Petr Chalupa
O 32. neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše 63. žalmu. Tímto žalmem jsme se však už zabývali v týdnu před 22. nedělí, kdy je rovněž vybrán jako mezizpěv. Věnujme se proto dnes 1. žalmu.
Z hlediska závěrečné redakce tvoří první a druhý žalm dvoudílný úvod ke knize žalmů (srov. Sk 13,33). Od následujících žalmů se odlišují tím, že nemají nadpis a neobsahují oslovení Boha.
První žalm zdůrazňuje význam Zákona pro Izraele jako obec spravedlivých a byl pravděpodobně složen jako úvod k žaltáři.
První žalm je z hlediska jazyka i obrazů blízký mudroslovné „nauce pro život“ a takovou nauku chce nabízet; je charakteristický protikladem dvou „životních cest“, popř. životních stylů (srov. Jr 17,5-8). Nejsou ovšem vykresleny jako možnosti stejné hodnoty, jak zvláště zdůrazňuje poslední verš. Cesta bezbožných je pouze zdánlivě cestou; na konci života se zjistí, že nevede k cíli, nýbrž do záhuby. První žalm tedy nestaví modlícího se člověka před rozhodnutí, ale chce ho jednoznačně povzbudit, aby šel cestou spravedlivých, kterou popisuje první část, a aby se vyhnul cestě svévolníků, zachycené ve druhé části. Závěrečný verš vystihuje Hospodinův odlišný vztah k oběma cestám.
Žalm je po stránce literárního druhu „odůvodněným blahoslavenstvím“. Tento druh se původně pěstoval ve státně politickém životě a ve škole moudrosti. S jeho pomocí jsou adresáti vyzýváni, aby následovali svého krále s neochvějnou věrností nebo se naučili a uskutečňovali předkládanou životní moudrost. Egyptská i židovská literatura nabízí četné doklady obou oblastí využití (např. 1 Kr 10,8; Př 3,13-20; Sir 14,20-15,19; Lk 6,20-22). Blahoslavením se tedy první žalm představuje a doporučuje jako „nauka pro život“. V případě, že jej chápeme eschatologicky, stává se jeho blahoslavenství zaslíbením Bohem darované spásy – navzdory všem opačným zkušenostem v životě. Právě jako úvod chce být první žalm se svým na první pohled příliš jednoduchým dělením lidí na zlé a dobré a se svým optimismem, že spravedlivým se „všechno zdaří“, chápán jako nadějeplný text vzhledem k utrpení spravedlivých, které se dále rozvíjí v knize žalmů.
Nyní přejděme k jednotlivým veršům.
Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní,
nepostává na cestě, kudy chodí hříšní,
a nezasedá ve shromáždění rouhačů,
ale má zalíbení v Hospodinově zákoně
a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí.
Blahoslavenství vykresluje pomocí kontrastu obraz zdařilého lidského života. Stupňující řadou se odmítá zlo, což je předpokladem pro život s Hospodinem. Stupňování uvádí formy zla, které spravedlivý ve svém životě odmítá. Nedá se ovlivnit myšlenkami bezbožných, nenapodobuje skutky hříšných a neúčastní se setkání rouhačů. Slovesa „chodit – postávat – zasedat“, která vyjadřují úplnost životní cesty, jsou ve tvaru, který naznačuje, že tento člověk se definitivně rozhodl. Opakování slova „Zákon“ ve 2. verši by mohlo souviset s tím, že „Zákon“ je hlavním tématem žalmu. Sloveso „přemítat“ nevyjadřuje myšlenkové rozjímání a reflexi, ale „odříkávání, recitaci.“ Ani Pátá kniha Mojžíšova (Dt 6,7) nevyzývá Izraelity, aby hovořili „o Zákonu“, ať už jdou, stojí nebo sedí, ale mají umět slova Zákona, aby se jim jako nauce pro život a životní praxi naučili a aby je předali svým dětem. Rovněž hlavní úkol ideálního krále spočívá v tom, že si „po všechny dny svého života“ nahlas čte v opisu Zákona, který si nechal zhotovit, aby se tak naučil bát se Hospodina, plnit Zákon a nepovyšovat se nad své bratry a sestry. Nic jiného nepřikazuje Hospodin (podle Joz 1,7-8) Jozuovi a slibuje mu, že pak se ve všem zdaří cesta do Zaslíbené země (1,2b = Joz 1,8; 1,3b = Joz 1,7). Redaktoři, kteří zařadili první žalm na začátek davidovského žaltáře, pomýšleli pravděpodobně při zmínce o blahoslaveném muži na Davida jako na autora žalmů a odvozeně pak na všechny, kteří se jako Davidovi následovníci modlí „své“ žalmy. Při „přemítání“ tedy jde o polohlasou recitaci Zákona, aby se zdařil život v Boží bázni, přesněji o recitaci „jeho Zákona“, ke které dochází z nadšení, štěstí a radosti z Hospodinova Zákona jako základního řádu světa a života, který byl v Zákoně zjeven Mojžíšovi (srov. Sir 24). Podle židovského výkladu (Avoda Zara 19a; Raši) se vztahuje přivlastňovací zájmeno „jeho“ na Davida, popř. na člověka modlícího se žalm: Nechá se Hospodinovým Zákonem uchvátit natolik, že ten pak otevírá srdce i ústa a vyvolává v něm meditační texty ze žaltáře, jehož úvodem je první žalm. V knize Sirachovec (Sir 14,20) se oslavuje jako ukazatel životní cesty „recitace moudrosti“, která vychází z Tóry. Recitace žalmů jako meditace a aktualizace má pokračovat „dnem v nocí“. Na jedné straně to znamená „vždy, v každém okamžiku“, na druhé straně může jít o přenesený význam: „ve dne“ by pak znamenalo „v dobách spásy“; „v noci“ – v dobách neštěstí.
Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů,
ve svůj čas přináší ovoce,
listí mu nevadne
a daří se mu vše, co koná.
V takovém lidském životě podle Zákona a se žalmy působí Boží životní síla. Naznačuje to obraz stromu, který má několik rysů: Člověk, který se odřekl zla, je jako strom, který se nechal přesadit ke stále tekoucím potokům Zákona a žalmů (srov. Sir 15,9-10). Naplňuje se na něm, co slibuje prorok Ezechiel (Ez 47,12) pro poslední dobu: pramen vytékající ze svatyně umožní růst stromům dokonce v poušti u Mrtvého moře, stromům, jejichž listí nezvadne a stále přinášejí plody. Podobá se mohutným ovocným stromům, které rostou v Hospodinově domě; je ztělesněním poselství „Hospodin je spravedlivý“ (srov. Ž 94,13-16). Působí na své okolí jako král, který poskytuje plody a stín (srov. Ž 72,16; Pl 4,20). Protože jedná podle Zákona, daří se mu dobře, dochází požehnání plynoucího ze Zákona! Jestliže vnímáme první žalm jako úvod k žaltáři, ve kterém spravedliví jsou většinou chudí, pronásledovaní a napadení, výpověď není zdaleka optimistická. Navzdory veškerému utrpení, které se pak objevuje v žaltáři, chce žalmista od začátku trvat na tom, že lidský život se dovršuje se Zákonem a ze Zákona.
Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak:
Jsou jako pleva rozvátá větrem.
Proto neobstojí bezbožní na soudu
ani hříšní ve shromáždění spravedlivých,
Obrazné i věcné vykreslení života bezbožných má vzhledem k souvislosti se soudem (Iz 17,13; Sof 2,2; Mal 3,19) silně negativní význam. „Plevy“, vlastně prach při mlácení, navazuje na obraz žní ve 3. verši – jde však o nicotný „výnos“, který vítr rozfouká: tak neplodní a nicotní jsou bezbožní, jde-li o životní sklizeň, a sice s ohledem na druhé i na sebe. I zde je záměrná kontrastní výpověď proti zdánlivému úspěchu bezbožných, na který se v žaltáři stále znovu naříká. První žalm neupozorňuje pouze mudroslovně „pamatuj na celý život“, ale v 5. verši odkazuje především na eschatologický Boží soud, na kterém obstojí jen shromáždění spravedlivých. Přesnější význam 5. verše je sporný. Vzhledem k významu, který vychází ze souvislosti mezi činem a jeho důsledky, jež působí v dějinách, je pravděpodobnější toto porozumění: Při nadcházejícím Božím soudu, který bude definitivním rozdělením bezbožných a spravedlivých (srov. Mal 3,18) a shromáždění spravedlivých přinese spásu (srov. také Ž 149), neobstojí bezbožní a hříšníci (srov. Nah 1,6), ale jen ti, kteří se utíkají k Hospodinu (srov. 2,12 s narážkou na Nah 1,7; Iz 30,18).
vždyť Hospodin dbá o cestu spravedlivých,
ale cesta bezbožných skončí záhubou.
Poslední verš přináší výsledek obou životních cest, jak to odpovídá popisu; skutečnost, že žalm nekončí pozitivní výpovědí, může souviset s tím, že negativní výpověď měla být pojítkem s 2. žalmem. Skutečnost, že Hospodin „dbá“ o cestu spravedlivých znamená na jedné straně láskyplnou náklonnost, se kterou provází jednotlivce tak, že spravedliví prožívají jeho péči jako životní společenství s Hospodinem, které jim dává sílu a světlo. Na druhé straně však jde zároveň o očišťování a vedení, aby cesta zůstala skutečně cestou k životu a neukázala se cestou bludnou jako cesta bezbožných, kteří dojdou k hrozivému poznání, že to, co pokládali za cestu, žádnou cestou není – a že pro ně už není východiska, ani vpřed ani zpět. Také tuto poslední výpověď musíme ovšem vidět, podobně jako kázání proroků o soudu, v souvislosti s celým textem: Chce povzbudit k tomu, aby si člověk zvolil cestu spravedlnosti a šel po ní – se žaltářem jako „ukazatelem“.
Nejdokonaleji šel touto cestou Ježíš Kristus. Přikázání jeho Otce byla jeho životem. Jedině on je v plném smyslu spravedlivý. O jeho cestu dbal Otec skutečně božským způsobem: vzkříšením jej povýšil na soudce světa. Ježíš Kristus je pro nás nejnázornějším příkladem spravedlivého člověka. První žalm vede i nás svými působivými obrazy věčně plodného stromu a plev ve větru k správné volbě životního zaměření.