Kalendář akcí

<< Květen 2024 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 71

Marie Zouharová

Sedmdesátý první žalm se řadí k nářkům jednotlivce, přestože vedle naříkání a proseb obsahuje také chvalozpěv a zaslíbení, jimiž se blíží děkovné písni. V textu se objevuje několik citátů z jiných částí žaltáře. Například už první tři verše jsou obdobou druhého až čtvrtého verše 31. žalmu.

Autor zná důvěrně nejen žalmy, ale také jiné starozákonní tradice, především knihu proroka Jeremiáše. Žalm se zmiňuje o „stáří a šedinách“, bývá proto považován za „modlitbu starce“. Skladba však není pouhým „souborem citátů“. Naříkání, prosby, svědectví a díkůvzdání mohly být obsahem modlitby zajatců odvedených do Babylónie na začátku 6. stol. př. Kristem. Pronásledovaní lidé se ovšem takto mohli modlit v kterékoli době.

Žalmista se obrací k Hospodinu ve své tísni:

K tobě se utíkám, Hospodine,
nechť nejsem zahanben na věky!
Ve své spravedlnosti mě vyprosť a vysvoboď,
nakloň ke mně svůj sluch a zachraň mě!

Tato slova může použít každý, kdo se ocitne v podobné situaci. Ve svém trápení prosí žalmista Hospodina, aby jej zachránil před pronásledovateli.

Buď mi ochranou skálou, pevností k mé záchraně,
neboť ty moje skála a tvrz.

Použité obrazy – „ochranná skála, pevnost, tvrz“ – připomínají útočištná místa, vyhledávaná nejen v osobní tísni, ale zvláště v dobách válek. Skutečné útočiště vidí žalmista jen v Hospodinu. Nepomýšlí zřejmě na úkryty před nepřítelem někde v horách. Vždyť v žalmu nejde o konkrétní historickou situaci, ale o osobní tíseň ohroženého člověka.

Bože můj, vysvoboď mě z ruky bezbožného,
z pěsti neurvalého utlačovatele.

Tímto veršem se žalmista jakoby rozpomínal na Hospodinovo zaslíbení z knihy proroka Jeremiáše: „Vysvobodím tě z rukou zlovolníků a vykoupím tě ze spárů katanů“ (Jr 15,21).

Vždyť tys má naděje, Pane,
má důvěra od mého mládí, Hospodine!
V tobě jsem měl oporu od matčina lůna,
od klína mé matky byls mým ochráncem,
v tebe jsem vždy doufal.
Mnohým jsem se jevil jako zázrak;
tys mi byl vpravdě mocným pomocníkem.
Ústa má oplývala tvou chválou,
po celý den pěla tvou slávu.

Žalmistova naděje a důvěra v Hospodina je silnější než všechny těžkosti, které na něho doléhají. Vyznává, že ve společenství s Bohem překonal od svého mládí každou úzkost. V době nouze se ohlíží za dosavadním životem pod Boží ochranou. Takové vzpomínku mu pomáhají. Nedovede říci, jaké soužení a bolesti na něho doléhají. Okolní svět nedokázal rozpoznat v žalmistově životě Boží vedení. Naopak, mnozí jej považovali za „zázrak“, za znamení Božího hněvu a trestu. V páté knize Mojžíšově je jako znamení a zázrak označeno prokletí a zavržení. Neposlušných lidí se týká hrozebná zvěst: „Budou na tobě a na tvém potomstvu navždy znamením a zázrakem“ (Dt 28,46). Ze zkušenosti víme, že člověk spíše podléhá pokušení nevěry a vzpoury – nezůstává věrný Bohu. Příkladem věrného člověka může být autor tohoto textu.

Nezavrhuj mě v čas stáří,
neopouštěj mě, až ochabnou síly!

Žalmista má také zvláštní důvod, proč prosit Boha o pomoc. Je starý, ubývají mu síly. Proto prosí, aby jej Bůh ani ve stáří neopouštěl. Právě v době, kdy sil ubývá a strastí přibývá, uvědomuje si člověk mnohem jasněji než v plné síle, jak je závislý na Bohu, jenž zůstává jeho jedinou nadějí. Žalmista cítí, že stáří znamená nejen zralost a zkušenost. Úbytek sil může přivodit nové ohrožení.

Vždyť moji nepřátelé o mně mluví,
ti, kteří na mě číhají, spolu se umlouvají.
Říkají: Bůh ho opustil,
pronásledujte ho a chopte se ho,
už ho nikdo nezachrání.
Bože, nevzdaluj se ode mě,
Bože můj, na pomoc mi pospěš!
Ať se zastydí a zahynou moji protivníci,
ať se odějí hanbou a potupou, kdo hledají mou zkázu.

Autor textu si uvědomuje úklady protivníků. Chtějí ho zničit, umlčet a zanechat bez pomoci. Nepřátelé se velmi namáhají, aby stárnoucímu muži zatemnili Boží obraz. Prohlašují, že jej Bůh opustil – a on si toho ani nevšiml.

Žalmista však ví, že ho Bůh neopustil. Proto opakuje prosbu, aby Hospodin zasáhl a pokořil nepřátele. Pouze v takovém případě bude možný smír, pouze v takovém případě se bude ve světě opět vzdávat Bohu chvála. Snahy protivníků vyjdou nazmar. Žalmista věří, že jej Hospodin vyslyší a zachrání.

Já však budu stále doufat,
všude šířit tvoji chválu.
Ústa má budou vyprávět o tvé spravedlnosti,
po celý den budou vyprávět o tvé spravedlnosti,
po celý den budou vyprávět o tvé pomoci,
neboť ji nemohu spočítat.
Opěvovat budu tvou moc, Bože,
Hospodine, budu hlásat jedině tvou spravedlnosti.

Právě v utrpení pociťuje utiskovaný Boží ochranu. Nezáleží na jednostranném posouzení nepřátel, kteří jeho utrpení vnímají jako Boží trest. Žalmista právě ve svém utrpení vidí důvod ke chvále Hospodina. Ve svém zármutku cítí, že je Bohem řízen a chráněn.

Od nepřátel se žalmistův pohled obrací opět k Bohu. Tento člověk věří, že mocné a nepochopitelné Boží činy se projevují v jeho živote. Nelze je ani spočítat. Vymykají se všem lidským odhadům a úsudkům. Je ovšem možné vydávat o nich svědectví a připomínat je. Proto je třeba vytrvale chválit Boha. To vidí jako své poslání, to je posláním izraelského lidu.

Bože, učils mě od mého mládí,
až dosud hlásám tvé podivuhodné činy.
Ani v stáří a šedinách
mě, Bože, neopouštěj,
dokud neoznámím tvoji moc tomuto pokolení,
všem, kteří přijdou, tvoji sílu
i tvou spravedlnosti, Bože, jež se dotýká nebe,
kterou jsi vykonal veliké věci; Bože, kdo se ti vyrovná?

Žalmista se cítí od svého mládí poučován Hospodinem. Vždy se zamýšlel nad zázračnými skutky dějin spásy a hlásal je druhým lidem. Proto chce stále svědčit o tom, jak se Bůh v jeho životě projevoval. Prosí o Boží ochranu ve stáří, aby mohl své zkušenosti s Bohem sdělit současnému pokolení – i všem budoucím generacím.


Dals mi prožít mnoho zlých útrap,
ale opět mě vzkřísíš a znovu vyzdvihneš z hlubin země.
Rozmnož mou důstojnost
a znovu mě potěš!

Bůh je spravedlivý, i když někdy dává svým věrným prožít útrapy. Jeho spravedlnost přesahuje všechno lidské chápání. Vše zlé, co se žalmistovi přihodilo, nevedlo k jeho záhubě, ale byla to zkouška jeho věrnosti. Ve svém utrpení sestoupil až do „hlubin země“, které oddělují říši mrtvých od světa živých. Ale Bůh dokáže vyřešit i situace naprosto beznadějné. Může oživit toho, koho svět pokládá za mrtvého, vrací důstojnost potupenému a je útěchou v zármutku a beznaději.

I já budu na harfě chválit tvou věrnost, Bože,
budu tě opěvovat na citeře, tebe, Svatý Izraele!
Jásat budou moje rty, když ti budu zpívat,
i má duše, kterou jsi vykoupil.
I můj jazyk po celý den bude chválit tvou spravedlnosti,
neboť se hanbí a stydí, kdo hledají mou zkázu.

Autor žalmu slibuje děkovnou píseň, kterou chce dále zvěstovat Boží věrnost. Po zbytek svého života chce svědčit o jistotě záchrany, o ztroskotání nepřátel a o Boží pomoci. Chce chválit Boha hudbou, zpěvem a hlasitým jásotem.

Ze žalmu vyzařuje mocná jistota. Autorův dlouhý život byl hrožen zevnitř i zvnějšku. Veškeré nebezpečí jej však vedlo k většímu poznání Božího vedení a k užšímu spojení s Bohem. Nepřátelé pozorují, že jejich zlé úmysly a činy se minuly účinkem. Nedokázali umlčet utlačovaného, ale naopak ho přiměli k tomu, aby ještě vroucněji než dříve zpíval k oslavě Boha, aby hlásal jeho spravedlnost a moc.

Sedmdesátý první žalm se může stát modlitbou každého věřícího člověka. Hlavně proto, že posiluje naději na věčný život, že vede ke chvále Boží za ochranu v utrpení. Výstižně vyjadřuje důvěru křesťana, že jej Bůh neopustí, i když mu ochabují síly a hlásí se únava, ochablost, neschopnost vyššího výkonu, potřeba cizí pomoci. V těchto situacích je dobré připomenout si, že Bůh stojí na straně slabých a potřebných a nikdy na ně nezapomíná. V tomto smyslu čteme v knize proroka Izaiáše: „Sión říkával: Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul. Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu“ (Iz 49,14n.).

Podobně nás ujišťuje Pán Ježíš: „to je vůle toho, který mě poslal: abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, nýbrž je vzkřísil v poslední den“ (J 6,39). Kdo žije z této důvěry, nenechá se přemoci tíhou stáří, samoty, nemoci. Dokáže i v těchto situacích chválit Boha ve svém srdci.