Kalendář akcí

<< Listopad 2024 >>
PÚSČPSN
28 29 30 31 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 1
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ž 15

Marie Zouharová

 

Příští neděle je už šestnáctá v liturgickém mezidobí. Po prvním čtení budeme zpívat responzoriálním způsobem 15. žalm.

Ohledně literárního druhu představuje tento žalm zkrácenou bohoslužbu, při které se poutníkům připomínají požadavky Mojžíšova zákona jako podmínky pro vstup do chrámu. Zdůrazňují se okolnosti, za kterých může jednotlivec, snad původně král, vstoupit do chrámu. Podobný obsah má 24. žalm – ten však stanovuje podmínky pro vstup do svatyně většímu počtu lidí.

Ve starověkém Orientu – například v Egyptě či Mezopotámii – byly známé rituální a morální podmínky pro vstup do posvátného prostoru. Také z okolí Izraele víme, že na posvátné místo nesměl vkročit kdokoli, aby toto místo svou případnou nečistotou neposkvrnil a nevyvolal Boží hněv. Prorok Izaiáš varuje: “Hříšníci na Siónu dostali strach, rouhačů se zmocnilo úzkostné chvění: Kdo z nás může pobývat u sžírajícího ohně? Kdo z nás může pobývat u věčného žáru?” (Iz 33,9).

Rovněž v jiných starozákonních knihách nalezneme pravidla pro ty, kdo chtějí vstoupit do “společenství s Bohem”. Uvádí je například Pátá kniha Mojžíšova (Dt 23, 2-9). Druhá kniha Paralipomenon se zmiňuje o strážných v branách chrámu, kteří měli zabránit vstupu nečistým lidem: “K branám Hospodinova domu postavil kněz Jojada vrátné, aby nemohl vstoupit nikdo, kdo byl jakkoli nečistý” (2 Pa 23,19). Také ve 118. žalmu čteme: “Brány spravedlnosti mi otevřete, vejdu jimi vzdávat chválu Hospodinu. Toto je Hospodinova brána, skrze ni vcházejí spravedliví” (Ž 118, 19n). Můžeme si tedy představit, že v Izraeli byli účastníci bohoslužby dotazováni na svou obřadní a mravní čistotu. Kněz nebo levita odpovídá poutníkovi na otázku, kterou klade Hospodinu: “Kdo smí prodlévat v tvém stánku, kdo přebývat na tvé svaté hoře”? Není ovšem jisté, zda 15. žalm je takovou odpovědí. Kdyby byla vyslovena v bráně chrámu, očekávali bychom, že bude obsahovat předpoklady ke vstupu v podobě předpisů o obřadní čistotě a obětních darech. Požadováno je však plnění Desatera Božích přikázání. Požadavky jsou formulovány jako zřetelné příkazy a zákazy toho, co musí nebo nesmí dělat spravedlivý člověk. Je možné, že tímto způsobem byly Hospodinovy požadavky vyhlašovány například o Slavnosti stánků.

Zdá se, že tento žalm přesahuje situaci bohoslužby a představuje všeobecnou nauku, podobnou nauce proroků a učitelů moudrosti. Mohl snad být textem, používaným k výuce. Autorem je pravděpodobně kněz. Horou je zde míněna hora Sión.

Když bylo někomu povoleno, aby vstoupil do svatyně, získal tím ochranu a podíl na požehnání, které se ve svatyni věřícím udílelo. Svědčí o tom 27. žalm: “Neboť v den neštěstí skryje mě ve svém stánku, v úkrytu svého stanu mě schová, na skálu zdvihne” (Ž 27,5).

Nyní se věnujme textu 15. žalmu:

Hospodine, kdo smí prodlévat v tvém stánku,
kdo přebývat na tvé svaté hoře?

Žalm začíná otázkou, adresovanou Bohu: “Kdo smí prodlévat v tvém stánku”? Slovo “stánek” připomíná schránu smlouvy, která byla izraelskou svatyní během putování pouští. Na toto období se odvolává prorok Nátan v Druhé knize Samuelově, když cituje Hospodina: “Nesídlil jsem v domě od toho dne, kdy jsem Izraelity vyvedl z Egypta, až do dne tohoto. Přecházel jsem se stanem a s příbytkem” (2 S 7,6). V chrámu je Bůh hostitelem – štědrým vůči vstupujícím, kteří splnili nezbytné podmínky. Účastník bohoslužby je tedy pod ochranou Boží, je Hospodinovým hostem. Platí to nejen pro kněze a pro uprchlíky, hledající v chrámě azyl, ale pro každého Izraelitu. Pro tento žalm je charakteristické, že neuvádí mnoho předpisů o očišťování, ale opírá se o jedinou smlouvu s deseti přikázáními. Těžištěm je přitom vztah k druhému člověku. Nejtěžší hříchy se nemusí vyjmenovávat. Jsou vyloučeny obecnou formulací: “nečinit příkoří svému bližnímu”. Podobně požaduje prorok Micheáš spravedlivé jednání podle smlouvy: “Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem” (Mi 6,8).

Následující verše vypočítávají starozákonní požadavky, které byly předpokladem k “prodlévání” u Boha. Jsou tedy představeny základní mravní předpoklady. Co se těmito požadavky míní, je dále rozvedeno.

Kdo žije bez vady a koná spravedlnost,
upřímně smýšlí ve svém srdci,

Slovní vazba “žít bez vady” vyjadřuje ve starozákonních mudroslovných knihách mravní dokonalost. Ta má úplně určovat celou existenci člověka.

K tomu přistupuje další základní požadavek: “konat spravedlnost.” Vystihuje poslušnost vůči Božím příkazům. Jen takovému člověku nebude bráněno ve vstupu do svatyně. Podobně čteme v knize proroka Ezechiela: “Je-li někdo spravedlivý a jedná podle práva a spravedlnosti, nehoduje na horách a nepozvedá oči k hnusným modlám izraelského domu, … takový spravedlivý jistě bude žít, je výrok Panovníka Hospodina” (Ez 18, 5 – 9).

Jde o základní předpoklad, který je zároveň považován za maximální požadavek, se kterým se zbožný člověk neustále setkává, který mu poskytuje orientaci a kterým může být neustále korigován. Už Starý zákon viděl ideál věřícího člověka ve spravedlnosti, kterou však tento člověk dostává od Hospodina. V První knize Mojžíšově čteme: “Abram Hospodinu uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost” (Gn 15, 6).

Přívlastek “spravedlivý” nemohl být dám každému. Skutečně spravedlivý je jedině Bůh a ten, kdo dokonale naplnil Boží požadavky – Ježíš Kristus.

Žalmista se nezmiňuje o těžkých proviněních proti základním příkazům Desatera – jakými jsou vražda, nevěra, krádež. Předpokládá, že tyto zločiny jsou již vyloučeny. Vyjmenovává provinění, která nespadají pod soudní pravomoc, protože často zůstávají utajena.

Druhý základní požadavek – “upřímně smýšlet v srdci” – požaduje, aby vyřčené slovo bylo v souladu s vnitřním smýšlením.

Charakteristika účastníka bohoslužby pokračuje slovy:

svým jazykem nepomlouvá,
nečiní příkoří svému bližnímu,
netupí svého souseda.

Kdo chce být blízko Bohu, musí jednat správně se svým bližním – ve skutcích i ve slovech. Ublížit lze špehováním, špatným slovem nebo posměchem.

V následujícím textu nás žalm seznamuje s dalšími rysy člověka, který se smí účastnit bohoslužby:

Nešlechetným člověkem pohrdá,
ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina,

Tento verš zachycuje vztahy k bližním. Jsou určovány bázní před Hospodinem. Úcta věřícího náleží těm, kdo se bojí Hospodina, naopak pohrdání člověku – doslova – zavrženému. Podobné myšlenky najdeme v 1. žalmu, který rovněž hovoří o osudu spravedlivých a hříšných. Vidíme, že existují lidé, kteří se neúctou vůči Bohu zavrhují, ale také ti, jejichž hodnota před Bohem se odvozuje od jejich úcty vůči němu.

nemění přísahu, i když je mu na škodu.

Z hebrejštiny bychom také mohli přeložit “nemění přísahu svému bližnímu.” Tato věta napomíná k bezpodmínečnému dodržení slibu, i kdyby se mělo obrátit proti tomu, kdo se zavázal přísahou.

Čekají nás další podmínky pro účast na bohoslužbě:

Nelichvaří svými penězi
a nebere úplatky proti nevinnému.

Víme, že ve starověkém Orientu se vybíraly vysoké úroky z vypůjčených peněz. V Babylónii bylo požadováno 33 procent, v Asýrii až 50 procent dlužné částky. Právem lze něco takového označit za lichvu. Dokážeme si také představit, jak se v takových podmínkách rozmáhalo úplatkářství. Žalm se obrací proti těmto nešvarům. Vždyť půjčka měla být pomocí lidem v nouzi.

Vedle zákazu vysokých úroků se požaduje “nebrat úplatky proti nevinnému”. Na úplatnost soudců si stěžuje prorok Izaiáš: “…Kdekdo miluje úplatek a rád bere dary; sirotkovi právo nezjednají a pře vdovy se k nim nedostane” (Iz 1, 23). K pochybením docházelo, přestože Mojžíšův zákon jasně stanovuje: “Nebudeš brát úplatek, neboť úplatek oslepuje i ty, kdo mají oči otevřené, a vede k překrucování záležitosti spravedlivých” (Ex 23,8). “Nepřevrátíš právo, nebudeš nikomu stranit, nepřijmeš úplatek. Úplatek oslepuje oči moudrých a překrucuje slova spravedlivých” (Dt 16, 19). “Buď proklet, kdo vezme úplatek, aby ubil člověka a prolil nevinnou krev” (Dt 27, 25).

Jednání podle všech předcházejících požadavků působí blahodárně:

Kdo takto jedná, nikdy nezakolísá!

“Takto jednat” znamená souhrn projevů správného jednání. Podle hebrejského textu dospíváme k pozoruhodné obměně Desatera. Žalmista 1. vede bezúhonný život a jedná spravedlivě, 2. mluví pravdu, 3. nepomlouvá, 4. neubližuje, 5. neposmívá se, 6. opovrhuje zlým, 7. stojí při bohabojných, 8. drží slovo, 9. nelichvaří a 10. nebere úplatky.

V neděli bude 15. žalm následovat za čtením z 18. kapitoly První knihy Mojžíšovy. Abraham štědře pohostí tři muže, kteří představují Hospodina, a dostává se mu zaslíbení syna. Abraham je tedy člověkem, jehož jednání odpovídá Boží blízkosti. Proto se mu v synovi otvírá budoucnost.

Ve vstupní modlitbě mše svaté prosíme:

“Bože, buď stále s námi, a když nás voláš, abychom ti celým svým životem sloužili, rozmnož v nás víru, naději a lásku, abychom věrně plnili tvá přikázání.”