Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 55

Marie Zouharová

 

O 13. neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše 16. žalmu. Tímto žalmem jsem se však už v našem pořadu zabývali. Proto se dnes chceme věnovat 55. žalmu. Tento žalm patří mezi poučné písně. V jeho nadpisu najdeme slovo “poučující” a známé určení “pro Davida”, které vidí tohoto krále jako vzor modlícího se člověka.

Text písně je na několika místech porušen. Někteří exegeté vidí v tomto žalmu původně dva samostatné nářky, které byly spojeny v jeden celek, neboť pojednávají o stejnému tématu: o zrádném nepříteli.

Žalm vznikl nejspíš po návratu z babylónského vyhnanství.

Nyní k vlastnímu textu písně:

Naslouchej, Bože, mé modlitbě,
neskrývej se před mnou úpěnlivou prosbou,
věnuj mi pozornost a vyslyš mě!
Zmítám se v neklidu,
děsím se při křiku nepřítele,
 
při povyku bezbožníka,
protože mě zavalují neštěstím
a v hněvu proti mně brojí.

Žalm začíná naléhavým voláním k Bohu. Autor prosí Boha, aby se před ním neskrýval a věnoval mu pozornost. Zvláštností tohoto žalmu je, že prosící člověk se zmítá v neklidu, protože mu tíseň připravuje neustálý neklid. Připomíná existenci Ezaua, který přišel o požehnání a žije jako tulák bez domova. Jako by se ocitl mimo okruh Boží přízně.

Srdce se ve mně chvěje
a padla na mě smrtelná úzkost.
Strach a hrůza se na mě řítí
a děs mě halí.

Neklid, který ovládá žalmistu, je vyjádřen velmi působivými slovy. Nepřátelé, kteří patří k bezbožníkům, vystupují proti němu s neslýchanou prudkostí. Útok proti němu nemůžeme vidět jen na rovině mravní, netýká se jen jeho cti, ale samotné jeho existence. Vše má sloužit k přerušení nejvnitřnějšího pouta, kterým je člověk spojen s Bohem. Žalmistu přepadá chvění, hrůza, smrtelná úzkost a děs – jeho život visí na vlásku.

Říkám si: Kéž bych mě křídla jak holub,
odletěl bych a dopřál si klidu.
Hle, daleko bych utekl,
zůstal bych na poušti.
Rychle bych spěchal do útočiště
před vichrem a bouří.

Utrpení je nesnesitelné. Proto se žalmista zabývá myšlenkou uletět do pouště, aby se tam v nehostinné krajině ukryl před nepřáteli. Toto místo v žalmu připomíná Jeremiáše, který také chtěl odejít od svého lidu do pouště: “Kéž bych měl na poušti místo, kde mohou pocestní přenocovat” (Jr 9,1). Biblická literatura odhalující dění na konci světa zná poušť jako místo, které Bůh připravuje své pronásledované církvi.

Nebezpečí, ve kterém se žalmista ocitá, je tak velké, že ho srovnává s vichrem a bouří. Není schopen odolávat náporu zloby, která na něho útočí jako vichřice.

Pane, zmať a rozděl jim jazyky,
vždyť vidím násilí a svár v městě.
Ve dne v noci obcházejí po jeho hradbách,
vládne v něm útisk a bezpráví.
Uvnitř jsou úklady,
z jeho náměstí nemizí násilí a podvod.

Žalmista vidí svou situaci velmi realisticky. Nemá už nereálná přání – jako v předcházejících verších. Jeho žádost o zmatení jazyků se podle hradeb a náměstí týká města. O které město se jedná? Narážka “zmať a rozděl jim jazyky” může být narážkou na stavbu babylónské věže. Autor mluví o městě plném násilí a podvodu. Město, obehnané hradbami, mělo poskytovat bezpečí – a zatím v něm vládne útisk a bezpráví. Když není uveden název, nemusí to ještě znamenat, že nejde o nějaké konkrétní město. Možná právě tím, že město není označeno, chce žalmista ukázat, že nejde o město pokoje, ale o město plné násilí a podvodu. Některé prorocké výroky naznačují, že by mohl být myšlen Jeruzalém. V knize proroka Jeremiáše najdeme věty: “Proběhněte ulicemi Jeruzaléma, prohledejte jeho náměstí, jen se dívejte a přesvědčte se, zda najdete někoho, kdo uplatňuje právo, kdo hledá pravdu, a já Jeruzalému odpustím.”

“Toto praví Hospodin zástupů: “Zporážejte stromy a navršte proti Jeruzalému násep. To město musí být celé potrestáno, uprostřed něho je útisk” (Jr 5,1; 6, 6).

Správa města je v rukou zločinců, a podle toho také vypadá. Sám žalmista je pronásledován. A jeho utrpení se snad má ještě stupňovat.

Kdyby mě potupil nepřítel,
dovedl bych to snést,
kdyby se nade mě vypínal, kdo mě nenávidí,
skryl bych se před ním.
Ale byls to ty, můj druh,
můj přítel a důvěrník!
Vždyť jsme spolu byli v důvěrném styku,
ve slavném průvodu jsme kráčeli v Božím domě.

Zde dochází žalmistovo utrpení vrcholu. Člověk, kterého považoval donedávna za přítele, se nad ním vypíná. Oba se – ještě nedávno – ubírali v průvodu poutníků do chrámu. Nyní se z přítele stal nepřítel. Nelze ovšem říci, koho má žalmista na mysli. Můžeme se domnívat, že slova v nadpisu – “poučující” a “pro Davida” – jsou narážkou na Abšalomovu vzpouru a v “příteli a důvěrníkovi” vidí pak David svého bývalého rádce Achitofela. V Druhé knize Samuelově o tom čteme (2 S 15-19): “Abšalom též poslal pro Achitofela Giloského, rádce Davidova, do jeho města Gila, zatímco připravoval obětní hody. Spiknutí nabývalo síly a s Abšalomem šlo stále více lidu.” “David dostal zprávu: “Achitofel je mezi spiklenci s Abšalomem. David pravil: “Hospodine, zhať prosím to, k čemu bude Achitofel radit!” (2 S 15, 12. 31).

Dosadit se ovšem můžeme také proroka Jeremiáše a jeho protivníka, kněze Pašchura.

Svatý Theodor z Mopsvestie považoval 55. žalm za obraz poměrů v době makabejské.

Ať je uchvátí smrt,
ať za živa sejdou do podsvětí,
neboť v jejich příbytcích, v jejich středu sídlí zloba.

Způsob, kterým se žalmista brání, je nám těžko pochopitelný, snad až nepřijatelný. Byl ovšem obvyklý u člověka, který se nemohl bránit jinak. Ostatně tím, že svolává smrt na své nepřátele, předává svou věc svrchovanému Soudci všech lidí – Pánu nad životem a smrtí.

Já však budu volat k Bohu
a Hospodin mě zachrání.
Večer, ráno i v poledne budu naříkat a sténat
a uslyší můj hlas.
Vykoupí mou duši a dá mi pokoj od těch, kteří na mě dorážejí,
neboť je jich na mě mnoho.
Bůh to uslyší a zkruší je – on vládne od věčnosti –
nechtějí se změnit a nebojí se Boha.

Když se zdá, že už není naděje, když vládne nepřátelství a útisk, obrací se žalmista na Boha. Navzdory všemu důvěřuje Bohu, je si jist, že Bůh ho zachrání. Modlitba je účinnější než kletba. Nářek přechází v díky. Žalmista věří, že Bůh vykoupí jeho duši, že dosáhne pokoje ode všech. Nepřátelé budou rozptýleni.

Kdekdo napřahuje ruku na přátele,
znesvěcuje svoji smlouvu.
Úlisnější nad máslo jsou jeho ústa,
ale srdce má nepřátelské,
nad olej lahodnější jsou jeho slova,
jsou to však tasené meče.

Slyšeli jsme další nářky prosebníka. Stěžuje si na další provinění proti Bohu. Protivník se odvažuje porušovat Boží smlouvu s vyvoleným národem – staví se tak proti samému Bohu. Dostává se do sporu se samotným základem Izraele. Udeřit proti vlastním, pošlapat Boží smlouvu – to byl pro Izraelitu neodpustitelný zločin. Přítelova přetvářka se žalmistovi hnusí, protože takový člověk skrývá za úlisnými slovy zradu.

Svou starost hoď na Hospodina
a on tě zachová,
nikdy nedopustí, aby se viklal spravedlivý.
A ty, Bože, svrhneš je
do jámy zkázy;
zákeřní vrazi nedosáhnou ani poloviny svých dnů.
Já však důvěřuji v tebe, Hospodine!

Nyní dostává žalmista radu. Jde zřejmě o božský výrok z úst kněží jeruzalémského chrámu. Je v něm vyzýván, aby svou starost přenechal Bohu. Bůh se svému zaslíbení nezpronevěří. Tato jistota je tak velká, že žalmistovi pomůže přes všechny těžkosti. Bůh zůstává věrný svému slovu, tedy sám sobě. Nepřátelé budou svrženi. Žalmista vyznává tuto svou důvěru v Boha slovy: “Já však důvěřuji v tebe, Hospodine!”

V době sepsání žalmu nebyla ještě známá odpouštějící láska, zjevená Ježíšem. Přesto však nás žalmistovy kletby nemusí pohoršovat, když si uvědomíme, že rozhodnutí o potrestání nepřátel přenechává Bohu. Nerozhoduje tedy jeho přání, ale Boží spravedlnost.

Z 55. žalmu čiší jedna ze smutných lidských zkušeností, a to, že “člověk může být člověku vlkem”. Přátelství bývá pošlapáváno. Také Ježíš byl zrazen od svých blízkých. Dokonce se domnívali, že svým nepřátelstvím vůči Ježíšovi a jeho učedníkům slouží Bohu. Již v Janově evangeliu můžeme číst: “Budou vás vylučovat ze synagog; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne” (J 16,2n). Sám Ježíš zakusil zradu toho, který se k němu choval jako přítel: “…pravím vám, že jeden z vás mě zradí.” “Kdo se mnou omočil ruku v míse, ten mě zradí” (Mt 26, 20nn). Kolik bolesti je obsaženo v jeho slovech Jidášovi v Getsemanské zahradě: “Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?” (L 22, 48). Ježíš předpovídá i svým učedníkům zradu – nejen od přátel, ale také od příbuzných: “Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život” (Mk 13, 12). Zároveň však Markovo evangelium neskrývá hrozbu těm, kdo takto jednají: “… běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil” (Mk 14, 21).

Tento žalm se můžeme modlit za trpící církev. Podobně jako byl Ježíš zrazen Jidášem, zapřen Petrem a pronásledován Židy, trpí dnes církev pronásledováním a zradou. Ale i dnes platí slova 55. žalmu: “Svou starost hoď na Hospodina a on tě zachová.” Stejně nás vybízí První list svatého apoštola Petra: “Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas. Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží” (1 P 5, 6n).