Kalendář akcí

<< Prosinec 2024 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ž 8

Marie Zouharová

 

Na první neděli adventní cyklu C připadá jako responzoriální zpěv po prvním čtení 25. žalm. Tímto žalmem jsme se však již zabývali v týdnu před 26. nedělí v mezidobí cyklu A. Proto se dnes budeme věnovat 8. žalmu, který se v nedělím lekcionáři vůbec nevyskytuje. Také o dalších nedělích budeme postupovat tímto způsobem, pokud se bude některý žalm opakovat.

Osmý žalm je označen nadpiskem “Davidův”, to znamená, že představuje krále Davida jako vzor modlícího se člověka. Způsobem vyjadřování a vedením myšlenek se však řadí mezi žalmy, vzniklé po babylónském vyhnanství. Začátek a konec žalmu náležel pravděpodobně společenství, prostřední část snad zpíval jednotlivec.

Základní žalm navazuje na představu o králi, doloženou především v Egyptě, na pojetí krále jako zástupce Boha stvořitele, který má za úkol porazit a podmanit chaotické mocnosti, aby tak uchoval a prosadil řád stvoření neboli spravedlnost. Podobně jako v kněžském vyprávění o stvoření světa (srov. Gn 1,26-28; 9,1-3) je také v 8. žalmu tato představa přenesena na každého člověka. Žalm chválí Hospodina jako svrchovaného Boha, který se sklání k člověku a dává mu podíl na své “důstojnosti”. Tato důstojnost královského člověka je tím, co dnes nazýváme “lidskou důstojností”. V 8. žalmu je takřka bytostně zajištěna; je nezničitelná, protože je zaručována samotným Hospodinem, tkví v jeho řádu světa a má se ukázat “po vší zemi” jako projev “jeho jména” – navzdory veškerému odporu.

Žalm nelze přiřadit k žádnému z klasických druhů. Scházejí zde rozhodující znaky hymnu, kterými je výzva ke chvále nebo popis Hospodinovy velikosti, na druhé straně se však setkáváme s nepopiratelnými rysy hymnu. Počáteční a závěrečný verš – “Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi” – je chválou, která “výzývá ke zpěvu” a “zpěv” uzavírá; ostatní verše opěvují Hospodinovo stvořitelské jednání ve prospěch obce i člověka -nikoli jednorázově, což je typické pro děkovnou píseň, nýbrž jako jednou provždy stanovené a pokračující dění, což je typické pro hymnus.

Žalm má rysy starozákonní mudrosti: nabízí odpověď na určitou otázku; srovnává člověka s Bohem; zvířata jsou uvedena jakoby podle seznamu; základem žalmu je pravděpodobně text z knihy Genesis: “I řekl Bůh: “Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.” Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: “Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe” (Gn 1,26-28).

Jde o píseň pro noční bohoslužbu, snad novoroční, při které si lid připomínal pomocí zpěvů Boží stvořitelské dílo. Mohl být však používán i jako soukromá modlitba, protože izraelský prosebník se vždy cítil ve spojení s Božím lidem.

Z tohoto i dalších žalmů Izraele vyplývá, že v celém světě dovedl Izraelita vidět nádheru Božího stvoření. Všechno je podřízeno pevnému řádu. Stvořitel se sklání ke svému stvoření.

Hospodine, Pane náš,
jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi,

Tento verš se opakuje i na konci žalmu. Hymnické oslovení udává napínavé téma žalmu: Na jedné straně je Hospodin králem trůnícím v nebi, na kterém se cítí skupina modlících se lidí závislá a kterému slouží, který však je zároveň stvořitelem nebe a země. Na druhé straně zjevuje Bůh na zemi své jméno, to znamená svou nejhlubší podstatu. Ta je spojena s božskou mocí, která charakterizuje od pradávna jeho královskou vládu. Tak čteme v 93. žalmu: “mocný je Hospodin na výsosti” (Ž 93,4n).

Jásající shromáždění Hospodinových vyznavačů zdraví svého Panovníka a velebí jeho jméno, které před věky zjevil svému služebníku Mojžíšovi: “Jsem, který jsem” (Ex 3,l4).

svou velebností převýšils nebesa!

Žalmista je dojat hvězdnou oblohou. Vzhledem k mohutnému dílu Boha stvořitele poznává žalmista svou nepatrnost.

Hospodin je Pánem celé země, ale o jeho velikosti vydávají svědectví ti nejbezbrannější.

Z úst dětí a nemluvňat sis připravil slávu navzdory svým odpůrcům,
abys umlčel pomstychtivého nepřítele.

Jako král světa si Hospodin vybudoval na zemi nedobytnou pevnost proti chaotickým silám, zvláště proti národům bojujícím s ním a jeho ctiteli i proti skupinám v samotném izraelském národě – a sice z úst dětí a nemluvňat, to znamená ze strany nejslabší a nejbezbrannější skupiny v Hospodinově lidu, která – obklopena nepřáteli – vytrvale chválí Hospodina – dokonce jako odpověď na pronásledování a útlak od nepřátel! “Děti a nemluvňata” jsou metaforou pro trpící a bezbranné lidi.

Když se zde mluví o odpůrcích, není tím míněna jen lidská vzpoura, za kterou stojí někdo mocnější, jak je uváděno v knize Genesis: “Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin učinil, byl had” (Gn 3,1). To je pro člověka nepřítel velmi nebezpečný, ale když se za člověka postaví Bůh, stačí zapudit nepřítele “ústy dětí a nemluvňat”. V pozadí tohoto výroku je víra v zaslíbení, které člověk dostal, když zhřešil a odpadl od Hospodina: “Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu” (Gn 3,15).

Pohled na oblohu uváděl člověka vždy v úžas, ať to bylo slunce nebo noční obloha posetá tisíci hvězdami.

Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů,
na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil:
Co je člověk, že na něho myslíš,
co je smrtelník, že se o něho staráš?

Těmito verši začíná zpěv jednotlivce, který v noční tmě obdivuje nádheru hvězdné oblohy. V ní vidí důkaz Boží stvořitelské moci. Hospodin zvítězil nad chaosem a temnotou, podrobil si je, ustanovil nad nimi nebeská tělesa, aby jim vládla, jak čteme hned na začátku První knihy Mojžíšovy (Gn 1,14-19). Z nepochopitelné lásky se sklání k smrtelnému člověku. Ze slov žalmu nezaznívá ani nejmenší náznak vzpoury proti Bohu. Ale slyšíme zde:

Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé,
ověnčils ho ctí a slávou,

Na předchozí otázku – “Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?” -odpovídají tyto verše. Narozdíl od pojetí člověka ve starověkém Orientu, které vidí lidi jako otroky bohů a z davu otroků vyzvedá nanejvýš krále nebo nejvyšší kněze, jež prohlašuje za “Boží obrazy”, “Boží syny” nebo dokonce za “bohy”, přisuzují tyto verše člověku důstojnost, která ho činí takřka rovným Bohu a královským zástupcem Boha na zemi. Tuto “lidskou důstojnost”, která člověka činí milým vládnoucímu Bohu a která ho chrání, si nemusí teprve vybojovat – je mu od Hospodina darována spolu s jeho lidskou existencí, i když ta může být křehká a ohrožená.

Žalmista se nedomnívá, že člověk je stvořen jako někdo, kdo je nižší než “nebeské bytosti”, než “andělé”. O člověku se říká: “ověnčils ho ctí a slávou”, což je typické pro Hospodina jako vládce světa (srov. 29,1.4; 96,6; 104,1); právě tyto královské vlastnosti nenáleží ani členům nebeského dvora, ani andělům, nýbrž pouze králi bohů, Hospodinu a královskému člověku. Člověku se takto přisuzuje role udržovat a chránit vesmír.

Člověku je dána taková důstojnost, že se blíží samotnému Bohu. Tato blízkost odlišuje člověka ode všeho ostatního. Člověk není věcí, ale osobou, podobnou Bohu. Proto nikdy nesmí být člověk pro druhého člověka věcí nebo prostředkem. Platí to i o sebenepatrnějším člověku.

dals mu vládnout nad dílem svých rukou,
položils mu k nohám všechno:
ovce i veškerý dobytek,
k tomu i polní zvířata,
ptáky na nebi a ryby v moři,
vše, co se hemží na stezkách moří.

Vláda člověka na zemi je zde vyjádřena pomocí představy, která byla důvěrně známá v egyptském, ale také izraelském pojetí krále (srov. Ž 18,48; 110,1; 144,2): Podmanění nepřátelé jsou faraónovi – v textech i na obrazech – položeni “pod nohy”. V pozadí zde rovněž působí představa o faraónovi, který “podmaňuje” ptáky a ryby, zvláště hrocha a krokodýla, ale také divou pouštní a lesní zvěř jako symboly chaosu, aby tak uchoval “naživu” božský řád světa (srov. Jób 40,15-41,26). Oblast, ve které jsou člověku podřízena zvířata, je typicky izraelská – jak čteme na začátku První knihy Mojžíšovy: “I řekl Bůh: “Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují na mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi”(Gn 1,26-28). Ty všechny “položil člověku pod nohy” Bůh stvořitel, neboť jsou jeho dílem. Tím je vyjádřeno: zvířata nemohou ohrozit člověkovu královskou existenci; naopak jsou podřízena jeho uspořádávajícímu a osvobodivému zástupnému kralování, které je podílem na Hospodinově světovém kralování, ochraňujícím a podporujícím život.

Ve srovnání s egyptským pojetím krále je však zřejmá ještě třetí věc: Žalm nehovoří o vládě člověka nad jinými lidmi. Naopak jsou to “chudí”, kteří se ujišťují – navzdory všem pronásledováním – o své královské důstojnosti: Tato “důstojnost” je nejhlubším důvodem, pro který se král světa ujímá každého člověka.

Hospodine, Pane náš, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi!
Celý žalm vyjadřuje údiv nad Bohem i člověkem, vyznává a klaní se.

Podle evangelisty Matouše vztahoval Ježíš tento žalm zvláštním způsobem na sebe. Po vyčištění chrámu “viděli velekněží a zákoníci jeho udivující činy i děti volající v chrámě “hosanna Synu Davidovu”, rozhněvali se a řekli mu: “Slyšíš, co to říkají?” Ježíš jim odpověděl: “Ovšem? Nikdy jste nečetli: “Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu?” (Mt 21,l5n). Vůdcové lidu, velekněží a zákoníci, nepoznali Božího Syna; oslavují ho však bezmocní a slepí, nemluvňátka a kojenci.

Také apoštol Pavel cituje v Prvním listu Korinťanům 8. žalm: “vždyť pod jeho nohy podřídil všechno” (1K 15,27). Chce tak naznačit, že definitivní porážka protibožských mocností je teprve před námi. Korinťanům chce Pavel zdůraznit budoucí vítězství nad smrtí. Pak bude konečně všechno položeno Kristu k nohám. Současně připojuje: Bůh sám samozřejmě zůstane vyňat z tohoto podrobení, naopak Syn sám se podrobí Bohu, aby byl Bůh skutečně všechno ve všem.

Rovněž autor listu Židům opírá svou argumentaci o tento žalm. Ježíš při svém vyvýšení prosadil vládu všeobecné spásy, i když se věřící někdy může domnívat, že nic z toho nezakouší. Základem jistoty je pohoršlivé ponížení člověka Ježíše v jeho smrtí. Právě pro své utrpení a smrt byl “korunován ctí a slávou” (Ž 2,6-10).

V Denní modlitbě církve se užívá 8. žalmu jako chvalozpěvu na Krista, na jeho oslavení vzkříšením a nanebevstoupením. Chválí ho lidé nepatrní a prostí.