Marie Zouharová

O 10. neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše 30. žalmu. Tímto žalmem jsme se však v pořadu Bible v liturgii už zabývali. Obrátíme tedy dnes svou pozornost k 52. žalmu.

Tento žalm lze jen ztěží přiřadit k některému z literárních druhů. Nejspíš jde o píseň důvěry, která spojuje prorocké proklínání a výroky přivolávající trest s vyznáním důvěry a příslibem díků. Píseň silně připomíná varovné řeči proroků.

V nadpisu žalmu nacházíme jednak slova, se kterými se v žaltáři často setkáme. Je určen “sbormistrovi”, tedy člověku, který uprostřed zpěváků a hudebníků řídil provedení písně. Je rovněž označen jako žalm “Davidův”, neboť o králi Davidovi bylo známo, že nejen pečoval o hudbu a zpěv při bohoslužbě, ale také sám uměl hrát na hudební nástroj a skládal písně. Další označení, nejčastěji překládané jako “poučný”, je už v žaltáři vzácnější. Mohlo by snad také poukazovat na umělecky vytvořenou píseň.

V nadpisu ovšem narážíme i na popis situace, ve které žalm údajně vznikl: “Když přišel Edomita Doeg k Saulovi, aby mu podal hlášení: David vstoupil do Achimelechova domu”. Tento údaj z Davidova života zasazuje píseň do doby, kdy David prchal před Saulem. V Nobu pohostil utíkajícího Davida velekněz Achímelek. Vše viděl Edomita Doeg, správce královských stád. Saulovi tuto událost oznámil. Saul pak dal zabít Achimelecha a všechny kněze i obyvatele Nobu (1 Sam 22, 9 – 19). Žalm ovšem není vázán na jedinou situaci, ke které došlo v Davidově životě. Nadpis jen připomíná, do jaké situace se může dostat člověk, který je věrný Hospodinu.

Autorem žalmu je snad právě takový člověk, blízký chrámu, nejspíš levita. Jeho život ohrožovali bohatí a vlivní lidé. Žalm je velmi blízký úryvku z 22. kapitoly knihy proroka Izaiáše. Najdeme mnoho příbuzného po stránce formální i obsahové: “Jdi jen k tomu ministrovi, k Šebnovi, správci královského paláce: Co tu máš a koho zde máš, žes tu vytesal hrob? Na vysokém místě sis vytesal hrob, ve skále sis vysekal příbytek! Hle, Hospodin tě odhodí mocným rozmachem, člověče, zabaleného a svinutého v klubko, jako míč tě hodí do široširé země. Tam zemřeš a tam budou tvé nádherné vozy, ty hanbo domu svého pána! Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu” (Iz 22, 15 – 19). Hospodinův výrok je namířen proti správci královského paláce Šebnovi. Mluví se o něm jako o ministrovi. Ve Starém zákoně se o tomto člověku hovoří jen na tomto místě. Neudává se jméno otce, nejspíš byl nízkého původu a jeho rod nebyl známý. Je volán k odpovědnosti za to, že si zřizuje – pravděpodobně podle egyptského vzoru – honosné pohřebiště, aby si zajistil posmrtný život – bez ohledu na to, co o něm a jeho nynějším životě soudí Hospodin. To je hlavní důvod Božího hněvu. Soudcem a Pánem nad životem a smrtí je totiž pouze Bůh.

Žalm byl pravděpodobně sepsán v době po návratu z babylonského vyhnanství. Mohl sloužit jako vzor modlitby a jako poučení pro lidi, jejichž víra byla ohrožena; pro ty, kdo prožívali utrpení. Patřil snad k modlitbám v obnoveném jeruzalémském chrámě.

Zaposlouchejme se nyní do prvních veršů 52. žalmu:

Proč se chlubíš hanebností,
bezectný siláku?
Stále jen myslíš na zkázu,
tvůj jazyk je jak ostrá břitva, ty pleticháři!
Podlost je ti milejší než dobro,
lhaní víc než mluvit, jak se sluší.
V každé pomlouvačné řeči máš zálibu,
falešný jazyku!

Žalmista představuje hned v úvodu problém. Před námi stojí muž, který se vychloubá a posmívá se zbožným. Podle proroka Jeremiáše se člověk nemá chlubit ani věcmi dobrými, tím méně pak špatnými: “Toto praví Hospodin: Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím” (Jer 9, 22). V našem žalmu však vystupuje muž, který použije jakýkoli prostředku, aby dosáhl svého cíle. Jeho nástrojem je podlost, pletichy, lež a pomluvy. Ze žalmistových slov cítíme opovržení a rozhořčení nad člověkem, který staví zlo na místo dobra. Velký důraz je přitom položen na pletichářův falešný jazyk. S podobným varováním se setkáme v Novém zákoně – v listu Jakubově: “Jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem. … Jazyk neumí krotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj. …Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi… Z týchž úst vychází žehnání i proklínání” (Jak 3, 5 – 10).

Člověk, který takto jedná, se sám zbavuje společenství s Bohem. Ve svém celku nás však biblické poselství ujišťuje, že Boží milosrdenství nelze zničit žádnými pletichami.

V návaznosti na prorocké texty formuluje žalmista potrestání:

Proto tě Bůh zahubí,
odstraní tě navždy,
vytáhne tě ze stanu, vyrve tě ze země živých.

Zdá se, že trest zde není myšlen jen jako pozemská smrt. Konec takového člověka znamená definitivní zánik.

Spravedliví to uvidí a zaleknou se,
jemu se však vysmějí:
„Hle, člověk, který si nezvolil
Boha za svou záštitu,
spoléhal na své velké bohatství,
domohl se moci svou násilností.“

Spravedliví lidé se především zaleknou, když uvidí, jak je vynesen rozsudek nad násilníkem. Podobně reaguje každý člověk, který se nečekaně setká s Božím zásahem. Pro bohatého násilníka mají ovšem spravedliví jen posměch. Tyto verše mají charakter posměšných písniček a průpovědí. Člověk, který si tolik zakládal na svém bohatství, je teď pro všechny výstrahou. Ode dne Božího soudu zakoušejí spravedliví vítězství Boží spravedlnosti. Neschází jim však bázeň před Bohem, tedy úcta k němu.

Úděl spravedlivého člověka je protikladem násilníkova osudu:

Já však jsem jako zelená oliva v Božím domě,
stále se spoléhám na Boží slitovnost.

Spravedlivý člověk je přirovnán k zelené olivě v Božím domě. Podobně jako olivovník roste mnoho let, je vyživován zemí, přináší ovoce a je znakem síly a zdaru, tak čerpá spravedlivý svou životní sílu z Božího slitování.

Z oliv se lisuje olej. Ten odkazuje na Hospodinova pomazaného, hebrejsky: Mesiáše. Oleje se také používalo k přípravě pokrmů. V První knize Královské například čteme: “…Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť” (1 Kr 17, 14). Olej rovněž sloužil při léčení. Markovo evangelium praví o apoštolech: “vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je” (Mk 6, 13). V žalmu se tedy nepřímo naznačuje, jak důležité je poslání spravedlivých pro všechny nemocné a trpící hladem.

Žalm končí chválou Hospodina za jeho zásah:

Ustavičně tě chci chválit, že jsi to učinil,
před tvými svatými chci slavit tvé jméno,
neboť je dobré.

I v budoucnu je na místě důvěra v Hospodina. Nesluší se vychvalovat vlastní domýšlivost a hrdost. Radost vede žalmistu k poděkování Dárci všech dobrých darů. Hospodin dokázal, co si žalmista nedokázal ani představit. Přemohl člověka, který se povyšoval, před kterým se každý třásl. Nyní vkládá žalmista svou naději v Hospodinovo jméno, které Bůh zjevil Mojžíšovi. Ujistil ho tak, že je Bohem, který je se svým lidem uprostřed jeho trápení a chce jej vysvobodit (Ex 3,14).

V závěru žalmu slyšíme zaslíbení: “chci slavit tvé jméno.” “Jméno” , které násilníkům nahání strach, se Hospodinovým věrným jeví jako laskavá, dobrotivá moc, která je chrání před zlem a dává smysl životu.

Jak by se mohl modlit tento žalm křesťan v dnešní době? Obvykle se nenachází v situaci, která je zde vylíčena. Při modlitbě žalmů na tom nezáleží. Máme si uvědomit, že každý z nás je součástí Božího lidu a jeho hlavy Ježíše Krista. Na Ježíše se vztahují slova dnešního žalmu: “Já však jsem jako zelená oliva v Božím domě.”

Na tento olivový strom jsme naroubováni křtem a vírou. Během dvou tisíců let jsme viděli zánik mnoha Božích nepřátel, kteří “spoléhali na své velké bohatství a domohli se moci svou násilností.” Čteme ovšem v Prvním listu Korinťanům: “… co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem … je psáno: “Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu” (1 Kor 1, 27-31).

52. žalm může být výstrahou pro ty, kteří svůj život stavějí výhradně na pozemských hodnotách. Především však můžeme s pomocí tohoto žalmu děkovat, že nás Pán narouboval křtem a vírou na svůj božský kmen. Příkladem může být začátek listu Kolosanům. Apoštol Pavel děkuje Bohu, neboť slyšel o víře koloských křesťanů. Těm byla hlásána “radostná zvěst”, která “už přináší ovoce a šíří se na celém světě” (Kol 1,6). Není divu, že v eucharistické liturgii se používá 52. žalm jako mezizpěv ve středu 22. týdne v mezidobí. Následuje zde právě po prvních 8. verších z listu Kolosanům.

V Denní modlitbě církve – breviáři – nalezl 52. žalm své pevné místo v “modlitbě se čtením” ve středu 2. týdne žaltáře.