Marie Zouharová
O 3.neděli postní budeme po prvním čtení zpívat některé verše 103. žalmu. Tento žalm jsme však již v našem pořadu probírali. Proto dnes zařazujeme 35. žalm.
Ohledně literárního druhu patří tento žalm k nářkům jednotlivce. V celé skladbě není příliš přehledné uspořádání nářků, proseb, přání a díků za poskytnutý Boží pokoj. Rytmus je často nepravidelný. Proto se můžeme domnívat, že žalm několikrát přepracován.
Žalm je modlitbou jednotlivce, který se ocitl ve velkém neštěstí. Pravděpodobně je těžce nemocný a navíc snáší obvinění, že si sám zapříčinil utrpení. Jeho postavení je v mnohém podobné situaci proroka Jeremiáše: “Udejte ho! Udáme ho! – Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím. Snad se dá nachytat, pak ho přemůžeme, zajmeme ho a pomstíme se mu” (Jr 20,10). Žalmista píše svůj žalm pod vlivem podobné zkušenosti. Chtěl poukázat na skupinu Hospodinových věrných, která je často tímto způsobem napadána. Podle mnoha známek nevznikl žalm dříve než ve 4. století před Kristem.
Žalmista se dostal do sporu se svými protivníky. Usilují o jeho život. Proto se obrací na Hospodina s prosbou o pomoc a záchranu. Představuje si Boha jako bojovníka:
Oboř se, Hospodine, na mé protivníky,
bojuj s těmi, kteří proti mně brojí.
Uchop štít a pavézu,
povstaň mi na pomoc!
Vytas kopí a zastav mé stíhatele,
řekni mé duši: “Já jsem tvá spása!”
Ať se zastydí a zardí, kdo mi ukládají o život,
ať ustoupí s hanbou, kdo zle se mnou smýšlejí!
Hospodin má odrazit nepřátele a ochránit toho, kdo se k němu obrací. Příslib proroka Izaiáše – “…Já s tvými odpůrci povedu spor, já spásu dám tvým synům” (Iz 49,25) – se stává žalmistovou osobní prosbou. V Druhé a Páté knize Mojžíšově najdeme další texty, ve kterých se Hospodin zjevuje jako bojovník: “Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet” (Ex 14,14). “Hospodin, váš Bůh, který jde před vámi, bude bojovat za vás, jak to před vašima očima učinil s vámi v Egyptě” (Dt 1,30).
Vysvobozující Hospodinův zásah je popisován jako boj. Žalmista vykresluje velmi živě obraz “válečníka” a vypočítává jeho zbroj. Jde o zbraně lehkooděnců, tedy o zbraně, které jsou určeny k přímému střetnutí. V tomto boji má Hospodin odrazit nepřátele. S podobným obrazem se můžeme setkat u proroka Izaiáše: “Oděl se spravedlností jako pancířem a na hlavě má přilbu spásy, oděl se rouchem pomsty, jako pláštěm zahalil se rozhorlením” (Iz 59,17). Spásu, záchranu a proměnu přináší Hospodin. Autor textu nechce soudit a trestat sám. Žádá o to Hospodina.
V dalších verších se žalmistův pohled obrací na nepřátele:
Ať jsou jako pleva ve větru, až je požene Hospodinův anděl,
ať jejich cesta je temná a kluzká, až jim bude Hospodinův anděl v patách!
Vždyť bez příčiny nalíčili na mě svou léčku,
bez důvodu mi vykopali jámu.
Nečekaná zkáza ať je stihne,
ať se chytnou do sítě, kterou sami nastražili,
do jámy, kterou vykopali, ať sami spadnou!
Podle proroka Zachariáše bylo zakázáno plánovat zlo proti bližnímu: “Neutiskujte vdovu a sirotka, bezdomovce a trpícího, nikdo ať ve svém srdci nezamýšlí proti bratru nic zlého” (Za 7,10). “Nezamýšlejte nikdo ve svém srdci proti bližnímu nic zlého. Nelibujte si v křivé přísaze. To všechno nenávidím, je výrok Hospodinův” (Za 8,17).
Nepřátelé kladou marně nástrahy. Obrazem lovu je znázorněn jejich lstivý úmysl. Sami se chytí do pasti, kterou nastražili nevinnému člověku.
Má duše však zajásá Hospodinu,
radovat se bude pro jeho pomoc.
Ze všech svých sil budu volat:
“Hospodine, kdo se ti vyrovná?
Vysvobozuješ chudáka z moci silnějšího,
nebohého ubožáka z lupičovy ruky.”
Žalmista má jistotu, že jeho prosby byly vyslyšeny. Proto již může zpívat Hospodinu děkovnou píseň. Izrael stále zakoušel, že Bůh nezapomíná na slabé a chudé. Potom se však autor textu znovu vrací do drsné současnosti.
Vystoupili nespravedliví svědci,
ptali se mě na to, co nevím.
Za dobré zlým se mi odměnili
tím, že mě opustili.
Vždyť já, když oni churavěli, oděl se kajícím rouchem,
postem se trýznil,
modlitbou obíral v nitru,
jako k příteli, jako k bratru se choval,
skleslý byl smutkem, jak bych nad matkou truchlil.
Ale když já jsem klopýtl, měli radost a srotili se,
srotili se proti mně a bili mě znenadání.
Drásali mě bez přestání,
tupili, posmívali se mi,
skřípali proti mně zuby.
Obšírně je zde vylíčena nouze, do které nepřátelé přivedli prosícího člověka. Vystupují proti němu jako falešní svědkové. Pohoršují ho svým nelidským chováním. Činí přesný opak toho, co dělal žalmista, když byli v tísni. Když je potkalo neštěstí, ztotožnil se s jejich bolestí a trpěl s nimi. Spolu s nimi činil pokání, jako by se také provinil. Text uvádí některé druhy pokání: půst, kající roucho a modlitbu. Ve Starém zákoně čteme o dalších projevech pokání: “Onoho dne Panovník, Hospodin zástupů, vyzval k pláči a nářku a k vyholení lysiny a k přepásání žíněnou suknicí” (Iz 22,12). “David uchopil svůj šat a roztrhl jej, stejně tak i všichni muži, kteří byli s ním” (2 S 1,11). “Tu roztrhl Jozue své roucho, padl před Hospodinovou schránou tváří k zemi, ležel tak až do večera spolu s izraelskými staršími a házeli si prach na hlavu” (Joz 7,6).
Žalmistovi nepřátelé využívají jeho neštěstí a zasahují ho v době, kdy není schopen se bránit. Není zde řečeno, o jaký druh postižení jde. Jen se poukazuje na jeho neschopnost. Ti, s kterými byl solidární v jejich utrpení, se nyní postavili do řad jeho nepřátel. Svými gesty dávají najevo zlobu a nenávist. “Skřípání zubů” bylo projeven nenávisti a zloby. Žalmista vše snáší, je zbaven lidské podpory, je “skleslý smutkem, jako by nad matkou truchlil”.
Pane, jak dlouho budeš přihlížet?
Od řvoucích zvířat vysvoboď mou duši,
od lvů můj život.
Vzdám ti díky ve velkém shromáždění,
v zástupech lidu budu tě chválit,
V nouzi hledá žalmista záchranu u Boha. Přednáší Bohu řadu proseb, aby zkrátil dobu jeho utrpení a vysvobodil ho od “řvoucích zvířat” v lidské podobě, která ho chtějí zničit. Řadu proseb přerušuje slib: “Vzdám ti díky ve velkém shromáždění, v zástupech lidu budu tě chválit”.
Ať se nade mnou neradují moji nespravedliví nepřátelé,
nechť škodolibě nemžourají, kdo tě nenávidí bez příčiny!
Vždyť o tom, co vede k pokoji, ani nepromluví,
jenom vymýšlejí, jak oklamat mírumilovné lidi.
Otvírají na mě svá ústa,
říkají s posměchem: “Viděli jsme to na vlastní oči!”
Nepřátelství vůči prosícímu člověku je znázorněno gesty. Mžourání, někdy i sevření rtů, bylo projevem nepřátelství. Mohlo také vyjadřovat: nechci tě vidět, ani pozdravit. Při pozdravu bylo totiž zvykem přát pokoj. Nepřátelské gesta neměla daleko k hození kamenem, tedy k likvidaci celého člověka.
Kdo nechce žít v pokoji s jedním člověkem, narušuje současně soužití s ostatními i vztah k Bohu. Proto žádá žalmista Boha, aby nedopřál potěšení zrádcům a těm, kteří mu v nenávisti odpírají pokoj.
Viděl jsi to, Hospodine, nemlč,
Pane, nevzdaluj se ode mě!
Probuď se, procitni a zachraň mě,
Bože můj a Pane, ujmi se mě!
Suď mě podle své spravedlnosti, Hospodine,
můj Bože, ať nade mnou nejásají!
Ať si nemyslí s posměchem: “Právě tohle jsme chtěli!”
Nechť neříkají: “Zničili jsme ho!”
Nechť se spolu zastydí a zahanbí všichni,
kdo se radují z mého neštěstí,
ať se odějí hanbou a potupou,
kdo se nade mě vyvyšují!
Žalmista navazuje novými prosbami, které směřují k Bohu. Opakuje svá přání v jiné podobě. Bůh by měl zasáhnout. Měl by vést spravedlivý boj proti utiskovatelům. Měl by nastolit spravedlnost, aby se nepřátelé neutvrdili ve své jistotě a nezvítězili nad utlačovanými.
Nechť jásají a plesají, kdo přejí mé spravedlivé věci,
ať mohou stále říkat: Buď veleben Hospodin,
on přeje vše nejlepší svému služebníku.
Můj jazyk bude oslavovat tvou spravedlnost,
stále hlásat tvou chválu.
Na závěr zve žalmista všechny, kteří stáli na jeho straně, aby se spolu s ním radovali. Bůh zasáhl proti nepřátelům – proto bude žalmista stále “oslavovat jeho spravedlnost, stále hlásat jeho chválu”.
Tato žalmistova zkušenost se v dějinách vyvoleného národa neustále opakovala.
Může být poselstvím i pro nás. V pronásledovaném se objevují rysy trpícího Ježíše. Podle evangelisty Jana vztahoval Ježíš tento žalm na sebe. V 15. kapitole říká: “To proto, aby se naplnilo slovo napsané v jejich zákoně: “Nenáviděli mě bez příčiny” (J 15,25). Tato nenávist vedla k mnoha pomlouvačným obviněním. V Markově evangeliu čteme: “Co to ten člověk říká? Rouhá se: Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?” (Mk 2,7). “Vznesli proti němu žalobu: “Podle našeho zjištění rozvrací tento člověk náš národ, brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za Mesiáše krále” (L 23,2). “Číhali na něj, uzdraví-li nemocného v sobotu, aby jej obžalovali” (3,2). Nakonec jsou předvedeni falešní svědkové a Ježíš je vydán na smrt: “Velekněží a celá rada hledali proti Ježíšovi svědectví, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenalézali. Mnozí sice proti němu křivě svědčili, ale jejich svědectví se neshodovala. Někteří pak vystoupili a křivě proti němu svědčili” (Mk 14,55-57). Jistě i zde byli mnozí, kteří viděli dobro v jeho slovech i činech.
Církev má účast na Ježíšově utrpení: “Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat – jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho, který mě poslal (J 15,20n). A v listu Židům čteme o “pohledu upřeném na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu: Proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všecko musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu” (Ž 12,2-3).