Marie Zouharová
O 26. neděli v liturgickém mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše 146. žalmu. Tímto žalmem jsme se však už v jednom z minulých vysílání zabývali. Proto se dnes zaměříme na 64. žalm.
Při členění žaltáře na 5 knih patří tento žalm do druhé knihy žalmů (žalmy 42 – 72). Převážná část těchto žalmů – tedy i náš dnešní – začíná nářkem. Je velmi obtížné určit spolehlivě dobu a místo vzniku tohoto žalmu.
Písně menší sbírky uvnitř druhé knihy žaltáře, tedy žalmy 52 – 64, jsou sestaveny z nářků, proseb a vyznání důvěry v Boha. Právě 64. žalm je vrcholem této tvorby. V těchto žalmech je pranýřováno násilí nepřátel, které je díky bojujícímu Bohu zbaveno moci. Autor zde vystupuje jako jednotlivec, ale zároveň mluví jako představitel všech pronásledovaných. Jeho nářek se týká narušení celkového pořádku ve světě. Záchranou pak může být jen Bůh.
64. žalm začíná těmito verši:
Slyš, Bože, můj hlasitý nářek,
chraň můj život před strachem z nepřítele.
Ukryj mě před smečkou zločinců,
před tlupou pachatelů nepravosti.
Žalmista se v největší nouzi obrací s nářkem k Bohu. Bojí se nepřátel, kteří ho chtějí zničit. Proti nim nezmůže nic, ve všem je odkázaný na Boha. Představuje nepřátele jako smečku zločinců a tlupu pachatelů nepravosti, kteří ohrožují Hospodinovy vyznavače a šíří hrůzu. Slovo “nepravosti” – doslova čáry nebo kouzla – označuje nejrůznější magické praktiky. Projevují se jednak řečí – například v 10. žalmu (Ž 10, 7): “Jeho ústa jsou plná kletby, lsti a úkladu, pod jeho jazykem jen útrapa a hoře.” Člověk, o kterém mluví tento text, je si jistý sám sebou a svým postavením. Používá kleteb, lsti a útisku, neštítí se podvodu, klamu ani kouzel, domnívá se, že Bůh nic nevidí. Zlo se však může projevit také nesprávnými úkony při bohoslužbě. Na ně upozorňuje prorok Izaiáš: “Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla se mi hnusí…” (Iz 1, 13). Protok kritizuje zástupy lidí, kteří přicházeli o svátcích do chrámu, nedbali však na správné smýšlení. V takovém případě ovšem Bůh jejich dary nepřijímá a jejich prosby neslyší. Dále mohou být pachateli nepravosti mocní, “…kteří nařizují ničemná nařízení…” (Iz 10, 1). V severní, izraelské říši i v Judsku byly nespravedlivé soudy hlavním zlem a proroci proti nim často vystupovali. “Svévolník” se však “nadýmá” nejen na soudech, ale i v běžném životě, jak opět dosvědčuje 10. žalm: “Vždyť Bůh nic nevypátrá, Bůh tu není” (Ž 10,1). Svévolník vystupuje nejen jako protivník spravedlivého, ale jako odpůrce – jako člověk, který popírá samotného Hospodina.
Všichni tito nepřátelé ohrožují spravedlivého, který věří, že ho před nimi může zachránit jen Bůh.
64. žalm pokračuje slovy:
Ostří si jazyk jako meč,
vrhají jedovatá slova jako šípy,
aby z úkrytu zasáhli nevinného,
aby ho náhle zasáhli, bez ohledu.
Rozhodli se pro hanebný plán,
smlouvají se, jak by skryli své nástrahy,
říkají si: „Kdo nás uzří?“
Osnují zločiny, skrývají své promyšlené plány,
nitro i srdce každého je nepřístupné.
Nebezpečné útoky nepřátel jsou zde jednotlivě zobrazeny. Proti nevinnému popuzují jízlivými slovy. Jde snad o zaklínání nebo kouzla, která mají pronásledovaným přivodit magické prokletí? Nebo chtějí nepřátelé nevinného soudit a na soudu nějak zaskočit?
Jazyk a slova jsou velmi nebezpečné zbraně, především když je používají ti, kteří se dali do služeb zla a potají strojí nástrahy a léčky. Podobně jako všude jinde také v Izraeli patří zlé slovo k nejrozšířenějšímu ze všech hříchů proti Bohem požadovanému vztahu k bližnímu. Kde se podlost a pomluva spojily k falešné obžalobě před soudem, šlo často o život. Žalmista se nachází v podobné situaci jako osočovaný prorok Jeremiáš, když jeho protivníci uvažovali: “Pojďme a něco si na Jeremiáše vymyslíme… Pojďme, utlučeme ho jazykem, nedáme na žádné jeho slovo” (Jr 18,18).
S přirovnáním jazyka k meči se setkáme ještě v několika dalších žalmech (55,22; 57,5; 59,8).
V Izraeli dokázali citlivě rozpoznat, kdy se přesně mířená slova mohla stát útočnou zbraní proti neoblíbeným lidem. Nepřátelé se chovali tvrdě k pronásledovanému člověku. Pokoušeli se zasáhnout jej z úkrytu, záludně mu stavěli do cesty překážky. Obraz skrytých nástrah připomíná lov divokých zvířat a dává vyniknout nepřátelským pletichám.
Pronásledovaný je však bez viny. Na tuto skutečnost klade velký důraz. Boj nepřátel proti němu je nespravedlivý. Jeho nevinnost je jim trnem v oku.
“Vrhání jedovatých slov” naznačuje smrtelné nebezpečí, kterému je žalmista vystaven. Nezůstává však bez pomoci:
Ale Bůh je zasáhne šípy,
náhle budou ranami probodáni.
Vlastní jazyk je přivede k pádu,
smějí se jim všichni, kteří je vidí.
Proti těm, kteří mají zlomyslné plány, zasáhne Bůh. Nečekaně je potká stejný osud, jaký osnovali proti žalmistovi. Žalm se zde drží klasické teologické představy o souvislosti mezi činy a jejich důsledky. Plány a úmysly protivníků se díky Božímu vedení nakonec obracejí proti samotným původcům. Hospodin se nedá ničím svázat. Na něho neplatí žádná kouzla. Jeho vláda může změnit situaci a ze smrtících zbraní nepřátel udělá bumerang. Protivníky přivádí k pádu jejich vlastní jazyk, i když se na něj spoléhali. Takový je výsledek každé magie a modloslužby. Žalmista si nepřeje smrt těchto lidí, ale aby byli poraženi, před celým světem zbaveni moci: “Smějí se jim všichni, kteří je vidí.”
Další verše vystihují reakci na Boží působení:
Kdekdo cítí bázeň, rozhlašuje, co Bůh činí,
a uvažuje o jeho skutcích.
Spravedlivý se raduje v Hospodinu a utíká se k němu,
jásají všichni lidé upřímného srdce.
Žalmista končí svou píseň výroky, které se vztahují na všechny, kdo zažili utlačování. Všichni lidé, kteří vidí úděl zlých, jsou tímto pohledem vedeni k bázni před Bohem. Mají přemýšlet o jeho podivuhodných skutcích a jednat podle nich. Musí se postavit na stranu spravedlnosti a být jejími hlasateli. Potom jim Hospodin dá zakusit radost ze společenství s ním. U něho naleznou útočiště a bezpečí. Jednota s Bohem poskytuje také jistotu ve vzájemných vztazích a je podnětem k jásotu.
Bezbranný žalmista, který byl vydán nástrahám nepřátel, je nyní v bezpečí. Hospodin je mu útočištěm a dárcem radosti. A nejen jemu, ale i všem, kteří v něho doufají.
Situace, která je naznačena v 64. žalmu, se uskutečnila v Ježíšově poslání. Nejde o přímou předpověď, ale situace je nápadně podobná. Podle Markova evangelia říkali o Ježíšovi dokonce jeho příbuzní, že se pomátl: “Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl” (Mk 3, 21). S nepochopením a odmítáním se nesetkal jen ve své vlastní rodině, ale také u zákoníků, tedy učitelů židovského národa, kterým příslušelo poslední slovo i v právních otázkách. Kvůli němu přišli z Jeruzaléma do Galileje, aby zjistili, co si o něm mají myslet. A jejich soud dopadl negativně: “Je posedlý Belzebubem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony” (Mk 3, 22). Protivníci rozhlašovali o Ježíšovi to nejhorší: “Podle našeho zjištění rozvrací tento člověk náš národ, brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za Mesiáše krále” (L 23, 2). Takové tvrzení bylo pomluvou, sloužící k tomu, aby Ježíš mohl být vydán soudu. Rovněž křivé obvinění: “prohlašuje se na Mesiáše krále”. Takto chtěli dokázat, že Ježíš si přisvojuje politickou důstojnost Mesiáše jako krále Židů – a tím pobuřuje lid v celé Palestině.
Tyto pomluvy potom tvořily jádro při Ježíšově procesu. Bůh ovšem zvrátil všechny zlé plány. Kristova smrt znamenala zneškodnění všech protibožských sil. Došlo ke zvratu. Ze zdánlivé prohry vzniká dobro. Z pronásledovatelů se stávají vyznavači a hlasatelé, jak vidíme u Pavla.
Ježíš učil mimo jiné: “Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat – jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho, který mě poslal” (J 15,20n). Důvod pronásledování vidí evangelista v tom, že učedníci patří k Ježíšovi a sdílí jeho osud. Protože se věřící snaží žít jako Ježíš, podle jiných měřítek než svět, dostávají se někdy do rozporu se svým okolím. Ježíš připravuje své učedníky na tyto zkoušky. Pronásledování pro víru není argumentem proti její pravdě a pravosti.
64. žalm může být posilou právě při pronásledování církve. Může však být i varováním, protože vláda zla začíná již špatnými myšlenkami a slovy, kterými lze zničit každé lidské soužití. Tímto žalmem můžeme též prosit o Boží sílu, která by nás chránila, abychom nehřešili svým jazykem.