělení, vyčlenění věcí či lidí pro službu Bohu.
Bůh oddělil sedmý den jako svatý; znamená to, že Bůh jej oddělil od ostatních šesti dnů, ale také to znamená, že je určen pro službu Bohu.
„Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok ani tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý“ (Ex 20, 8-11).
V Druhé knize Mojžíšově se hovoří o svaté půdě; Bůh zavolal z prostředku keře na Mojžíše: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá“ (Ex 3,5). Půda byla svatá, protože se stala místem Božího zjevení.
V chrámě se Hospodin zjevuje Izaiášovi jako král nezměrné slávy, jako stvořitel, jehož sláva naplňuje celou zemi, jako osoba, které mohou sloužit jen serafové, ale ani ti nejsou hodni, aby mohli vidět jeho tvář. Člověk nemůže spatřit Boží tvář a zůstat přitom naživu. „Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému:
Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů,
celá země je plná jeho slávy.
Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem. I řekl jsem:
Běda mi, jsem ztracen.
Jsem člověk nečistých rtů
a mezi lidem nečistých rtů bydlím
a spatřil jsem na vlastní oči Krále,
Hospodina zástupů“ (Iz 6, 1-5).
Ale tento nepřístupný Bůh se sám přiblížil člověku a stal se „Svatým Izraele“, jeho radostí, silou, spásou a oporou, jeho vykoupením – a se svým lidem se spojil prostřednictvím smlouvy.
„Neboj se, červíčku Jakubův, hrstko Izraelova lidu. Já jsem tvá pomoc, je výrok Hospodinův, tvůj vykupitel je Svatý Izraele“ (Iz 41,14).
Obsahem Boží svatosti je Boží život, jeho moc, dobrota a láska. Jde o mnohem víc, než o jeden z mnoha přívlastků. Boží svatost je přímo charakteristickým znakem božství.
Jeho jméno je svaté: „Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu, on je naše pomoc a štít. Z něho se raduje naše srdce, my doufáme v jeho svaté jméno“ (Ž 33,20-21).
„Svaté jest jeho jméno a milosrdenství od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí“ (Lk 1,49-50).
Bůh chce, aby se k němu člověk choval jako k jedinému pravému Bohu a tímto svým chováním a jednáním „zjevoval“ jeho svatost. V důstojné a uctivé bohoslužbě se projevuje jeho sláva, jeho velikost, vznešenost a velebnost. Vždyť on sám zjevuje svému lidu, jak mají vypadat oběti, které jsou mu přinášeny, jaká má být úcta k jeho jménu, které nemá být znesvěcováno: „Já jsem Hospodin. Neznesvětíte mé svaté jméno. Ať jsem posvěcen mezi Izraelci. Já jsem Hospodin, já vás posvěcuji. Vyvedl jsem vás z egyptské země, abych vám byl Bohem, já Hospodin“ (Lv 22, 31-33).
Svatý Izraele, Bůh, který si Izraele vyvolil a který chce být posvěcován, očekává od vyvoleného národa vlastní posvěcení.
V první řadě to znamení očištění, odstranění veškeré nečistoty, která se nesrovnává s Boží svatostí, a to účastí na bohoslužbě, přinášením obětí a očistou srdce. Aby se člověk Bohu zalíbil, je třeba poslušnosti, spravedlnosti a lásky. „Buďte svatí, neboť já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý“ (Lv 19,2) – to je ve Třetí knize Mojžíšově výzva nejen k rituální čistotě, ale i k životu ve svatosti podle přikázání, která se týkají rodiny, společnosti, hospodářství, ale také bohoslužby. Svatý Bůh chce mít svatý lid; činí si nárok na všechny oblasti života.
Dosud jsme hovořili o svatém Bohu. Ale tento Bůh se nám v Novém Zákoně zjevuje jako Otec, Syn a Duch svatý. Písmo připisuje svatost výslovně každému z Trojice; Bůh je svatým Otcem: „Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno, jako my“ ( J 17,11).
Naprosto dokonalým příkladem Boží svatosti je život, myšlení a jednání Ježíše Krista. Podobal se nám ve všem, kromě hříchu – byl bez hříchu, byl naprosto poslušný vůči Boží vůli, plnil Boží plány.
Byl počat z Ducha svatého a nazýván Synem Božím: Anděl řekl Marii: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží“ (Lk 1,35). Při křtu v Jordánu „Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním“ (Sk 10, 38). Vyhání zlé duchy a ti o něm prohlašují, že je „svatý Boží“ (Mk 1,24).
Ježíš je naplněn Duchem svatým „Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu“ (Lk 4,1).
On je svatý. Člověk před ním poznává, že je hříšník; Petr, který byl svědkem zázračného rybolovu, padl Ježíšovi k nohám a zvolal: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný“ (Lk 5,8).
Ježíš je skutečně „jediný svatý“ na této zemi, „svatý služebník Boží“ který vytrpěl smrt, i když sám je původcem života. „Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jiné jméno“ (Fil 2,9), vzkřísil jej z mrtvých a uvedl Duchem svatým: „Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna“ (Ř 1,4) a „byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží“ (Mk 16,19).
Ale ještě dříve, než byl vzat vzhůru do nebe a usedl po Boží pravici, prosil za posvěcení těch, které mu Otec svěřil: „Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda“. Proto posvětil i sám sebe. „Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni“ (J 17, 17.19 ). Ježíšova svatost je měřítkem i zárukou křesťanského charakteru: „Ten, který posvěcuje, a ti, kdo jsou posvěcováni, jsou z téhož Otce“ (Žd 2,11).
Ti, kdo uvěřili a byli pokřtěni, jsou „Kristovými svatými“. Apoštol Pavel píše v Prvním listu Korinťanům: „posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všemi, kteří vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, ať jsou shromáždění kdekoli, jinde či u nás“ (1 Kor 1,2).
A také nám připomíná: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?“ (1 Kor 3,16). Máme tedy podíl na Boží svatosti. Všichni jsme povoláni ke svatosti. „Buďte svatí, neboť já, Hospodin, váš Bůh , jsem svatý!“ Hospodin nás vybízí, abychom se podíleli na jeho svatosti. „Naši tělesní otcové nás vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti“ (Žid 12,10).
Zdrojem našeho posvěcení je Duch svatý, on zahrnuje církev nejrozmanitějšími dary, takzvanými „charismaty“, o nichž jsme slyšeli v našem pořadu ve středu 14. ledna letošního roku v zamyšlení nad textem z Prvního listu Korinťanům (1 Kor 12,4-11). Dary jsou nám dány pro posvěcení druhých, ale také pro vlastní posvěcení. „To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce“ (1 Kor 12,11). O letnicích vystoupil Petr spolu s jedenácti a promluvil ke všem shromážděným: „Děje se, co bylo řečeno ústy proroka Joela: A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vytržení a vaši starci budou mít sny. I na své služebníky a na své služebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha a budou prorokovat“ (Sk 2, 16-18).
Jeho příchod je však úzce spojen s křtem a vírou v tajemství ukřižovaného a vzkříšeného Pána: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého“ (Sk 2,38). To je cesta ke svatosti.
Na této cestě ke svatosti se nechme vést Duchem svatým: „Ti, kdo se dají vést Duchem svatým, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastní Boží slávy (Řím 8, 14-17).
Svatost pokřtěných je důsledkem vyvolení, jak píše apoštol Pavel Římanům: „Všem vám v Římě, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti“…( 1,7). Vyžaduje rozhodné odmítnutí hříchu a odklon od všeho pohanského. Je třeba jednat v souladu se svatostí, kterou dostáváme od Boha: „Naše svědomí nám dosvědčuje, že jsme v tomto světě a zvláště vůči vám žili ve svatosti a ryzosti před Bohem a nespoléhali na světskou moudrost, nýbrž na milost Boží“ (2 Kor,1,12). V našem úsilí o svatost je tedy zapotřebí Boží milosti, ale také osobního nasazení: „Mluvím názorně z ohledu na vaši lidskou slabost: Jako jste se dříve propůjčovali k službě nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu,tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení“ (Řím 6,19). Tento Pavlův požadavek je výchozím bodem křesťanské askeze. Není založen na vnějším zákonodárství a přikázání, ale na skutečnosti, že náležíme Kristu a jako křesťané máme mít podíl na jeho utrpení i smrti – a tak dojít k vlastnímu zmrtvýchvstání.
Biblické úvahy o posledních věcech vyzdvihují zaslíbení, podle kterého Boží svatost nakonec svět úplně očistí a vytvoří nové nebe a novou zemi, v nichž bude přebývat spravedlnost. Apoštol Petr nás ujišťuje: „Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost“ (2 P 3,13).
Jsme povoláni ke svatosti. Je to náš úkol i náš cíl.