Marie Zouharová
O dvacáté třetí neděli v liturgickém mezidobí budeme zpívat po prvním čtení některé verše devadesátého žalmu. Tímto žalmem jsme se však již v pořadu Bible v liturgii zabývali. Proto se dnes budeme věnovat šedesátému prvnímu žalmu.
Tento žalm může znázorňovat dvě situace. Buď je chápán jako prosebná modlitba ze vzdálené země. Žalmista pak prosí o návrat na Sión a do chrámu. Nebo jde o prosebnou modlitbu za záchranu z područí smrti a návrat do životodárné Boží blízkosti.
Žalm je zároveň zamýšlen jako vzor modlitby Židů bydlících ve velké vzdálenosti od Jeruzaléma, hlavně těch, kteří jsou rozptýleni mezi pohany – žijí tedy v takzvané v diaspoře.
Píseň je projevem jednotlivce. Jeho nářek a volání se obrací k Bohu. Skladba patří k takzvaným modlitebním písním, v nichž může naříkat či děkovat jednotlivec nebo národ. Vycházejí z tísně nemocného nebo nespravedlivě obžalovaného a neprávem pronásledovaného člověka. V některých je nouze způsobena hříchem. Modlitební písně jednotlivce začínají vzýváním Božího jména, které je bezprostředně doprovázeno voláním o pomoc. To se v průběhu žalmu několikrát opakuje. Žalmista přitom vyznává, co všechno pro něj Hospodin znamená. Boží moc a dobrota jsou znázorněny obrazy a přirovnáními. Pak se představuje sám žalmista jako člověk ubohý a chudý. Několika náznaky popisuje svůj stav. Nejraději by Hospodinu předal vše, co je v jeho duši. Nouze je blíže určena jako nemoc, obžaloba, pronásledování, opuštěnost od Boha nebo vina. V písni se často objevují otázky “proč” nebo “jak dlouho ještě?” S nimi hned souvisí prosba o Hospodinův zásah, o zvrat osudu. Místo proseb se někdy setkáme s přáními. Nepřátelé mají být přemoženi. V prosbách a přáních zaznívá důvěra. Hospodina má vést k činu jeho dobrota, čest a věrnost vůči vyvolenému. Žalmista předkládá své nezměrné trápení Bohu. Přísahá, že sám je nevinen. Zvláštním prvkem je slib. Naříkající a prosící člověk slibuje, že přinese Hospodinu děkovnou oběť, že bude chválit a zvěstovat jeho jméno.
I když se modlí jednotlivec, jde vždy spíš o typické představy, s jejichž pomocí je znázorněno utrpení modlících se lidí.
V nadpisu šedesátého prvního žalmu se setkáváme s často uváděnými údaji. První z nich – “pro předního zpěváka” – pomýšlí na způsob zpěvu, který byl řízen jedním z hudebníků nebo zpěváků. Druhý údaj zmiňuje Davida, nikoli ovšem jako autora písně, ale spíš jako vzor člověka, který se v každé životní situaci obracel v modlitbě k Bohu.
Slyš, Bože, můj nářek,
všimni si mé prosby!
Od končin země volám k tobě,
když chřadne mé srdce.
Pozvedneš mě na skálu, dopřeješ mi klidu,
Z velké vzdálenosti – doslova od končin země – dožaduje se autor žalmu, aby jej Bůh vysvobodil z nouze. Snažně prosí o pomoc, protože je slabý – jeho srdce chřadne. V této bezmocnosti může pomoci jen Bůh. Sám žalmista není schopen dosáhnout “klidu.” “Skálou” je míněno bezpečné místo, na které nedosáhnou ničivé vody.
Nedosažitelně vysokou skálou může také být Sión jako obraz života chráněného Hospodinem. Tato myšlenka se nachází v knize Přísloví “Pevná věž je Hospodinovo jméno, k němu se uteče spravedlivý jak do hradu” (Př 18, 10). V tomto případě prosí trpící člověk, aby jej Hospodin provázel na cestě do svatyně, vyprošuje si ochranu během pouti.
Šedesátý první žalm povzbuzuje k důvěře v Hospodina. S podobnou výzvou se setkáme i v jiných žalmech (Ž 20, 2n; 27, 5; 31, 21). Útočištěm člověka nemůže být projev jeho vlastní pýchy a svévole: “Nuže, vybudujeme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi” (Gn 11, 4). Spolehlivým útočištěm je Hospodin.
Žalmista věří, že mu i nyní pomůže Bůh, který mu býval útočištěm, když kladl odpor nepřátelům:
vždyť jsi mé útočiště,
pevná věž proti nepříteli.
Kéž bych směl ustavičně přebývat v tvém stánku,
skrýt se pod ochranu tvých křídel!
V těchto verších označuje žalmista Boha jako jisté útočiště před nepřítelem, jako nedobytnou věž, která chrání před protivníkem. S bezpečným útočištěm těsně souvisí Boží stánek. Tak býval označován jeruzalémský chrám: “V den neštěstí skryje mě ve svém stánku, v úkrytu svého stanu mě schová, na skálu zdvihne” (Ž 27, 5). Označení Boží stánek vychází ze vzpomínek na “stan setkávání”, který Izraelité nosili s sebou při svém putování pouští na cestě z Egypta. V pozdějších dobách se stal obrazem chrámu. V prostoru chrámu byl každý chráněn před nepřítelem. Tato ochranná funkce chrámu je vyjádřena slovy: “Kéž bych se směl skrýt se pod ochranu tvých křídel”. Nejspíš jde o křídla cherubů, kteří právě “svými křídly zastírali příkrov” nad schránou, jak o tom čteme v Druhé knize Mojžíšově (Ex 37, 8). V chrámu lze tedy najít bezpečí, Bůh sám je souženému lidu útočištěm: “Bůh je naše útočiště na síla, osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi” (Ž 46, 2). V minulosti nebylo spojené s Boží ochrannou žádné jiné místo, které by poskytovalo bezpečí, než jeruzalémský chrám.
Ty přece, Bože, jsi slyšel mé sliby,
dal jsi mi dědictví těch, kdo ctí tvé jméno.
Žalmista prožívá jistotu, že Bůh slyšel jeho sliby a splní jeho přání. Vždyť patří do skupiny těch, kdo “ctí Hospodinovo jméno.”
Situace prosícího člověka se v tomto verši mění. Můžeme předpokládat, že se z ciziny vrací zpět a Bůh mu dá možnost, aby zase byl v jeho blízkosti. Vždyť bylo velmi důležité mít účast na dědictví v Zaslíbené zemi. Pro příslušníky vyvoleného národa mělo vlastnění země podstatný význam.
Žalm nyní vyprošuje dlouhý život pro vladaře:
Přidej králi k jeho dnům dny další,
ať jeho léta trvají přes mnohá pokolení.
Před Bohem nechť trůní na věky,
uděl milost a věrnost, ať ho opatrují.
K zaslíbené zemi patří král – Hospodinův pomazaný, který zde vystupuje nikoli jako vladař národa, ale jako duchovní vůdce lidu. Připomíná mu Boží zaslíbení a smlouvu. Na úspěchu krále závisí prospěch lidu i země.
Proto se žalmista přimlouvá za krále, aby opět získal své právoplatné místo. Obsahem prosby je dlouhý život, který má trvat “přes mnohá pokolení”. Jeho vláda by měla trvat po mnoho generací. Pravděpodobně jde o odezvu na zaslíbení Davidovi a jeho rodu v Druhé knize Samuelově: “Tvůj dům a tvé království budou před tebou trvat navěky, tvůj trůn bude navěky upevněn” (2 S 7,16). V době královské totiž platilo: Pokolení za pokolením odcházejí, ale na trůně sedí stále jeden z Davidových potomků jako doklad Boží věrnosti a naděje.
Král je v Izraeli představitelem Boha. Není bohem jako ve starověkém Orientu. Řádně může vykonávat svůj úřad jen díky tomuto zvláštnímu postavení. Proto má Bůh krále chránit svou milostí a věrností.
O stejné Boží dary – milost a věrnost – prosí již ve Starém zákoně každý příslušník vyvoleného národa. Neboť jen tak získá společenství s Bohem.
Tak na věky budu opěvovat tvé jméno,
den ze dne plnit své sliby.
Žalm končí projevem velké oddanosti Bohu. K jeho cti bude žalmista zpívat žalmy a plnit dané sliby. K prosbě se tedy připojuje závazek. Oslava Boha patří v žalmistově slibu na první místo a měla by patřit k dobrovolnému a radostnému slibu každého věřícího.
V šedesátém prvním žalmu hledá pronásledovaný člověk ochranu a útočiště v Boží přítomnosti, ve svatyni. Hospodin je pro něho skálou, útočištěm a pevnou věží. Tajemným způsobem je Bůh přítomen ve svém jménu – ovšem také v králi, který žije “před Bohem” a je tak představitelem Boží vlády. Pro žalm je charakteristická jistota, se kterou se žalmista ukrývá v projevech Boží přítomnosti.
Touha po věčné Boží blízkosti a po věčném Siónu, která charakterizuje šedesátý první žalm, zůstává stálou výzvou i v Novém zákoně. Pro křesťana se obojí naplnilo v Ježíši Kristu. V něm je nám Bohem darována nepřekonatelným způsobem jak Boží blízkost, tak i jeho stálá ochrana. Proto snad je šedesátý první žalm součástí breviářové “modlitby se čtením” o Slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.
O laskavé Boží péči svědčí Ježíšova slova v Matoušově evangeliu: “Jeruzaléme, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla…” (Mt 23, 37).
V Ježíši Kristu se rovněž dovršilo siónské království. Je králem už při svém prvním příchodu na svět v poníženosti, i když “není z tohoto světa” (J 18, 36n). Je povýšený po Otcově pravici: “Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží” (Mk 16, 19). Jako vládnoucí soudce přijde na konci času: “Tehdy řekne král těm po pravici: “Pojďte požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa” (Mt 25, 34).
V Denní modlitbě církve má 61. žalm své pevné místo v sobotu 2. týdne. Je součástí “modlitby uprostřed dne.” Jeho charakter zde vystihuje výrok sv. Hilaria: “Modlitba spravedlivého, který klade svou naději ve věčnost.”