Josef Kaše
O páté neděli velikonoční budeme zpívat po prvním čtení některé verše 33. žalmu. Nejprve se zabývejme stručnou charakteristikou tohoto žalmu.
Třicátý třetí žalm je hymnická báseň o 22 verších. Má tedy tolik veršů, kolik má hebrejská abeceda písmen. Jednotlivé verše však nezačínají vždy dalším písmenem abecedy, jak je tomu u takzvaných abecedních žalmů, např. u 34. žalmu. Chybí také obvyklé označení v nadpisu „pro Davida“, i když překlady do řečtiny a latiny je mají. Žalm se soustřeďuje na chválu Boha za to, kým je, za jeho velikost a laskavost k celé zemi i k jeho vlastnímu lidu, je oslavou Hospodina jako Pána dějin.
Zaplesejte, spravedliví, Hospodinu,
přímým lidem sluší se ho chválit.
Hospodinu vzdejte chválu při citaře,
zpívejte mu žalmy s harfou o deseti strunách.
Zpívejte mu novou píseň,
hrejte dobře za hlaholu polnic (Ž 33, 1-3).
Celý úvod je mohutnou výzvou k Boží chvále. Tohoto skutečně královského vzdávání chvály Bohu se smějí účastnit pouze lidé spravedliví a čistého srdce. Spravedlivý je ten, kdo plní smlouvu s Bohem, která je Božím darem Izraeli. Nejedná se tedy o spravedlnost chápanou úzce jen z pohledu morálky. Kdo dodržuje smlouvu s Bohem, je vyzván k tomuto královskému holdování. Chvalozpěv je doprovázen běžnými hudebními nástroji: citarou či lyrou a nástrojem podobným harfě.
Hospodin a jeho vpravdě královská moc a velikost mají být oslaveny „novou písní“, tj. písní, jíž se vítal nový rok a s ním i nový věk, Hospodinův věk, kdy Hospodin obnoví či stvoří všechno nové, jak praví Izajáš (42,9n): „Hle, už nastalo, co bylo na počátku, teď oznamuji nové věci. Dříve než vyraší, vám je ohlašuji… Hospodin jak bohatýr se vyrazit už chystá, svou horlivost jak bojovník rozněcuje, pozvedá bojový pokřik, proti nepřátelům svým si bohatýrsky vede.“Účastníci jsou vyzýváni, aby dobře hráli „za hlaholu polnic“. Vždyť se vlastně chystali do boje po Hospodinově boku proti odvěkým nepřátelským mocnostem. Dokážeme si představit, kolik takových bojů v dějinách Izraele bylo! Podobným povzbuzujícím hlaholem bývala též zahajována bitva, jak o tom čteme v knihách Jozue a Soudců (viz Joz 6,5; Sd 7,20). Právě nejstarší žalmy vzpomínají na Hospodinovy boje.
Neboť slovo Hospodinovo je přímé,
v každém svém díle je věrný.
Miluje spravedlnost a právo,
Hospodinova milosrdenství je plná země.
Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem,
dechem jeho úst pak všechen jejich zástup.
Jako hrází drží pohromadě mořské vody,
vodstva propastí uložil v zásobnicích (Ž 33, 4-7).
Tato další část vyzdvihuje Boží stvořitelské činy. V popředí stojí mocné stvořitelské Boží slovo, které dostačí k tomu, aby se Boží záměr stal skutkem, což je ostatně připomínáno na více místech v bibli. Ale současně se připomíná, že Hospodin miluje spravedlnost a právo, skutečnosti, které jsou ze strany lidí stále porušovány. Spolu s jeho stvořitelskými činy to svědčí o Boží záchranné moci a věrném dodržování smlouvy s lidmi. S Izajášem můžeme říci, že jeho milosrdenstvím je naplněna celá země, podobně jako nebe je plné jeho slávy a svatosti (Iz 6,3).
Z Božího stvořitelského díla je zdůrazněno hlavně stvoření nebes Hospodinovým slovem. Souběžně s „Hospodinovým slovem“ je zmíněn i „dech jeho úst“, jímž vznikly „nebeské zástupy“, o kterých se podobně vyjadřuje První kniha Mojžíšova (Gn 2,1). Nebeský svět je nepřehledný jako zástup, jako vojsko, které nemůže být sečteno. Za hvězdami a nepřehledností vesmíru vyznával ovšem Izrael především duchovní svět obklopující Hospodina (1 Kr 22,19; Jb 1,6) a připravený plnit jeho příkazy (srov. Joz 10,11; Sd 5,20).
Dalším velkým Hospodinovým činem je „uložení vod v zásobnicích“, jinými slovy vytvoření moře a oddělení souše, jak je známe z vyprávění o stvoření v 1. kapitole První knihy Mojžíšovy. Tímto činem umožnil Bůh vznik života na zemi. Podobně „držel“ Hospodin vody Rákosového moře při útěku Izraelitů z Egypta (Ex 14, 21n). Je možné i jiné „dobové“ porozumění v tom smyslu, že Hospodin nahromadil svrchní vody jakoby do měchu, aby je podle potřeby sesílal na zemi v podobě deště či sněhu. Důležitá je také skutečnost, že Hospodin je pánem i nad (chaotickými) vodami a jejich temnou silou, když tyto vody rozděluje, ukládá, ovládá. Zbaveny tak své chaotické moci slouží vody člověku v podobě pramenů, potoků a řek.
Boj se Hospodina, celá země,
všichni obyvatelé světa, žijte v jeho bázni!
Co on řekl, to se stalo,
jak přikázal, tak vše stojí.
Záměry národů Hospodin maří,
lidem úmysly hatí.
Záměry Hospodinovy platí věčně,
úmysly jeho srdce po všechna pokolení (Ž 33, 8-1).
Tento další oddíl vyzývá celou zemi spolu s jejími obyvateli, aby se v bázni sklonili před Hospodinem. Jeho slovo je dokonaný skutek. Co řekne, to se stane. Vládne svrchovaně nade všemi národy. Před ním jsou jako tráva spálená letním žárem, jsou jako krůpěj na okovu; jejich záměry neobstojí, kdežto Hospodinovo slovo bude trvat navždy (srov. Iz 40,6-8).
Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem,
lidu, jejž si zvolil za dědictví.
Hospodin se dívá z nebe,
vidí všechny lidské syny,
ze svého pevného trůnu shlíží
na všechny, kdo obývají zemi.
On utvořil srdce každého z nich,
on též rozumí všem jejich skutkům ( Ž 33, 12-15).
Tak i vyvolení Božího lidu přechází z pokolení na pokolení a žádná snaha nepřátel tento lid nevyhladí. Hospodinova síla, která při stvoření působila jeho slovem, uplatňuje se v životě lidí i národů jako jeho záměr. Proto blaze lidu, který si Bůh vyvolil a který žije, jak on přikázal (srov. Dt 4, 6-8).
Stvořitel a Král světa, Hospodin, sídlí podle staré izraelské představy v nebesích, kde má svůj trůn. Odtud přehlíží všechno, co se děje na zemi. Zajímá se o lidské činy i o lidská srdce. Ze srdce přece vycházejí dobré i zlé skutky, člověk je srdcem při Bohu nebo stojí proti němu. Boží pozorování lidského srdce znamená proto zároveň soud nad člověkem.
Král se nezachrání velkým vojskem,
rek se nevyprostí velkou zmužilostí.
Selže kůň, k záchraně nepostačí,
velkou silou svou k úniku nepomůže.
Ale oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí,
nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství,
aby ze smrti je vysvobodil,
naživu je zachoval v čas hladu (Ž 33, 16-19).
V porovnání s Boží stvořitelskou i vladařskou mocí jsou lidské možnosti víc než chatrné. Do protikladu se vším, čím se chce člověk zachránit a na co spoléhá, je postaveno Boží oko, které bdí nad bohabojnými a chrání je. Žalmista objasňuje svou řeč obrazem bitvy: král spoléhá na své vojsko, hrdina na svou sílu. Ovšem to k záchraně nestačí. Hospodin nemá zalíbení ve spoléhání na lidskou zdatnost a válečnou moc, ale milí jsou mu ti, kdo se ho bojí a doufají v jeho milosrdenství (Ž 147, 10n). Jeho oko laskavě shlíží na spravedlivé a bohabojné, za jejich životy sám přebírá odpovědnost (srov. Jb36,7; Ž 11,7).
Jedinou zbraní proti zlu, i proti hladu a smrti, je bohabojnost. Hospodin přímo zázračně vysvobozoval svůj lid ze smrti hladem a žízní, když Izrael putoval pouští z Egypta do zaslíbené země, a stejně tak pečoval o své proroky (1 Kr 17,4.9). Jeho zachraňující moc se projevuje nejzřetelněji právě v takových situacích, kdy lidské prostředky a naděje zcela selhávají.
Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu,
on je naše pomoc, náš štít.
Z něho se raduje naše srdce,
my doufáme v jeho svaté jméno.
Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi;
na tebe s důvěrou čekáme ( Ž 33, 20-22).
Závěrem žalmu vyznávají zbožní svou důvěru v Hospodina a také své očekávání jeho ochrany a pomoci. Ta přichází a je vždy pohotově nablízku, když věřící vyznávají Hospodinovo jméno a žijí v jeho stále přítomnosti. Prosba o Boží milosrdenství na závěr žalmu otevírá prostor pro nadějné očekávání a vyhlížení budoucnosti.
On, Pán a Král, Stvořitel a udržovatel všeho, Pán národů a jejich dějin, shlíží na všechny lidi a rozumí všem jejich skutkům. Jeho oko bdí nad bohabojnými, vysvobozuje ze smrti. Doufat v něho je radostí našeho srdce…
Jak se to všechno – a ještě mnohem víc – stalo zřejmým skrze našeho Pána, Ježíše Krista!
Na závěr si můžeme připomenout ještě několik obecných poznámek o využití žalmů.
Žalmy jsou dobrým „průvodcem“ k uctívání Boha. Věřící, který chce chválit Boha, obracet se k němu o pomoc nebo připomínat Boží dobrodiní, může žalmy používat jako prostředek k vyjádření svých myšlenek a pocitů. Žalm je pečlivě sestavené literární dílo, určené k hlasitému přednášení. Když se žalm dotýká tématu, které bychom chtěli Bohu vyjádřit, pak využití žalmu jako pomůcky k rozšíření naší způsobilosti je zcela na místě. Může nám pomoci vyjádřit, oč nám jde, když sami neumíme najít správná slova.
Žalmy jsou důkazem toho, jak důležité je uvažovat a rozjímat o tom, co pro nás Bůh udělal a stále dělá. Vybízejí nás k modlitbě, k usměrňovanému přemýšlení, tj. k rozjímání o Božím slově a k rozjímavému společenství s ostatními věřícími. To vše pak napomáhá tomu, aby se v nás utvářel život podle pravdy a lásky. Žalmy nás jako žádná jiná literární forma uvádějí do vnitřního postoje, ve kterém můžeme důvěrně rozmlouvat s Bohem a pocítit velikost jeho moci. I v těch nejtemnějších okamžicích, kdy se nám život stává bolestivým a zdá se až nesnesitelným, je Bůh s námi svým slovem v žalmech: je světlem na mé cestě a definitivním vysvobozením. Volat k němu o pomoc v těchto situacích slovy žalmu není projevem malověrné slabosti, ale potvrzením jeho věrnosti.