Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ž 39

Marie Zouharová

 

Na Květnou neděli zpíváme vždy po prvním čtení některé verše 22. žalmu. Tímto žalmem jsme se však již zabývali. Proto dnes zařazujeme 39. žalm. Po stránce literárního druhu patří mezi nářky. Úvodní verše přinášejí údaj o žalmistově vnitřním postoji, ze kterého vzešla jeho modlitba. Autor textu si uvědomuje pomíjivost svého života. Vidí, že se blíží jeho konec, a očekává pomoc od Hospodina.

Z hlediska obsahu lze žalm propojit se 73. žalmem a také s knihou Job, ačkoli žalmista jde ve svých myšlenkách svou vlastní cestou. Předkládá s naprostou vážností své osobní zkušenosti s otázkou “kdo je člověk?” a v jakém vztahu je “Bůh a hřích”.

V nadpisu se vedle takřka obvyklých údajů – “sbormistrovi” a “žalm Davidův” – setkáme s určením “pro Jedutuna.” Znamenalo nejspíš skupinu chrámových zpěváků, o kterých se zmiňuje První kniha Paralipomenon (1 Pa 16,38-42).

Druhým veršem začíná vlastní píseň:

Řekl jsem: dám si pozor na své chování,
abych nezhřešil svým jazykem,
do svých úst si vložím uzdu,
pokud bude přede mnou bezbožník.

Žalm začíná připomínkou dřívějšího předsevzetí, na které se nyní naříkající člověk rozpomíná. Umínil si, že nezneužije své schopnosti mluvit. Nechce se dát strhnout k neprozřetelným slovům, zejména v přítomnosti bezbožníka, aby mu nedal podnět k urážkám, které by se týkaly jeho i Boha. Podobně říkal Job své manželce: “Mluvíš jako nějaká bláhová žena. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?… Při tom všem se Job svými rty neprohřešil” (Jb 2,10).

V žalmu není uvedeno, o jaké bezbožníky se jedná, ale v předcházejících žalmech se na několika místech hovoří o těch, kteří “bez příčiny proti mně brojí, jsou silní….stíhají mě, že se o dobro snažím” (Ž 38, 20n). Žalmista je přitom u konce svých sil a cítí se blízko smrti.

Zmlkl jsem v tichu, zbaven štěstí,
má bolest se však rozjitřila.

Žalmista nechce reptat na svůj osud, je si vědom své hříšnosti. Mlčení mu však nepřináší úlevu. Je mu podobně jako proroku Jeremiášovi, který se pokoušel zadržet v sobě Hospodinův výrok: “nebudu už v jeho jménu mluvit”. Poznal však brzy, že Boží slovo bylo “v jeho srdci jak hořící oheň”, bylo “uzavřeno v mých kostech”, on sám se cítil “vyčerpán tím, co musel snášet”, vyznával: “dál už nemohu” (Jr 20,9).

Podobně se vyjadřuje žalmista ve 32. žalmu: “Dokud jsem mlčel, chřadly mi kosti v mých ustavičných nářcích” (Ž 32,3). V nitru pálí takového člověka oheň a nutí ho, aby promluvil. Musí říci Bohu vše, co jej trápí a ohrožuje.

Srdce mi vzplálo v nitru,
když jsem uvažoval, vznítil se oheň,
a jazykem jsem se ozval

Dej mi poznat, Hospodine, můj konec,
 
jaká je míra mých dnů,
ať si uvědomím svou pomíjivost.
Hle, na pídě jsi vyměřil mé dny
a můj život je před tebou jako nic,
každý člověk trvá jen co dech.
Jen jako stín jde člověk životem,
zbytečně se vzrušuje,
hromadí, a neví pro koho.

Po předchozím zmlknutí žalmista opět naříká. Nedokáže už mlčet. Prosí Boha, aby mu dal poznat kdy přijde konec. Nechce být zaskočen. Nemůže-li žít na tomto světě bez trápení, pak touží po jediném. Chce znát pravdu, ať už je jakákoli. Vědomí lidské pomíjivosti vyjadřuje větami: “na pídě jsi vyměřil mé dny, můj život je před tebou jako nic, člověk trvá jen co dech… jako stín jde člověk životem.” Vyslovuje tak pravdu o nicotnosti lidské existence. Podobně čteme u proroka Izaiáše: “Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky” (Iz 40,6n). Důsledkem takových úvah by mohla být rezignace. Žalmista však ví, že za lidskou pomíjivostí stojí Boží věčnost. Z následující prosby poznáváme, jakou nadějí je věčný Bůh pro krátký lidský život.

A nyní, co mohu čekat, Pane?
V tobě je má naděje.
Zbav mě všech mých nepravostí,
nevydávej mě pro smích bláznu!

Žalmista si uvědomuje svou pomíjivou existenci, a přesto se mu vnucuje otázka po důvodech a možnostech naděje. Je to pochopitelné, protože člověk touží po životě a po možnosti setkat se na věčnosti s Bohem. Žalmista vyznává: “V tobě je má naděje.” Znamením Boží přízně i po smrti, tedy nynější nadějí, by bylo vysvobození z útisku protivníků, kteří se chovají, jako by žádný Bůh nebyl. V stejném smyslu se vyjadřuje 14. žalm: “Nerozumný si říká v srdci: “Bůh není!” (Ž 14,1).

Sotva však žalmista přednesl svou prosbu, vrací se ke svému úmyslu mlčet.

Mlčím, neotvírám svá ústa,
vždyť tys to učinil!

Uvědomil si, že i za touto – pro něho nepochopitelnou – situací stojí Bůh. Opět se k němu znovu obrací, protože tíživá situace je nesnesitelná, příliš tvrdá.

Zbav mě své rány,
hynu pod úderem tvé ruky.
Trestem káráš vinu člověka,
ničíš jako mol, co má nejcennější:
každý člověk je pouze jak dech.

Sledujeme zde přesvědčení, podle kterého stojí za každou zkouškou sám Bůh. Žalmista nezlořečí dni, kdy se narodil – jak to činí Job: “Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: “Je počat muž” (Jb 3,3). Ani se neodvolává na svou nevinnost, ani neříká, že trpí víc, než si zasluhuje. Prosí jen za odnětí rány, která ho zasáhla a přivedla až na pokraj smrti. Její následky jsou přirovnávány k činnosti mola. Člověk si nemůže pomoci sám, je hříšný, setkává se s Božím trestem. Nejvíce zde leží žalmistovi na srdci, že je ohrožen smrtí, že nemá naději na Boží odpověď a nedoufá ve společenství s ním. Je od Boha oddělen svými hříchy. Prostřednictvím lidí nemůže toto odloučení zrušit. S hříchem souvisí nemoc. Hříšný člověk se domnívá, že ho Bůh trestá nemocí – podobně jako mol rozežere a ničí oděv.

Nyní se žalmista obrací na Boha s naléhavou prosbou. Jde přímo o výkřik. Lidský život nemůže přece být nesmyslný. Bůh přece zná možnosti, které by pomohly.

Slyš, Hospodine, mou prosbu,
nakloň svůj sluch k mému volání,
nemlč k mým slzám!
Vždyť jsem u tebe jen hostem,
přistěhovalcem jako byli všichni moji otcové.
Odvrať ode mě svůj pohled, ať si vydechnu,
dříve než odejdu a už nebudu.

Žalmista prosí Boha o odpověď. Připomíná mu, že Izraelité jsou jen hosty a cizinci v zemi, kterou jim daroval. Tito lidé považovali Hospodina za vlastníka a Pána své země. Svěřil ji kdysi jejich předkům. V Třetí knize Mojžíšově čteme: “Země nesmí být prodávána bez práva na zpětnou koupi, neboť země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci” (Lv 25,23). A v první knize Paralipomenon nacházíme slova: “My jsme před tebou jen hosté a příchozí jako všichni naši otcové” (1 Pa 29,15a). Izraelité se tedy dovolávali Boží ochrany v zemi, ve které byli hosty a cizinci. Takovou ochranu zaručoval vládce země. Podobně se dovolává Boží ochrany žalmista.

Poslední žádost v žalmu – “odvrať ode mě svůj pohled, ať si vydechnu” – nahrazuje obvyklou prosbu, aby Bůh na prosícího člověka milostivě shlédl. Podobně jako žalmista praví Job: “Což není mých dnů tak málo? Kéž by toho nechal a odstoupil ode mne, abych trochu okřál” (Jb 10,20). Hospodinův pohled žalmistu tíží. Ví, že už mu nezbývá mnoho dnů a prosí o úlevu pro zbytek života. Chce jej strávit bez úzkosti a v jistotě, že se Bůh nehněvá. V podobném smyslu čteme v knize Kazatel: “Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobru myslí, neboť již dávno našel zalíbení ve tvém díle” (Kaz 9,7).

Žalm poukazuje na mnoho negativních stránek lidského života. Velká opuštěnost Bohem vede k zvláštní důvěře v Boha. On trpící přijímá a zachraňuje. Trpící Job vyjadřuje tuto skutečnost slovy: “Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem” (Jb 19,25). Nezměrné utrpení vidí společenství s Bohem jako skutečnost, kterou Bůh ze své strany nikdy nezruší.

39. žalm patří pro svůj zvláštní ráz k význačným projevům starozákonní existence. Je zde vyjádřena slabost lidského bytí, přicházejí úvahy o smrti. Neřeší však hádanku lidského života, který je plný utrpění. Při vědomí této nepřekonatelné překážky je vyznání víry a důvěry v Boha hrdinským činem. I když žalm neočekává Boží odpověď na otázku “proč”, tušíme, že i tato temná stránka života musí být nějak zpracovaná.

V Novém zákoně sledujeme utrpení Krista, který se stal pravým člověkem, aby sdílel naši tělesnou pomíjivost, a tak se nám přiblížil. Jeho utrpení – utrpení nevinného – přineslo do dějin spásy naději. Náš žalm totiž mluví jen o jedné stránce lidské existence. Jeho slova si však uchovala sílu a pravdu. Sám Ježíš říká v Getsemanské zahradě při smrtelném utrpení: “Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň”(L 22,42). Takto se slova nářku mění v sebeodevzdání: “tvá vůle se staň”. Ježíš se stal příkladem pro všechny. Základním postojem je tedy důvěra. Apoštol Pavel dovedl v tomto postoji dokonce toužit po smrti jako po definitivním spojení s Kristem: “Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. Proto zde sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským. Vždy jen když jej oblékneme, nebudeme shledáni nazí. Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem” (1 K 5,1nn).